Tento článek vyšel v časopise SNOW 135 (prosinec-leden 2021/22).
Naše rodina má úctyhodnou lyžařskou tradici. Kdo se vlastně
začal prohánět po kopcích jako první?
Adam: Náš pradědeček Karol Bruk byl lyžař a byl v první
slovenské reprezentaci. Jeho dcera, naše babička Olga Bruková, taky
závodila. Byla na velkých mezinárodních závodech, například v Chamonix,
kde i vyhrála. Dodnes má doma vystavené staré trofeje. Potom se poznala s
naším dědečkem Františkem Žampou. Oficiálně byl z Prahy a hrával tenis,
ale samozřejmě také lyžoval, byl členem Dukly Liberec. Tím, že jezdil,
samozřejmě často navštěvovali Vysoké Tatry, kde poznal babičku, a pak tu
žili celý život. Tady se narodil náš otec, který byl také v národním
týmu. A teď jsme tu my tři bratři. Lyže jsou u nás skutečně takový
rodinný folklór.
Jak to bylo v případě vás tří? Byla to s lyžováním láska na
první pohled?
Andreas: Skvělé bylo právě to ohromné množství
zkušeností, co máme v rodině. Nikdo nás nenutil, táta věděl, jak to
správně nastavit a řídit. Prostě nás vždycky sebral s sebou na lyže a
nás to bavilo. K tomu jsem samozřejmě odmala chtěl dělat všechno, co můj
starší bratr Adam. Takže když jsem zjistil, že Adam ve školce nespí, ale
chodí lyžovat, tak jsem začal trošku protestovat, že proč já jsem nešel
lyžovat, když on může. Bylo to naše hobby, dlouho jsme se vozili jen tak,
nebyli jsme v žádném klubu. Já dokonce asi tři roky jezdil bez hůlek, a
když jsem pak přišel náhodou na nějaké závody, všichni se mi smáli.
Adam: Já jsem spíš chtěl být hokejista, ale nakonec
vyhrály lyže. Na kopci jsem totiž cítil strašný pocit svobody a radost,
že můžu jezdit rychle. Rychlost miluju, takže nakonec právě proto
zvítězilo lyžování. Teo: Popravdě, mě to ze začátku moc nebavilo.
Samotné ježdění ano, ale ne na profesionální úrovni. Nicméně jsem
hodně soutěživý, a tak mi to nakonec nedalo, že to zkusím. Strašně mě
to chytilo a bylo hotovo. Do budoucna bych rád jezdil Světový pohár jako
moji bratři, a kdo ví, třeba i lépe. Podmínky na to vytvořené mám a budu
se snažit.
Je plus, že se všichni věnujete stejnému sportovnímu
odvětví?
Teo: Je to motivace a pro mě zároveň velká výhoda,
protože dostávám lepší lyže než ostatní závodníci v mé věkové
kategorii. K takovým bych se z výroby vůbec nedostal, mám je díky tomu, že
bráchové už jsou u Salomonu pěknou dobu.
Adam: Rodina je u nás úplný základ. Řekl bych, že ve
slovenských podmínkách, kde si můžeme nechat zdát o podpoře, jako mají
lyžaři v alpských zemích, by bez rodiny nebylo možné udělat takový krok
do světa. Je to často o tom, že když vám to nejde, nejbližší vám
povědí, proč to nejde, co dělat, aby to šlo, a podrží vás v horších
časech. Když se pak člověku daří, je kolem něj spousta lidí, ve
chvílích, kdy ne, ale obvykle zůstává jen rodina. Nebýt toho, jak to u
nás v rodině funguje, myslím, že by lyžařem nebyl žádný z nás.
Kdy jste si uvědomili, že byste chtěli dělat lyžování
závodně?
Adam: Já o Světovém poháru vždy snil, ale nikdy jsem
nepatřil na Slovensku k nejlepším. Změnilo se to až s věkem, zkraje jsem
nepatřil k velkým závodníkům, až když jsem přišel do juniorů, tak jsem
vyrostl. Proto jsem nikdy nevynikal, ale poctivě jsem makal a posouval se krok
za krokem. Každý s výjimkou rodiny mi tvrdil, že není možné, aby nějaký
slovenský muž jezdil svěťák. Měli jsme v něm pár děvčat, žen, ale
žádného chlapa. Já však stále věřil a otec mi říkal, že pokud to budu
doopravdy chtít, možné to je. Nakonec se mi podařilo přes FIS závody
dostat do Evropského poháru a pár roků nato jsem už zabodoval ve Světovém
poháru. Pak přišla olympiáda v Soči, kde jsem byl najednou pátý. Stálo
to čas i síly, protože tomu člověk často obětuje úplně všechno.
Andreas: U nás to vždy bylo tak, že jsme prostě dělali
sport. Ať už první čtyři roky na amatérské úrovni, nebo později profi.
Rodiče nás vedli, abychom makali zodpovědně a tvrdě, a že když něco
chceme, není to nemožné. To pokračovalo stále dál. Když viděli, že jsme
skutečně poctiví, vytvářeli nám další podmínky pro rozvoj. Byli jsme v
klubu a pak jsme šli dál, na sólovou dráhu. Co zůstává: Základ je
odvádět vše na sto procent, až pak může člověk dojít ke svému snu.
„Být na svěťácích sám je extrémně náročné,“ říká Adam Žampa…
V Čechách i na Slovensku se závodní lyžování nese především
ve znamení malých týmů. Jaká je jejich výhoda či naopak
nevýhoda?
Andreas: Začnu s nevýhodami. Jako lyžaři nemáme ve světě
takový zvuk, jako třeba hokejisté. Když přijedeme do Rakouska, berou nás
za východní Evropu, stále se tam podepisuje otisk z dob komunismu. Jde to
cítit především, když si chcete zařídit trénink. Rakušani vám na to
kývnou, ale když přijdete druhý den v domluvený čas, řeknou: „Hele ne,
sorry, nejde to.“ Tím je to pro nás složitější. Chce-li trénovat
Rakušan nebo Švýcar, vždy se nějak domluví. U nás je to ale: „Hej, vy
jste z východu.“ Je to takové jiné. Malý tým má ovšem i své výhody,
je mnohem flexibilnější, členové vytvářejí podmínky přímo nám na
míru. Ve velkém týmu je třeba šest závodníků a je třeba pracovat pro
všechny. Nikdy se tak nemohou přizpůsobit dokonale každému, pak třeba
ještě jednoho preferují, jedou to víc na něj… Občas se s někým
spojíme, ale ne permanentně.
… naštěstí mu už řadu let dělá společnost bratr Andreas. Brzy možná budou jezdit ve třech, s nejmladším Teem
Kdo tedy tvoří váš tým?
Adam: Head coach je náš otec Tomáš a má dva asistenty,
Mateje Kutlíka a Romana Murína, to je vlastně jeden trenér na jednoho
závodníka. Potom máme fyzioterapeuta Vila Štinčíka a servismana Sváťu
Kováře, což je Čech, jenž dřív pracoval pro Ester. Máme taky doktora,
pana Vlada Masaryka, a ještě pan Braňo Dolej. Na Slovensku by to nešlo
dělat bez silného člověka, co shání finance a sponzory, a to je náš
manažer Tomáš Kostelničák.
Často je řeč o tom, kolik si který závodník vyjezdil za sezónu
na odměnách, jak ale vypadá ta druhá stránka věci? Co si musíte hradit a
jak sháníte sponzory?
Andreas: Není to vůbec jednoduché. V prvé řadě musíte
mít výsledky, abyste byli vůbec pro někoho zajímaví. Dobré je, i když
jste něčím jiný nebo máte své specifické PR. Proto je super, když je
každý sám sebou, jelikož jedna značka si vybere toho, druhá zase onoho.
Naším silným partnerem je Dukla Banská Bystrica, tedy vojenské sportovní
centrum a státní resort, díky němuž můžeme fungovat. Máme i své
privátní sponzory, které shání pan Kostelničák. Spolupracujeme
například s Billou či Stredoslovenskou energetikou. Především jde o
sponzory, kteří jsou sami nadšenci do lyžování. Důležitá je
materiální podpora, tedy Salomon. Fungujeme s ním od dětství a máme tam
až takový rodinný vztah. I díky tomu se můžeme podílet na vývoji lyží,
což je skvělé.
Materiální vybavení byste tedy oznámkovali na
jedničku?
Adam: Ano, je to výhra. Testujeme po celý rok, vývoj jde
nonstop dopředu a v průběhu děláme různé drobné změny. Vidíte třeba,
že někdo jiný něco změnil a jezdí líp, snažíte se ho napodobit a
zjišťujete, v čem přesně ta změna spočívá. Jestli jde o nový model
lyží, jinou tvrdost, rádius… Faktorů je mnoho, podstatné je, aby si
závodník našel to nejlepší sám pro sebe. Na čem jezdím já, nemusí být
to pravé pro Andrease nebo Tea. Máme to štěstí, že se Salomonem pracujeme
dlouho a oni už nám lyže vyrábějí, řekl bych, až na míru. Když
přijdeme na nějaký detail, změní ho a v součtu to může udělat i tři,
čtyři desetiny, což může znamenat rozdíl až deset, patnáct míst.
Andreas: Funguje to tak, že továrna zaměstnává top
inženýry, kteří třeba ani neumějí lyžovat, ale naprosto vědí, jak
udělat dobrou lyži. Na základě toho, co mají oni v hlavách, a našeho
feedbacku z kopce pak může vzniknout něco nového. Jakmile se to osvědčí,
ostatní výrobci to samozřejmě kopírují. Za nesmírně důležitý bych
tedy označil právě proces komunikace s inženýry.
Jak jste spokojení s minulou sezónou?
Andreas: Teo poskočil v loňské sezóně o nějakých 1200
míst v rankingu a dál míří k tomu, aby se dostal do 150. místa a mohl tak
jezdit Světové poháry. Já jsem rád, že jsem se po přetržených vazech,
jež mi ukončily předchozí ročník, vrátil do bodované třicítky.
Samozřejmě chci víc a věřím, že se dostanu tam, kde jsem byl, a snad i
výš.
Adam: Byli jsme zvyklí jezdit na Nový Zéland, ale loni jsme
kvůli covidu museli změnit plány a zůstali jsme přes léto doma. Myslím,
že to bylo správné rozhodnutí. Po deseti letech to byla velká změna.
Začal jsem dobře a zabodoval hned v prvním závodě. Pak jsme začali dělat
sparing s Filipem Zubčićem a Žanem Kranjecem. Oba jsou v první sedmičce
světa, ovšem já je na tréninku porážel v každé jízdě. Nevěděl jsem
proč. Říkal jsem si, že když je porazím v tréninku, mohlo by to vyjít i
v závodě, byť jsem startoval s vyšším číslem, a skoro se mi to povedlo.
V Santa Caterině jsem byl dva dny po sobě sedmý a osmý a vyšvihlo mě to v
rankingu výš. Pak bohužel nastaly potíže se zády, co se táhly celou
sezónu. Moc si vážím, že jsem byl historicky první Slovák, co se dostal
na finále svěťáku v Lenzerheide. Takže to byla moje asi nejlepší
sezóna.
Dobře jste zajeli na ledové mistrovské trati v Cortině
d’Ampezzo…
Adam: V lednu jsem si kvůli zádům musel dát pauzu a tři
dny před startem na mistrovství jsem skončil v nemocnici. Naštěstí mě
doktoři dali do kupy a já mohl jet alespoň jeden závod a skončil jsem
osmý. Je pravda, že to byl v Cortině asi jeden z nejnáročnějších
obřáků, co jsem jel. Já i Andreas jsme typy, co mají led rádi. Brácha jel
přede mnou a dal mi hned report, udělal tam maličkou chybu dole na takové
terénní vlně. Nebýt jeho informací, tak bych tam pravděpodobně asi i
vypadl. Takhle jsem si to pohlídal a měl možná i nejlepší čas v dolní
části. Velké týmy fungují tak, že se vzájemně zpravují o trati.
Rovněž my jsme dávno zjistili, že když jsme dva, jde to o hodně líp. Brzy
snad budeme i ve třech… Kooperace je cesta, jak se lze posouvat dále. Být
na svěťácích sám je extrémně náročné.
Andreas: To je rozdíl mezi světovým a juniorským
lyžováním: Tratě pro svěťák se prolévají, jsou skutečně ledové. To
je od juniorských závodů hodně přechod. Cortina byla extrém, na té
dlouhé trati byly snad čtyři druhy sněhu. Nám vždy vyhovovalo, čím
těžší, tím lepší, ale na našem území se takový závod nevidí
často.
Bratři jsou každý trochu jiný: Adam musí brát lyže tak trochu se srandou…
S jakými cíli vstupujete do nadcházející sezóny?
Andreas: Pro mě je to být pravidelně ve třicítce, zlepšit
si startovní číslo a dál počkám, kam až se to dá dotáhnout. Velká
motivace jsou olympijské hry v Číně, je to unikátní závod jednou za
čtyři roky. V Soči jsem se rozkoukával, v Koreji jsem bohužel spadl čtyři
branky před cílem, uvidíme, co přinese Peking. Výhodou je, že tam nikdo
nebyl, máme všichni stejnou výchozí pozici. Může to být velké
překvapení.
Adam: Mou prioritou je obří slalom, když budou záda držet,
tak možná přidat i nějaký slalom speciál. Do kombinace už určitě
nepůjdu, protože to bere moc času. Čas, co člověk obětuje sjezdu, mu
chybí ve slalomu nebo obřáku. Hlavně zůstat zdravý. V obřáku jsem
blízko top dvacítce, takže bych chtěl zabojovat a vysloužit si ještě
lepší startovní číslo. Jinak páté a šesté místo z olympiády mám, tak
se do toho budu snažit jít úplně naplno. Jsou to velmi specifické závody:
V ten jediný den vám to musí kompletně sednout. Ale když vám to sedne, tak
je možné cokoliv.
Teo: No a já bych chtěl začít jezdit Evropský pohár a
budu se snažit si vylepšit postavení tak, abych se probojoval do svěťáku.
K tomu musím být v obřáku stopadesátý na světě. Taky bych se chtěl
pokusit kvalifikovat na olympiádu do Pekingu, uvidíme, jestli to vyjde.
… Andreas se oproti tomu hodně věnuje psychologii a inspiruje se jinými úspěšnými sportovci
Andreasi, na webu píšete, že nepodceňujete mindset. Jak tedy na
své hlavě pracujete?
Andreas: Jsem velký fanoušek všech sportovců a mám
přečtené stovky jejich biografií. Vždy mě zajímalo to specifické, co
každý má, co mu pomohlo vyniknout. Takže jako se člověk učí třeba
nějaké věci na IT škole na počítačích nebo třeba na žurnalistice
psát, tak se my sportovci můžeme leccos přiučit od našich úspěšných
předchůdců. Myslím, že je to velmi důležité. Při závodu má člověk
jedinou šanci. Já většinou jezdil úplně na pohodu a chybělo mi trošku
fokusu v hlavě. Pak jsem si ty věci začal spojovat a spolupracuji s
odborníkem, o němž bych řekl, že mi pomáhá.
Adam: Já jsem úplný opak. Je to paradox, ačkoliv jsme
bratři, jsme všichni trochu odlišní. Já jsem typ, co nesmí brát věci moc
vážně. Jakmile je začnu brát moc vážně, dávám do toho veškerou svou
zodpovědnost a energii, tak to pak dovedu skvěle posrat. Za roky jsem zjistil,
že si to musím užívat. To neznamená, že nepracuju na sto procent, jen si
nesmím připouštět stres. Můj dědeček říkal: „Pokud nejde o život,
tak jde o hovno.“ Já až před pár lety zjistil, co se tím myslí, a od té
doby se toho hesla držím. Člověk musí dělat vše nejlíp, jak umí, ale
když se to nepovede, nezhroutí se celý svět. To je moje nastavení.
Teo: Mně zase pomáhá, pokud závod vnímám jako trénink.
Hodněkrát jsem nějaký závod pokazil, protože jsem myslel na to, jak je
strašně důležité uspět. Teď se jako Adam snažím nastavit, že zas tak o
moc nejde, je to přece jedna jízda. Snažím se plnit reálné cíle a
lyžování si užívat.
Když jste skoro pořád spolu, nelezete si občas už na
nervy?
Andreas: Na tréninku se doplňujeme, soutěžíme spolu. Od
dětství jsme se často hecovali: „O co, že tohle nedáš?“ – „O co?
Tak o facku!“ a šli jsme na věc. Třeba kdo skočí dál nebo kdo vyhraje ve
volejbale. Soutěživost mezi námi je určitě velká, ale myslím, že máme v
týmu fakt pohodu. Na lyžích jsme si to nastavili, že nesoutěžíme proti
sobě, ale proti času. Je pravda, že většinou, když pozorujeme druhého v
telce, tak za něj máme větší nervy, než když sami jedeme. Jestli si
nelezeme na nervy? Jsme všichni tři dospělí a víme, co a jak. Když jsme
byli mladší, tak trochu jo, ale nikdy nešlo o nic vážného. Rychle to
začalo, rychle skončilo.
Adam: Naprosto souhlasím. Je mezi námi zdravá bratrská
rivalita, která nás posouvá dopředu. Z pohledu nejstaršího, co má
odkroucených jedenáct let ve svěťáku, už lyžování beru trochu jinak.
Někdy je to stereotyp a člověk chce nový impuls. Proto je super, že s námi
začal jezdit i Teo, cítím z něj takovou mládežnickou energii, která nás
popohání a často nás vyhecuje, abychom se v tréninku posunuli ještě
dále. Jinak bych se možná prostě vozil, ale tím, že je tu někdo zezadu,
kdo nám šlape na paty, je to super motivace. Chemie v týmu prostě
funguje.
Jaké máte vize, které byste si rádi splnili?
Adam: Pro mě je úžasné už to, že jezdím svěťák. Velmi
si toho vážím. Každý, kdo tam je tak dlouho, samozřejmě sní o tom, že
se mu podaří jeden závod vyhrát. Proto to dělám i já a rád bych si tento
sen splnil. Je otázkou, zda se to povede. Člověk musí být stoprocentně
zdravý a pak taky mít kus štěstí.
Andreas: Jako malí jsme toužili být bok po boku ve
svěťáku a ani si nemysleli, že se to takhle vydaří. To je super,
obzvlášť za podmínek, co jsou pro lyžování na Slovensku i v Česku. Jak
říkal Adam, ten pocit, kdy závodník dojede do cíle a vidí tam zelená
čísla, ten se nedá koupit. Kdybych tento pocit měl, až bych dorazil do
cíle jako poslední ze všech ve druhém kole, na tabuli by zeleně zářilo,
že jsem vyhrál… Každý jeden sportovec si tohle přeje. Nepovede se to
všem, ale děláme vše, aby to třeba jednou přišlo.
Teo: Pro mě je největší sen olympijská medaile. To kdyby
se mi povedlo, tak už nebudu chtít nic víc.
Jaká je uvnitř svěťáku atmosféra? Máte mezi konkurenty i
přátele?
Andreas: Atmosféra je super. Každý chce samozřejmě podat
co nejlepší výkon, ale současně se všichni navzájem respektujeme. Jsou
tam různé typy, jako třeba Adam, který to musí brát trochu se srandou,
potom jsou závodníci, kteří jsou vážní a vlastně se v den závodu ani
nezdraví, což je jejich typický projev, není v tom nic zlého. Samozřejmě
tam mám i kamarády, shodou okolností hlavně z menších zemí. Vycházíme
dobře s Čechy, Kryštofem Krýzlem, nebo pak s členy týmu Global Racing, to
jsou takoví pohodáři. Více méně musím říct, že chlapi spolu fungují
všichni dobře, určitě tam nejsou takové intriky jako v ženském
lyžování.
Jak relaxujete, když nejste na svahu? Adame, vy jste prý milovník
rychlých aut a letadel?
Adam: Ano, jsem ohromný fanoušek auto moto sportu. Občas,
když je čas, chodím se vozit na okruhy. Mám kamarády, co mají super auta a
někdy mě vezmou s sebou. Co se timingu týče, je to trochu podobné lyžím,
tak to beru jako jiný typ tréninku. Je to spojené s adrenalinem a rychlostí.
K tomu jsem odmala chtěl být pilot, kdybych nebyl lyžař, šel bych asi
právě tou cestou. Takže jsem si udělal pilotní licenci a ve volnu chodím
létat. Nejvíc však vypnu doma v Tatrách. Jsme přímo ze Starého Smokovce a
já to tam miluju mimo sezónu. Tou dobou nebývají moc turisté, takže
vyrazím do nějaké doliny, kde není signál, je tam klid a ticho a to je pro
mě asi největší relax.
Andreas: Pro mě taky, když přijedu domů. Ten klid, když se
člověk se může jít projít do doliny, na chatu nebo k vodopádu…
Užívám si po všem cestování přes rok, i když jsem jen doma a nic
nedělám, je to příjemná změna. A pak je tu ještě trošku jiný
adrenalinový sport – Adam je pilot letadla a já mám parašutistický kurz,
takže já skáču, zatímco on pilotuje.
Teo: Taky to jsou pro mě naše domácí hory, Vysoké Tatry,
kde se mi moc líbí. Když jsme s bratry doma a máme čas, vždycky vyrazíme
někam na túru. Pokud je venku škaredé počasí, tak mám rád e-sporty nebo
hrajeme NHL. I tam funguje náš soutěživý mód.
Adam Žampa (31)
Narozen: 13. září 1990
WCSL 2022: 21 (GS)
Disciplíny: obří slalom, slalom
Největší úspěchy: 5. místo v kombinaci na OH v Soči
2014 a při SP v Kitzbühelu 2016, v sezóně 2020/21 7. a 8. na SP v Santa
Caterina – Valfurva a 8. na MS v Cortině d’Ampezzo v obřím slalomu
Lyžařský idol: „Vždy jsem obdivoval Bode Millera nebo Teda Ligetyho. Bylo úžasné, když jsem s nimi později začal i jezdit. Pak Ivica Kostelić a vlastně každý závodník – v každém lyžaři člověk najde něco obdivuhodného. Kdokoliv může být vzor.“
Oblíbená trať nebo středisko: „Kitzbühel a Alta Badia, i když každý kopec v kalendáři má něco do sebe. Ať je to Adelboden, Záhřeb nebo Schladming, kam večer dorazí sedmdesát tisíc lidí.“
Andreas Žampa (28)
Narozen: 13. srpna 1993 (v pátek :)
WCSL 2022: 51 (GS)
Disciplíny: obří slalom
Největší úspěchy: 20. místo v obřím slalomu na MS
v Cortině d’Ampezzo, 18. místo v obřím slalomu na SP v Adelbodenu
2018, 1. místo v obřím slalomu na NorAm Cupu v Copper Mountain (sezóna
2021/22), 2. místo na MS 2017 ve Svatém Mořici a 9. místo na OH 2018
v Pchjong-čchangu v týmovém paralelu
Lyžařský idol: „Každý má něco specifického, co ho dělá tím, čím je. Pro nás byli vzorem hlavně Američané, protože k tomu přistupovali trošku jinak. Bode Miller, Daron Rahlves, Ted Ligety. Pro mě byl vzor vždy Ivica Kostelić: Když si člověk vezme, že je z Chorvatska, a přitom dokázal vyhrát celkový Světový pohár i glóby za čtyři disciplíny…“
Oblíbená trať nebo středisko: „Atmosféra v Kitzbühelu se nedá porovnávat s žádným jiným závodem, je každý rok speciální a něčím jiný, dole vždy čeká osmdesát tisíc fanoušků… Jsem rád, že jsem si v Kitzbühelu mohl s Adamem zajet i sjezd, byť to byly tréninkové jízdy, už pro ten pocit si to vyzkoušet, když o tom mnoho lidí jen sní. Adam tam byl pátý, já poprvé v životě zabodoval, i proto ho mám v paměti.“
Teo Žampa (19)
Narozen: 12. října 2002
Disciplíny: slalom, obří slalom, alpská kombinace,
super-G
Největší úspěchy: posun o 1200 míst ve světovém
rankingu v průběhu sezóny 2020/21, 1., 2. a 3. místo v obřím slalomu
při FIS závodech v sezóně 2020/21
Lyžařský idol: „Pro mě je největší vzor Bode Miller. Je narozený ve stejný den jako já, vždy byl tak trochu extravagantní a prováděl na sjezdovkách show. Což zatím dělám i já, ne tedy výsledky, ale tím, jak tam padám.“
Oblíbená trať nebo středisko: „Mně se nejvíc líbí Alta Badia, Sella Ronda, Dolomiti Superski a celkově Itálie. Je neuvěřitelné, jak mají celý ten region vybudovaný.“
