Tento článek vyšel v časopise SNOW 136 (únor 2022).
Marku, vím, že jste vystudovaný trenér a sportovní psychlog
i bývalý vrcholový cyklista. Jak jste se ale dostal k výrobě
holí…
V Jeseníku má lyžování velkou tradici a já jsem odchovanec místní
běžkařské školy. Konstituce mého těla ale nebyla pro běžecké
lyžování ideální, proto mě to postupně táhlo víc a víc k cyklistice
a ještě před vojnou jsem se dostal k dráhovým cyklistům. Začal jsem
jezdit sprinty a výsledky byly zajímavé, prostějovští dráhaři se
divili, že oni roky trénují a kluk z Jeseníku přijede a po chvíli
jezdí podobně jako oni. Vyšetření u sportovního doktora pomocí biopsie
svalů pak vysvětlilo, že mám vrozeně větší podíl rychlostních vláken.
Skončil jsem v Dukle Praha, dvakrát se stal mistrem republiky, taky jsem
trojnásobný mistr v tandemech. V komunistické Dukle platilo heslo
„sportovci nadevše“, trénovat jsme mohli 24 hodin denně, péče byla
maximální. Nárůst výkonnosti byl ale díky tréninkovým objemům,
vitamínům i dalším preparátům až příliš rychlý a mé tělo to
přestalo zvládat. Po konzultaci s lékaři jsem musel s vrcholovým sportem
skončit…
Pak jsem absolvoval obor zaměřený na sport a po návratu do Jeseníku jsem
také působil dva tři roky na sportovní škole. No jo, ale tehdy byly platy
ve školství tak nízké, že mi má nastávající žena řekla, že pokud
chci být s ní, tak si musím najít lépe placené místo (smích). Dostal
jsem se na pozici marketingového ředitele společnosti Jesan, která za
minulého režimu v jednom z přidružených závodů vyráběla hole. Noví
porevoluční majitelé se časem rozhodli, že všechny menší přidružené
výroby včetně výroby holí odřežou. V obchodním oddělení jsme měli
přehled o situaci na trhu a doporučovali jsme některé z výrob ponechat,
protože byly životaschopné. Ale rozhodnutí bylo jasné. A tak jsem vedení
Jesanu požádal, zda bych od nich mohl odkoupit nějaké staré stroje
a pokračovat ve výrobě holí samostatně. Nakonec jsem musel odkoupit
i všechny zásoby materiálů i nepotřebné stroje, i když potřeba byl
v zásadě jen jeden tehdy pro nás unikátní stroj. Začali jsme s dluhy
budovat novou firmu takřka od nuly.
Poštovní známka vydaná k 20letému výročí Birki
Značka Birki se zrodila jak?
Hledali jsme jméno s příběhem, s pojítkem na historii a lyžování.
Zaujal mě příběh Birkebeinerů, jejichž dva členové mimo jiné v roce
1206 uskutečnili nebezpečnou výpravu pro dvouletého Haakona Haakonssona,
budoucího krále, a zdolali s ním v zimě přes hory a lesy více než 50
kilometrů dlouhou cestu z nepřátelského území domů do dnešního
Trondheimu. Tak se začal rodit název Birki. Já jsem tehdy písemně,
posílalo se to faxem, oslovil muzeum v Lillehammeru, jestli nemají nic proti
registraci takového názvu, a odpověď byla kladná. V den, kdy jsme
založili firmu, se nám narodila i první dcera.
I když to nebyl žádný kalkul, tak v 90. letech, kdy bylo všechno české
tak trochu nežádoucí, nám tento světově znějící název pomáhal. Ovšem
než jsme vyrobili první hůl, už jsme měli několikamilionové půjčky,
bylo třeba nakoupit formy na plastové komponenty a další vybavení
a trvalo 10 let, než jsme dluhy splatili. Ze začátku jsme skoro
nevyráběli hole pod značkou Birki, ale pro větší, často severské firmy.
Díky panu Weisshäutelovi jsme například získali zakázky pro norský Swix.
A tito partneři byli tak hodní, že nám prodali některé své stroje
a technologie, ale zpravidla s příslibem, že po domluvenou dobu nebudeme
vyrábět top modely pod vlastní značkou. A to bylo fér. I když jsme
v celosvětovém měřítku malá ryba, stali jsme se součástí pětice firem
na světě, které dokážou vyrobit hole od A do Z. Ano, mnozí je umí
subdodávkami nakoupit a poskládat, ale výrobců je jen 5, včetně nás.
Stali jsme se součástí pětice firem na světě, které dokážou vyrobit hole od A do Z.
Kdy se propojily cesty Birki a Ondry
Banka?
My jsme všechny peníze dávali zpátky do výroby a nebyl prostor pro
vlastní marketing. Chtěli jsme jít s holemi přímo mezi závodníky, ale
vzhledem k obchodním vztahům jsme měli úmluvy a běžecké lyžování pro
nás bylo uzavřené. Nikoliv však to sjezdové. Protože dcery nechtěly
běhat na lyžích, dodělal jsem si na FTVS i trenérskou specializaci na
sjezdové lyžování. Tak jsem se do tohoto světa postupně dostával a měl
jsem to štěstí, že Jeseník a Šumperk, odkud byl náš nejlepší lyžař
Ondra Bank, je vlastně provázaná vesnice. A Ondra mi jednou řekl:
„Podívej, všichni mají stejné hole, ale já chci být jedinečný.“
A tím to začalo, Ondra měl neomezený přístup k našemu materiálu, tehdy
měl jako jediný hole se svým jménem a designem. Po čase měla naše hole
skoro celá reprezentace.
Všechno se to propojilo, působil jsem jako trenér, sponzor, dcera Helena
začala závodit. Přirozenou formou jsme se dostali do povědomí lyžařů,
a to nejvíce díky popularitě Ondry Banka a jeho úspěchům ve svěťáku
a na olympiádě. Rád vzpomínám i na české vítězství v týmové
soutěži v SP roku 2010, kdy většina týmu měla naše hole.
Přibližte nám cestu vaší rodiny do vrcholového
lyžování…
Naše dcery jsme do výkonu netlačili, nenutili jsme je do závodů, dělaly
spoustu sportů. Starší Helča postupně začala tíhnout k lyžování, ale
to jí bylo už 15, 16 let. Nebylo to z tlaku rodičů a povinností, bylo to
z jejího vlastního rozhodnutí. Zdálo by se, že je to pozdě, ale dle mých
zkušeností sportovních i trenérských ne nutně. Určitě nám pomohla
tehdejší spolupráce s Ondrou, pohybovali jsme se kolem našich nejlepších
lyžařů, od nichž se Helena mohla učit. Fyzické dispozice měla dobré
a postupně ji nejvíce začaly lákat rychlostní disciplíny. 
Tou dobou se do rodného Šumperka vrátil i otec Honzy
Hudce, který měl svou tréninkovou skupinu, do které se přidala i dcera.
Výkonnost šla postupem let nahoru, jezdili jsme evropské poháry, výsledky
byly dobré. Jenže pak při mistrovství Rakouska v Saalbachu se jí propadla
lyže do měkkého sněhu a přivodila si tříštivou zlomeninu lýtkové
kosti. To k rychlostním disciplínám bohužel patří. Rekonvalescence byla
pomalá, trvalo 670 dnů, než se postavila k dalšímu závodu. Bylo to
mistrovství ČR ve sjezdu a obsadila 3. příčku. Byla to odměna za tu
nesmírnou dřinu a potvrdilo se, že talent tam je. Její cíl a sen je
postupně se propracovat ke startu ve svěťáku, na trať v německém Ga-Pa,
kde to máme moc rádi.
Minulou olympiádu jste absolvoval v roli trenéra s Janem
Hudcem…
To byla úžasná spolupráce. Od Honzy jsem se víc učil, než jsem mu dával,
protože patřil ke světové špičce. Rád říkávám, že jsem dělal jeho
externí oči. Říkal jsem mu, co vidím, neříkal jsem mu, co má dělat, to
on dávno věděl.
Dnes spolupracuji s ukrajinskou reprezentací, takže i letos na olympiádě
budu.
Kde vidíte značku Birki za 5 let?
Myslím, že evropským výrobcům tato doba nahrává. Ekonomika byla už před
covidem celá přetočená, v supermarketu se daly koupit čínské hole za
cenu, za kterou je my nebyli schopni ani vyrobit. To se nyní začíná
postupně narovnávat. Konečně můžeme prodávat výsledek naší práce za
rozumné a reálné ceny. Velcí hráči také začínají řešit téma
udržitelnosti a omezují mezikontinentální dopravu zboží. Dodávky z Asie
váznou a nám se odtamtud postupně vracejí zákazníci. Loni jsme poprvé
museli s pokorou odmítat zakázky, protože už jsme neměli materiál.
Nyní nastala doba i pro budování značky Birki, rádi bychom zvyšovali
podíl holí pod vlastním jménem. Do budoucna chceme být etablovaná česká
značka pro český trh, být takové to „rodinné stříbro“, aby naši
zákazníci věděli, odkud naše hole pochází…
Rodinné stříbro Birki
Birki je ryze rodinná firma. Vede ji manželka Helena, mladší dcera Lucie tvoří design a starší dcera Helena má na starosti komunikaci na sociálních sítích. Vyrábí plný sortiment všemožných holí pro sport od A do Z.
