Tento článek vyšel v časopise SNOW 138 (říjen 2022)
Geny se v jeho případě nezapřou, oba rodiče talentovaného Nora jsou totiž někdejší vrcholoví sportovci, a dokonce lyžaři. Maminka Selma Lie zamířila z rodné Skandinávie za studiem do USA a reprezentovala v rámci seriálu vysokoškolských závodů v běhu na lyžích svou almu mater, jíž se stala University of Vermont. Její úspěchy potvrzuje i skutečnost, že je dnes členkou tamější síně slávy.
Tatínkovi také učarovalo lyžování, ale v jeho rychlejší podobě. Mezi lety 1984 a 1990 sváděl v rámci alpského Světového poháru souboje s těmi nejlepšími. Jeho maximem je druhé místo ze slalomu v Åre v roce 1988, kdy byl o dvaadvacet setin rychlejší pouze Alberto Tomba. Další legenda, Švéd Ingemark Stenmark, tehdy hleděl Felixi McGrathovi na záda z pátého místa a celkově tenkrát Američan skončil v pořadí disciplíny na konci sezóny dokonce třetí.
Nahoru a dolů
Když byly Atle Liemu McGrathovi dva roky, rodina se přestěhovala do Norska, a tam posléze začala i jeho sportovní kariéra. Rodiče jej ale nechtěli vést jednostranně, především pro ně bylo žádoucí, aby se jejich syn pohybem bavil. Ten tak závodní sjezdové lyžování v rámci oddílu Bærums SK kombinoval do svých dvanácti let s běžkami a do patnácti navíc i s fotbalem.
Právě v lyžařském oddílu potkal svého nejlepšího kamaráda, o pouhé dva dny staršího Lucase Braathena a od té doby tvoří nerozlučnou dvojici. „Nepanuje mezi námi závist, ale vzájemně se táhneme. Když Lucas vyhrál svůj premiérový závod Světového poháru v Söldenu, bylo to pro mě trochu jako facka. On dokázal tohle a já ještě v obřím slalomu neměl ani jednou dojezd na bodech! Tak jsem si řekl, že do toho musím šlápnout, a trvalo to pouze tři závody, než jsem se dostal v Alta Badii poprvé v kariéře na druhé místo,“ vzpomíná mladý Nor na závod, v němž zaostal na náročné sjezdovce Gran Risa pouze o sedm setin za vítězným Alexisem Pinturaultem.
Navázat na slibný rozjezd se mu však nepodařilo. Nejprve přišly výpadky ve slalomu v Alta Badii i Madonně di Campiglio a 18. místo v Záhřebu. Největší šok ale nastal ve švýcarském Adelbodenu. Stačila chvíle nepozornosti a na světě bylo zranění, které znamenalo konec sezóny. Nejen pro Atle Lie McGratha. „Naštěstí i v těchto chvílích jsem měl Lucase. Chápete to? My se zranili ve stejný den, bylo to u obou stejné koleno a téměř totožný typ úrazu. Pro návrat ale bylo důležité, že jsme na to byli dva. Pak se ještě přidali Aleks Kilde a Adrian Smiseth Sejersted a utvořili jsme velkou skupinu, která měla společný cíl – vrátit se zpět k závodnímu životu,“ vypráví mladík.
Cesta za snem
Tvrdá dřina se vyplatila, jak jemu, tak kolegům z norského reprezentačního výběru přezdívaného Attacking Vikings. Ostatně právě severský tým svou soudržností opakovaně dokazuje, jak moc v lyžování platí pořekadlo, že se jedná o kolektivní sport, kdy pouze dvě minuty na svahu jede každý sám za sebe.
Po devíti měsících mimo bílý cirkus si Atle Lie McGrath hned při svém druhém startu, v paralelu v Lech-Zürs, dojel pro třetí místo a své druhé pódium. O dva měsíce později ve Schladmingu to ještě bylo druhé místo, ale pak už konečně ve Flachau a Meribelu přišla vysněná vítězství.
„Odmalička toužím jednou vyhrát velký křišťálový glóbus a cesta k němu vede přes ten malý za disciplínu. V minulé sezóně jsem skončil celkově ve slalomu třetí a z takové pozice už je to jenom kousíček,“ věří sympaťák, který je podle vlastních slov v běžném životě především velmi šťastný a klidný, byť emocionálně založený člověk milující dobrodružství.
Než se mu podaří docílit kýžených met, užívá si samotný proces. Jak přiznává, stejně ho baví samotné lyžování jako příprava na něj. A on sám po boku svého nejlepšího kamaráda Lucase Braathena zase baví fanoušky. Dvojice se nikterak netají tím, že by do lyžařského světa ráda navrátila trochu lesku a excentričnosti, jež v něm byly v sedmdesátých letech. Jestli se to má někomu povést, tak to budou tito dva. Už nyní mají solidně našlápnuto.
