Článek vyšel v časopise SNOW 142 (prosinec–leden 2022/23)
Jesper Tjader vysvětluje, co chce vyzkoušet při tréninkové jízdě na závody Nine Knights 2014 v terénním parku v italském Livignu. Nikdo kolem si nemyslí, že je to možné. On přesto uvolněně vjede na nájezdovou dráhu; plánuje přeskok z jedné velké rampy na druhou, vzdálenou asi 50 metrů na zcela jiné trati. Když nedoskočí, bude čelit stěně z kolmého ledu a téměř jistě vážnému zranění. Teoretické přetažení skoku nepřipadá v úvahu, protože nikdo nevěří, že se mu podaří obrovskou mezeru překonat. Dvacetiletý Tjader však, aniž by to vědomě tušil, právě lajnuje nový dovednostní trend v lyžařské disciplíně big air, jenž bude definovat éru alpských skoků nového století. Švéd ten den třikrát ustojí ukrutný skok, na který nikdo jiný ani nepomyslí, a napotřetí do něj zařadí i dvojité salto vzad. Místu se začalo říkat Death gap, mezera smrti.
Jamie Pierre a studie jeho osmdesátimetrového skoku v Grand Targhee
v Tetonech. Přistál po hlavě a zapíchl se do sněhu, z něhož musel být
vyhrabán
Na zimních olympijských hrách 2022 v Číně si lyžařská disciplína big air odbyla svůj debut na základě právě takovýchto novátorských počinů, které v posledních pětadvaceti letech poutaly pozornost. Candide Thovex při prvním úspěšném skoku na skoro čtyřicetimetrovém Chad's Gapu v roce 1999. Jamiemu Pierrovi se v roce 2006 v Grand Targhee podařil 80 metrů vysoký skok z útesu, aby o dva roky později Fred Syversen při natáčení v Norsku zvýšil laťku na bláznivých sto metrů. Rolf Wilson v roce 2011 při soutěži z 90metrového skoku na Howelsen Hill přistál na 113 metrech a David Wise v roce 2016 v Itálii vylétl 14 metrů nad hranu parkové rampy, čímž překonal rekord o více než 3 metry. To vše na běžném skialpinistickém náčiní.
Otto Berauer skáče z 18 metrů vysoké střechy
Luční boudy v lednu 1929
Americký freestylista Nick Goepper,
několikanásobný vítěz X-games,
o 90 let později skok jako
poctu Berauerovi zopakoval
Geländesprung
Proslulý Rakušan Hannes Schneider pravděpodobně zavedl či alespoň zpopularizoval tzv. Geländesprung (německy doslova „terénní skok“) na počátku 20. století ve svém domovském Arlbergu. Časopis Skiing z roku 1964 se zmiňuje o Schneiderově manévru, při němž „použil dvě lyžařské hůlky místo jedné a jako zkušený skokan se vznesl, i když neměl k dispozici žádnou nájezdovou rampu. Když se řítil přes ostrý zlom svahu, odrazil se z holí nahoru a dopředu, katapultoval se vysoko nad hranu kopce a pak otočením těla a lyží změnil uprostřed letu směr, kterým lyže mířily. Tomuto efektnímu triku říkal Geländesprung.“ Pod zkrácený pojem Geländes se záhy začaly šířeji řadit všechny skoky alpským stylem, zahrnující lyžařské hole a vázání s pevnými patami – dvě hlavní věci, jež je odlišovaly od klasických severských skoků s volnou patou. Kupodivu se manévr objevil i na americké poštovní známce vydané v roce 1932, která připomínala třetí zimní olympijské hry konané v Lake Placid.
Dropy a skoky byly vždy atraktivním tématem fotografů a později
filmařů
Vidět znamená věřit
Vývoj lyžařských skoků zásadně posunulo rozšíření fotografie, jež se ukázala být požehnáním i prokletím – kdy kritici tvrdí, že sláva fotografií a tlak vrstevníků nutí děti dělat nebezpečné věci, které by jinak nedělaly. Když se svět přehoupl do 60. let 20. století, staly se fotografie v časopisech a filmy hlavními hnacími silami skoků na alpských lyžích. Nikoli proto, že by to lyžaři dělali pro kamery, ale protože po tom nastavené objektivy kamer toužily. Big air byl nový, dramatický a prodával se.
Například Jim McConkey – na jednom ze svých prvních snímků v roce 1962 skočil na ledovci v Kanadě z více než třicetimetrové výšky v pozici letadla. Poté skočil z třicetimetrového útesu v Bugaboosu, tehdy téměř nemyslitelný kousek. Následně lyžařský svět uchvátila fotografie Hanse Truöla z roku 1963, na níž je zachycen legendární rakouský závodník Egon Zimmermann, který později získal zlatou olympijskou medaili ve sjezdu, když skočil přes silnici Flexenpass nad Lechem a přeletěl přitom nové Porsche 356. Pohlednici s fotografií dával Zimmermann osobně návštěvníkům svého hotelu Kristberg v Lechu až do své nedávné smrti (2019). Médiím Zimmermann prozradil, že skok provedl hlavně coby propagaci značky Porsche, což považoval za ironii, protože o několik let později sám těžce havaroval ve svém vlastním Porsche. Snímek je dodnes ikonický a spolu s McConkeyho letadlem pomohl vytvořit moderní koncept gap-jumpingu ve stylu šoumenství světoznámého motocyklového kaskadéra Evela Knievela.
Po vzoru Egona Zimmermanna přeskočil ve Flexenpassu Porsche i Aksel Lund
Svindal – takřka o 60 let později
Hodnota filmu pro velkolepé sněhové skoky se upevnila, když se akční lyžařské scény, které natáčel Willy Bogner v nejúchvatnějších alpských lokalitách, začaly objevovat ve filmech o Jamesi Bondovi. Uchvacující bondovské záběry poskytly lyžování obecně a extrémním skokům zvlášť nevídaný impuls, zejména díky třem nezapomenutelným kaskadérským kouskům.
První byl ve filmu V tajné službě Jejího Veličenstva z roku 1969, kde byli kaskadéry George Lazenbyho německý závodník Ludwig Leitner a švýcarské sjezdařské eso Bernhard Russi. Ke konci dlouhé sekvence honičky ve švýcarském Mürrenu Bond skáče přes silnici, která velmi připomíná Zimmermannův legendární přeskok Porsche. Jenže filmový Bond to udělal přes obrovský sněžný pluh s frézou, který pronásledujícího padoucha pohltí, když nejede dostatečnou rychlostí.
Následoval dechberoucí skok Ricka Sylvestera z hory Asgard na Baffinově ostrově v bondovském filmu Špion, který mě miloval z roku 1977; skok, jenž skončil na bezmála vertikálním kilometru přistáním bondovským padákem v britském designu Union Jacka. Šlo o převratnou událost, která ještě více prolnula lyžování se skákáním a exponenciálně rozšířila hranice možného. Filmová scéna (jako většina popisovaných ikonických skoků je k dohledání na YouTube) ohromila celosvětové publikum a inspirovala lidi jako Shane McConkey.
Přebal slavné bondovky Špion,
který mě miloval
Sylvester dostal kýžené pozvání k natáčení, protože v roce 1972 sjel na lyžích z legendárního yosemitského El Capitana, což natočil mladý Mike Marvin, který se proslavil ve filmu Hot Dog. Sylvestrův výkon na El Capitanu je považován za vůbec první zfilmovaný BASE skok na lyžích.
V bondovce Jen pro tvé oči z roku 1981 jsou rozsáhlé lyžařské scény v italské Cortině dublovány bývalým šestinásobným mistrem světa ve freestylovém lyžování Johnem Eavesem, jenž zastoupil herce Rogera Moora a skočil z proslulého 90metrového skokanského můstku v Cortině na slalomových lyžích 205 Olin Mark VI. (Téměř všichni používali na i mnohem menších skocích minimálně 215, spíše však 220cm lyže. Eaves to navíc provedl v tandemu, bok po boku s běžným, řádně vybaveným skokanem na lyžích.)
James Bond zastoupený šestinásobným mistrem
světa ve freestylovém lyžování Johnem Eavesem
skáče na sjezdovkách z můstku v Cortině d’Ampezzo
Počátky soutěžení
Soutěžní verze alpského skákání nebyly v průběhu let nijak zvlášť populární, nicméně staly se testovací základnou pro mnohé z toho, co následovalo. Altský lyžař Alf Engen uspořádal v roce 1964 v domovském resortu první mistrovství USA ve skocích a jen tak mimochodem ho vyhrál. Porsche zůstalo v průběhu let spojencem této verze skoků na lyžích a dodalo vůz jako první cenu pro jeden z prvních závodů ve Vailu, který v roce 1974 vyhrál Mark Jones v tehdejším světovém rekordu 65 metrů. Taková cena vzbudila pozornost všech stejně jako délka skoku a pomohla vzestupu této disciplíny.
Alf Engen byl velký propagátor
skoků, v roce 1964 uspořádal
v Altě první mistrovství USA
ve skocích, které sám vyhrál
V té době už se v USA i ve světě několik let konaly závody ve freestylovém – akrobatickém – lyžování. V roce 1979 byly oficiálně uznány lyžařskou federací FIS a v roce 1994 byly poprvé předvedeny na olympijských hrách v Norsku. Byly kombinací do té doby nevídaného létání (6 metrů nad odrazem, až 18 metrů nad přistáním) s plnohodnotnou gymnastikou (například tři plná salta vzad s pěti plnými otočkami) a hned se staly vděčnou televizní podívanou. Vedly také přímo k hnutí jibbing a jízdě v parku a na rourách – disciplínám zohledňujícím triky stejně jako amplitudu nebo vzdálenost.
Posledních 40 let zůstává pro nejrůznější lyžařské skokany limitem příslovečné nebe, a to do té míry, že některé výkony šly téměř za hranici únosnosti a v důsledku toho se jejich vývoj i trochu pozastavil. Mezitím stále populárnější parkové disciplíny spojily většinu ostatních forem alpského skákání a své soutěže dokázaly vystavit početnému publiku i štědrým sponzorským penězům. A přitahují a zároveň vychovávají mnoho nových skokanských talentů.
Revoluční éra videa
Nebezpečí, které k lyžařskému skákání neodmyslitelně patří, se zdá být nevyhnutelným. Po smrtelném skoku Paula Ruffa z padesátimetrové výšky v roce 1993 poblíž kalifornského Kirkwoodu, když se pokoušel o světový rekord, někteří zasvěcenci v oboru tvrdili, že to zpomalí zdánlivě nekonečný závod v posouvání hranic v lyžařském skákání. Nezpomalilo však.
Candide Thovex v rámci akce Red Bull Linecatcher ve Varsu, 2011
Sportovci se samozřejmě dál dostávají do nebezpečných skoků a stále pro ně existuje lačný trh, zejména v podobě lyžařských pornofilmů, které jsou díky platformám jako Netflix a YouTube populárnější než kdy jindy. Dokumentační videokamery byly u toho, když Candide Thovex v roce 1999 poprvé úspěšně přeletěl Chad's Gap v utažském Cottonwood Canyonu; ten samý Chad's Gap, kde si Tanner Hall v roce 2005 při nevydařeném pokusu skočit jej zlomil oba kotníky. Na videu. V roce 2017 se na místo vrátil a složil reparát.
Kamery běžely i v roce 2006, když Jamie Pierre nezvládl osmdesátimetrový skalní drop v Grand Targhee v Tetonech. Doslova se tam zasekl, vletěl do sněhu téměř po hlavě jako oštěp a musel být vyhrabán. Od roku 2003 se během série velkých skoků propracoval z padesáti metrů k osmdesátce. „Opravdu jsem chtěl ten rekord udržet, i kdyby jen na jediný den,“ řekl poté. S mladou rodinou na mysli ještě poznamenal, že nyní už může spokojeně odejít do sportovního důchodu a věnovat se o něco méně nebezpečnému lyžování. Jenže v roce 2009 zahynul ve věku 38 let v lavině v Altě.
V devadesátých letech infarktové hloubky vážných skalních skoků vzrostly do míry, že už se od nich nikdo ani nesnažil odjet na lyžích; borci prostě jen zasazovali svá přistání do hlubokého sněhu, pokud to bylo možné, používali patek lyží k tlumení nárazů a jen doufali, že přežijí. Takový plán měl Fred Syversen v roce 2008, když během filmování natočil cvičný sjezd z útesu v Norsku, jímž chtěl překonat Pierrův 80metrový rekord. Při rychlém sjezdu však zatočil příliš brzy a uvědomil si to příliš pozdě: „Brzdit nebo se snažit zastavit už nepřipadalo v úvahu, prostě to šlo příliš rychle,“ napsal pak na sociálních sítích. „Takže zbývala jediná možnost: jít do toho a udělat to správně!“ Mírně se otočil, aby se vyhnul kamenům nalevo, vyjel nad sníh a naklonil se, aby nedopadl na svůj ABS batoh, který by mu mohl poškodit páteř. Zapadl do sněhu jako nevybuchlý granát. Jediné lehké zranění utrpěl, když ho někdo při vyhrabování zasáhl lopatou.
Obor zná také devět vteřin rozkolísaných záběrů od přihlížejícího lyžaře, na nichž Rolf Wilson v roce 2011 vytvořil světový rekord v seskoku z lyžařského můstku na sjezdových lyžích 374 stop (zhruba 114 metrů) na Howelson Hill ve Steamboatu. „Je to takový zvláštní sport,“ nechal se slyšet Wilson, pocházející z Montany. „Jeden ze sportů, kterému se nedostává velkého uznání, protože kluci, kteří ho dělají, chtějí opravdu jen skákat, zjistit, jak daleko doletí, a bavit se. Upřímně řečeno, jsme banda chuligánů.“
Obří přeskok Jespera Tjadera v roce 2014 a výskok Davida Wise v roce 2016 otřásly parkem i světem trubek. Od té doby se zdálo, že je big air připraven na další výrazný posun. Zatímco některé rekordy v alpských skocích se blíží svým přežitelným krajním hranicím, nikdo se moc nestaví do fronty, aby se pokusil překonat Syversenových 107 metrů nebo Wilsonových 114 metrů, už víc než deset let staré výkony. Co je tedy na obzoru?
Nejspíš více efektů ve stylu manévrů z X Games, víc inspirující lyžařské filmařiny, víc geniálních produkcí jako Candide Thovex s dechberoucími kaskadérskými kousky, které nebývají vždy potenciálně smrtelné, přesto divácky uchvacující. Mezitím, pokud chce lyžař skočit opravdu daleko, je stále nejlepší volbou létání na klasických skočkách na 120metrových můstcích, kde současný světový rekord Rakušana Stefana Krafta 253 metrů je jen o kousek míň než tři fotbalová hřiště.
V textu bylo citováno ze zdrojů Coloradského muzea sněhových sportů ve Vailu.
Moonline flying
Francouzský speedrider Valentin Delluc spojil lyžování a létáním, tentokrát v noci – sérii letů za svitu měsíce podnikl začátkem roku 2017 kolem Avoriaz a ledovce Bossons u Chamonix. Aby docílil kýženého světelného efektu, ke křídlu si připevnil LED pásek. Podívejte se na krátký film: poslední lanovkou vyjel do 3 600 metrů na startovací bod na Col du Midi, odstartoval až ve 3:45 ve chvíli s nejsilnější svítivostí měsíce v úplňku.
Video nočního lyžování s létáním Valentina Delluca sledujte na SNOW.cz!
