Turecko si logicky spojujeme spíše s letní dovolenou u moře, koupáním, případně poznávacími cestami za kulturou nebo nakupováním na istanbulských tržnicích. Rozlehlé Turecko má i horské oblasti, kde se lyžuje. Se zkušenostmi z letního cestovního ruchu si možná uvědomuje potenciál zimního turismu a podporuje iniciativy vedoucí k vybudování infrastruktury pro lyžaře.

Hory rostou všude

Turecko je velmi hornatá země, asi 25 % jeho území leží nad 1 200 m n. m. a hory s potenciálem pro lyžování jsou rozesety prakticky po celé ploše této veliké země. Největší pohoří leží na východě, při hranicích s Gruzií, Arménií a Íránem, kde najdeme i nejvyšší vrchol Ararat (5 165 m), kde se mimochodem vesele skialpuje. Nicméně hlavní lyžařská střediska jsou silně decentralizována a najdete je jak na západě u Istanbulu, nedaleko jižního i severního pobřeží, daleko na východě, tak i v centrálních oblastech země.

Město pod vulkánem

Pokud bychom Turecko vložili do kružnice, její střed by byl velmi blízko města Kayseri, 700tisícové metropole stejnojmenné provincie. Živé město působí trochu chaoticky, nové stavby i široké víceproudé silnice obrůstají historické komplexy, které poskytují svědectví o civilizacích 5 tisíc let starých. Mísí se tu vliv Evropa a Asie a nebýt mešit a zpěvů volajících k modlitbě, mohli bychom si myslet, že jsme někde na Balkáně.

Kdo se rozhlíží kolem sebe, takřka odevšad si může všimnout nedaleké majestátní hory. Dávno vyhaslý vulkán Erciyes šplhá do bezmála čtyř tisíc metrů nad mořem a jeho i v létě bílá čepice musí inspirovat každého, kdo pochází z lyžařské kultury. Na severní a západní stěně hory vyrostlo před nemnoha lety stejnojmenné lyžařské středisko.

Erciyes Ski Resort

Erciyes je sice jediná hora široko daleko, ale zato obří, a protože tu středisko vznikalo naráz podle projektu, může se chlubit promyšlenou lyžařskou infrastrukturou. Nic se nenechalo náhodě, projekt byl svěřen Rakušanům, kteří do něj promítli své zkušenosti a osvědčené alpské technologie. Doppelmayr, Leitner, Technoalpin, Skidata, Prinoth, Pisten Bully… Vše samozřejmě stálo patřičný balík, jen technické zasněžování tratí prý vyšlo na nějakých 50 milionů eur.

Z Kayseri je to něco přes 20 km po široké silnici, a přes značné stoupání – činí přes 1000 výškových metrů – lze trasu překonat relativně rychle, méně než do půl hodiny. Do areálu se dá vystoupat ze tří základních stanic, sjezdovky jsou postaveny v rozmezí 2 088 m až 3 346 m n. m. na severozápadní výseči hory, přičemž největší efektivní převýšení pro jeden sjezd je 1 137 m. Provozovatelé hovoří o 102 kilometrech tratí, z nichž ale jen 57 km je denně upravováno, 58 % by jich měl obstarat zasněžovací systém.

Pod vrcholkem najdeme i v mapě deklarovaný freeridový svah. Ostatně rozsah volného terénu je – měřeno pohledem z mapy a z letadla – obří a možná právě jeho odhalování a hledání sem přitáhne jednu část zákazníků.

Turecká lyžařská kultura

V Turecku je lyžování takřka zapomenutý sport. Z 80 milionů jeho obyvatel nelyžuje ani jedno promile. Pro rutinéra z Evropy proto leccos působí maličko legračně. Primárním předmětem zájmu místních návštěvníků, pokud to nejsou sáňky, bývají modré sjezdovky, typicky přeplněné. A naopak, všechny jen trochu prudší tratě ve vyšších patrech střediska bývají liduprázdné, což samo sebou pro nás Evropany zvyšuje atraktivitu areálu.

Samozřejmě musíte tak trochu počítat, že jste v exotickém středisku a v Asii. Ačkoli je zde silně cítit snaha působit profi lyžařsky, atmosféra zimního resortu nebude patrně daleko od toho letního. Resort jako resort. Pro Turky je lyžování logicky zejména forma zábavy, a tedy jen obdobný typ sezónního byznysu, jako je ten přímořský. Chybí tu historická linka spojující společnost s lyžováním, a tedy tu trochu absentuje „lyžařská autenticita“.

Do resortu například stoupá čtyřproudová silnice, zkracující vzdálenost od města. V lyžařských kulturách také nenarazíte na to, že by středisko nějak okatě propagovalo záchranu zraněných na svahu, u Turků v Erciyes stojí tato služba v první skupině reklamních argumentů, snad k pobídnutí domácích turistů. Neobvyklá je možná s tím související povinnost nosit přilbu – i na běžkách! Nabízejí tu jen jednodenní skipas, případně bodovky – na naše poměry velmi levně, jelikož lyžování je primárně hlavně způsob, jak přilákat turisty k pobytu. Ačkoli je kolem znát, že jsme v místech, kde lyžování není homogenní součástí krajiny a jejích obyvatel, potenciál velké hory to nikterak nepomenšuje.

Poznávací lyžařský výlet do Turecka

Na druhou stranu manažeři střediska nejsou žádní naivkové, aby si mysleli, že jim do resortu budou jezdit tisíce Evropanů jen kvůli velkému kopci. Když už se člověk dostane do centra Antalye, byl by sám sebe ochudil, kdyby se malinko neporozhlédl. Je po čem. V Kayseri sice jsou historické památky, ale možná postačí na jednu dvě večerní procházky. Jinak je to ale u dalšího kulturního cíle – Kappadokie. Oblast se skalními sídly zapsaná na seznamu UNESCO rozhodně stojí minimálně za denní výlet. Kdo nemá rád nutně umělou resortní atmosféru, má příjemnou možnost zůstat bydlet dole ve městě, taxikem nějakých 20 minut od lanovek. Pak lze kombinovat lyžování s večerním poznáváním všední kultury, která není vůbec nezajímavá. Nasát tep města, prochodit pár památek, navštívit rybí trhy i moderní nákupní centra ryze evropského střihu, ale hlavně ochutnat výbornou lokální kuchyni! To jsou momenty, které mnozí postaví na roveň samotnému lyžování.

Pozor, chybí hospoda!

Při večerních procházkách myslete na jedno – na pivo nebo sklenici vína ve městě jen tak nezajdete. Jsme totiž v islámské kultuře, kde se alkohol obvykle nevyskytuje. Tuto skutečnost možná postupně boří poptávka ze strany turistů, vedle mezinárodních hotelů jsme našli jedinou lokální výčepnu piva, která byla navíc spíš pro otrlé chlapy než pro romantické posezení zamilovaného páru. V resortních hotelech pro turisty bude patrně k dostání vše, na co si vzpomenete, ale tam o lokální kultuře hovořit nelze.

Ceny na dně

Silnou motivací k návštěvě tureckých hor mohou být i ceny, kvůli stavu turecké liry překvapivě nízké. Denní skipas vyjde na asi 300 korun, jeden z nejdražších hotelů ve městě, pětihvězdičkový Radisson Blu Hotel, nabízí noc pod 2000 Kč, přičemž v ceně je vedle luxusního bydlení i opulentní snídaně. Nejvýhodnější je zakoupit si celý zájezd all inclusive tak, jak se to běžně dělá v přímořských resortech. Charterovým letem tam, pak pobyt v hotelu minimálně s polopenzí, a po týdnu zase letecky rovnou domů. V Česku lze (v roce 2023) takový bezstarostný lyžařský týden pořídit už od pouhých 15 tisíc korun. České cestovky ale nabízejí i zájezd kombinující lyžování a poznávání – to, pokud chcete objevit i mimořádné okolí, zejména Kappadokii.

Kappadokie

Pokud se vydáte do Erciyes na lyže, rezervujte si den či dva na návštěvu Kappadokie. Dotknete se tak časů vzdálených až šest a půl tisíce let. V pozdějších tisíciletích budovali v tamních horách utlačovaní křesťané skalní města v pískovcovém podloží, která obsahovala veškerý k životu potřebný prostor včetně zdobených skalních chrámů. Často mnohapatrové komplexy zasahovaly hluboko pod zem a tvořily labyrint skrýší a únikových cest. Ve skalách vytesaná města můžete obdivovat i dnes – ba dokonce můžete ve skalních hotelech, které tamní lidé leckde provozují, i přenocovat. Při mnoha pohledech na provrtané skalní věže se vzadu vynoří právě masív Erciyes se svou věčně sněhovou čepicí.

Turecká zkušenost

„Prvního rozdílu si všimnete hned. Na horských odpočívadlech si lyžaři nevychutnávají aperol ani bombardino, ale horký turecký čaj,“ vzpomíná na rozdíly při svých návštěvách Irena Menšíková, která v Turecku už nějaký čas žije. „Pokud vám ale absence alkoholu nevadí, tureckou gastronomii na horách si užijete – a pivo nebo tureckou pálenku rakiji si můžete vychutnat večer na hotelu. Téměř ve všech střediscích se můžete těšit na venkovní barbecue. Pokud negrilují majitelé horských chat, tak si před areálem připravují kebab ti, co zrovna nelyžují. Na barbecue (turecky mangal) jsou připraveny speciální prostory a venkovní grily, někde až pro dva tisíce lidí. Na ‚náročnějších‘ sjezdovkách (spadajících do kategorie červených) bývá relativně prázdno. Jakmile se některý svah přibližuje těžší náročnosti (černé), pravděpodobně ho budete brázdit úplně sami. Ve velkých střediscích se nemusíte bát ani front u vleků, které jsou většinou moderní, pohodlné a jezdí bez problémů.“

Další lyžování v Turecku

Připravila Irena Menšíková

V Turecku je v současnosti k nalezení 36 lyžařských areálů rozesetých po celé zemi. Téměř do všech se bez problémů dostanete autem z Istanbulu nebo letecky.

Bursa, Uludağ

Vůbec nejstarší lyžařský areál se nachází u města Bursa. Je zároveň tím nejznámějším a často do něj míří i turecké celebrity. Hora Uludağ dosahuje výšky 2 534 metrů a je nejvyšším vrcholem v turistickém regionu Marmara. Resort je blízko jak k moři, tak k historickým památkám. Navíc ho obklopuje 600 let starý národní les.

Lanovka vás vyveze až do výšky 2 235 metrů, odkud za příznivých podmínek dohlédnete až na Marmarské moře. Vyzkoušet můžete i freeride. Místní mu moc neholdují, a přitom je jízda mimo sjezdovku relativně bezpečná, co se lavin týče. Snowboardisti si sice mohou užít speciální tratě, na druhou stranu je ale nepotěší, že většina vleků v areálu jsou kotvy. Sezóna v Uludağ trvá až do dubna, přičemž sněhové podmínky bývají stabilní po celou sezónu, a to i díky pokrytí sjezdovek sněžnými děly.

Jak se sem dostat – Z Istanbulu je Bursa vzdálená asi 150 km. Za dobrých podmínek se sem dostanete za necelé 2 hodiny. A přímo do lyžařského areálu vede z centra Bursy lanovka.

Erzurum, Palandöken

Nejnáročnější lyžaři vyrážejí na východ Turecka. Sjezdovky ve středisku Palandöken jsou pokryté sněhem až 150 dní v roce a celá oblast patří mezi nejchladnější v zemi. Nejvyšší bod sahá do výšky 3 185 metrů a výškový rozdíl mezi vrcholem a úpatím areálu je 1 000 metrů. Lyžuje se většinou od listopadu a někdy se sezóna protáhne až do června.

Středisko se proslavilo v roce 2011, kdy organizovalo Zimní univerziádu. Kvůli této akci investovalo do modernizace areálu v přepočtu přes 3 miliardy korun. I v Palandöken excelovala Ester Ledecká společně s Evou Samkovou. Trénuje tady také turecký národní lyžařský tým.

Díky suchému horskému klimatu bývá v Palandöken dokonalý prašan. A na rozdíl od ostatních areálů se tady lyžuje až do osmé hodiny večerní.

Jak se sem dostat – Z Istanbulu nebo Ankary doletíte do města Erzurum přímým letem. Ve středisku Palandöken budete z letiště za 10 minut. Během zimy jezdí do areálu pravidelné autobusové linky z centra Erzurum, odkud je to asi 5 kilometrů.

Kars, Sarıkamış

Turecký spisovatel Orhan Pamuk o městě Kars prohlásil, že je to konec světa. Přesto, nebo právě proto je místem lyžařům zaslíbeným. Lyžařské středisko Sarıkamış leží ve výšce 2 634 metrů v obklopení jehličnatých lesů.

Sjezdovek sice není příliš, zato tu bývají pěkné sněhové podmínky a sjet si můžete i tratě pro obří slalom či super-G. Nahoru vás vyvezou moderní lanovky Doppelmayr a odpočinout si můžete v horských dřevěnicích.

Jak se sem dostat – Opět přímým letem z Istanbulu. Areál je vzdálený asi 50 kilometrů od letiště.

Antalya, Saklikent

Co takhle si ráno zalyžovat a odpoledne se opalovat u moře? Na jaře to v Turecku není problém. Saklikent je jedním z vůbec nejblíže položených středisek od rovníku, pouhých 37 kilometrů od slunečné Antalye.

Nachází se v pohoří Taurus ve výšce 1 850–2 547 metrů a lyžuje se v něm od prosince do dubna. Kromě toho mívá průměrně až 80 slunečných dní v zimě.

Jak se sem dostat – Přiletět do Antalye, nasednout na autobus nebo si půjčit auto. Jenom se obrňte trpělivostí na turecký silniční provoz.