Tento článek vyšel v časopise SNOW 140 (listopad 2022)


Hubert Strolz přivezl v roce 1988 z olympiády v Calgary zlatou medaili z kombinace a stříbro z obřího slalomu. O šest let později pověsil rychlá prkénka na hřebík a založil v rodném Warthu lyžařskou školu, měl tak více prostoru věnovat se svému synu Johannesovi.

Ten časem odložil plastové lyžičky, na kterých pobíhal kolem baráku, a docházel do oddílu SC Warth. „Vzpomínám si na tehdejší konverzaci s trenérem. Ptal se mě: ‚Chtěl bys být jednou taky olympijský vítěz jako táta?‘ Odpověděl jsem mu: ‚Ne, to si nemyslím. Rád bych se stal instruktorem lyžování.‘ On se jen smál: ‚Ale proč? Vždyť můžeš být nejdřív závodník a pak učit!‘ Tehdy jsem o tom začal prvně přemýšlet,“ vypráví Johannes Strolz.

Postupně začal závodit, a jelikož se mu dařilo, zamířil v deseti letech na vyhlášenou lyžařskou školu ve Schruns, následně na lyžařské gymnázium Stams. V té době dostal pozvánku do juniorského kádru rakouské reprezentace. Po maturitě absolvoval půlroční povinnou vojenskou službu, po ní vstoupil do policejního sportovního oddílu.

Z bláta do louže

V prosinci 2011 debutoval v Evropském poháru, na juniorském šampionátu v Roccarasu dokázal ve stejném ročníku vybojovat bronz ze super-G. Pak se zase rok nic moc nedělo. Občas se prosadil do třicítky – maximem bylo osmé místo – ale častěji končil na nebodovaných pozicích nebo vůbec nedojel. Světlejším okamžikem bylo až kanadské juniorské mistrovství 2013, kde předvedl kvalitní výkony ve všech pěti disciplínách, avšak zůstal bez medaile, byť někdy jen těsně.

Ještě ten kalendářní rok si poprvé vyzkoušel Světový pohár – ve čtyřech obřích slalomech nebyl ani jednou klasifikován. Víc byl tedy nasazován v Evropském poháru, i tam ale pokračoval v nevýrazných výsledcích. Až v roce 2017 se mu v něm začalo dařit. Byla z toho čtyři vítězství ve třech disciplínách. Konečně průlom a trvalý posun do svěťáku.

Jenže matné výkony pokračovaly. V sezóně 2018/19 znamenalo vrchol 12. místo z kombinace v Bansku. Opět klasifikovaný byl o deset měsíců později a pak znovu až po roce. V konkurenci jednoho z nejlepších týmů světa to nebylo udržitelné. Někdo musel z kola ven a bylo jasné, kdo to bude.

Jeď, nebo končíš

Zkraje olympijské sezóny 2022 Hannes trénoval sám a dělal si i servis lyží. Byl na vážkách, ale rozhodl se vytrvat. „Došlo mi, že by pro mě bylo hrozné, kdybych se jednoho dne vzbudil s myšlenkou, že jsem měl pokračovat. Sám sobě jsem říkal: ‚Pojď, zkus to ještě. Naposled.‘ Tak, abych si jednou mohl říct, že jsem zkusil všechno. Když to bude fungovat, super. Když ne, taky. Vždycky tu bude něco, na co se těšit,“ popisuje své tehdejší úvahy.

Kýžená nabídka od rakouského svazu přece přišla – zkus prosincové slalomy ve Val d’Isére a Madonně di Campiglio a ještě zabojuj o olympijskou kvalifikaci. Tak do toho rodák z Vorarlbergu šel. Ve Francii nedokončil první kolo, v Itálii to druhé. Zdálo se, že ztratil poslední naději.

Mezitím si rakouští trenéři povšimli jeho času v prvním kole na sjezdovce Canalone Miramonti. Jedenácté místo ani jeho odstup na nejlepší nebyly špatné, takže ho ponechali v nominaci. Tak se startovním číslem 38 vyhrál hned následující slalom na náročném svahu v Adelbodenu. Ve Wengenu vypadl po solidním prvním kole, v Kitzbühelu finišoval pátý.

Padlo rozhodnutí jít do rizika – Johannes Strolz pojede na olympiádu. Sázka na nejistotu se alpské zemi vyplatila. Domů si někdejší outsider vezl zlata z kombinace a paralelu i stříbro ze slalomu. Po čtyřiatřiceti letech dokázal navázat na svého otce.

Změnilo se u něj něco? Částečně – v začínající sezóně už si nebude muset sám voskovat a brousit lyže, Head mu dodá servismana. Sláva mu naopak do hlavy nestoupla, největší smysl mu stále dávají radost z lyžování a možnost individuální volby – právě chvíle, kdy na cestě zůstal sám, považuje za klíčové pro svůj úspěch. Nade vše si váží i dobrých vztahů s kolegy.

„Můj táta byl ve světové lyžařské špičce. Dodneška miluju poslouchat ty historky, když se u nás sejdou s kamarády z tehdejších závodů. Mluví o starých dobrých časech a nevzpomínají na trofeje nebo výsledky, ale spoustu zábavy, co si užili, a společné zážitky. Za ty roky, co jsem u jejich setkání mohl být, mi došlo, že na konci kariéry chci být přesně takový. Mít kolem sebe kamarády a na co vzpomínat,“ říká Johannes Strolz.