Tento článek vyšel v časopise SNOW 136 (únor 2022).
Z rodného Sandvikenu to měla jako malá do skiareálu Kungsberget jen 25 kilometrů. Vzpomíná-li na dětství, vybavuje si hektické večeře před odjezdem na trénink za umělého osvětlení a chladná rána v autě s tatínkem, který si naplno pouštěl hard rock (k pramalé radosti dcery), aby neusnul za volantem.
Vzdělání je cool
Sara, jejíž oba rodiče jsou učitelé, strašně ráda chodila do školy. „Myslím, že naučit se chápat náš svět je cool, a od přírody jsem zvídavá. Jelikož jsem vrcholová sportovkyně, dostalo se mi užitečných lekcí i v průběhu kariéry. Stačí, když je člověk otevřený novým výzvám. Snažím se, abych na sobě pracovala po všech stránkách jako komplexní lidská bytost,“ vysvětluje Švédka.
Z raného věku má ze zasněžených svahů dvě výrazné vzpomínky. Jednou jí ve sportovních potřebách padly do oka červené lyže, až se od nich nemohla odtrhnout. A stal se zázrak! Ačkoliv nepatřila mezi děti, jež dostanou, na co si vzpomenou, rodiče povolili a splnili dceři přání.
„Jako by ke mně promlouvaly a říkaly mi, ať si je odnesu domů. Byly to mé první lyže a zamilovala jsem si je ihned. Dodnes mají v mém srdci své výjimečné místo,“ líčí tmavovláska. To má i její první trofej, již má dodnes vystavenou.
Tehdy jako šestiletá vyrážela s rodinou na závody, kde ostatní dívky byly o dva až tři roky starší. Cítila nervozitu, vše jí přišlo strašně velké – sklon, startovací rampa, soupeřky… Ale byl tam tatínek, aby ji uklidnil. „Objal mě a řekl, ať se prostě jen dobře bavím. Tak jsem vyjela do branek, místy pizza stylem, tedy v pluhu, což nikdo jiný nedělal. Ale z nějakého důvodu jsem byla rychlá! Začala jsem hranit vnější lyží a strašně se mi líbilo, jak to fičí. Byla jsem malá, a tak jsem se o výsledky nestarala. Proto jsem vůbec netušila, co se děje, když se ozvalo: ‚Vítězem se stává Sara Hector!‘ Dostala jsem největší cenu ze všech, stála na pódiu mezi dvěma mnohem vyššími holkami a cítila se hrdě. Tehdy jsem poznala, jak sladké je vítězství, a od té doby vím, že to je to, co chci,“ vzpomíná.
Nahoru a dolů
V prosinci 2009 debutovala ve Světovém poháru při obřím slalomu v Åre a hned brala body za 22. místo. V letech 2010–2012 postupně zkompletovala medailovou sbírku ze stejné disciplíny na juniorských světových šampionátech. Sezóna 2014/15 znamenala definitivní průlom, když pravidelně končila v top 10 a při obřácích v Åre a Kühtai in Tirol nejprve druhým místem poprvé vystoupala na stupně vítězů a následně si premiérově vychutnala štěstí z triumfu.
O to větší byla očekávání do dalšího ročníku, ale přišla stopka. Svah v Åre domácí závodnici ukázal odvrácenou tvář a ona jej opustila zafixovaná v záchranářských sáních. Diagnóza byla nesmlouvavá. Vazy zůstaly nepoškozené, přesto došlo k devastujícímu poničení levého kolene a na víc než rok byl s lyžemi konec.
Navzdory poctivé rehabilitaci Švédku sužovaly pochybnosti, zda se někdy dovede v plné síle vrátit mezi elitu. A jejímu trápení neměl být konec. Když se v létě 2016 vracela z dovolené v USA a Kostarice napumpovaná novou energií a měla pocit, že se vše k dobrému obrací, zastihla ji zpráva z těch nejhorších.
Úsměv, co skrývá slzy
Mamince diagnostikovali nevyléčitelnou amyotrofickou laterální sklerózu. V jediném okamžiku se Saře změnily priority, nejdůležitější bylo trávit čas s maminkou, upozornit na zákeřnou nemoc, pokusit se v charitativním závodu vydělat peníze a věnovat je na výzkum, nevzdávat se naděje…
„Maminka je pro mě ohromnou inspirací. Je pozitivní, ze všech dní se snaží vytěžit maximum a je vděčná za každý současný okamžik. Podporuje mě a vždy se mi snaží pomoct v tom nejlepším, nebo někdy nejhorším,“ směje se lyžařka, načež zvážní. „Je strašně tvrdé vidět někoho, koho milujete, jak musí bojovat, aby mohl dělat úplně obyčejné věci jako chodit nebo mluvit. Jsou chvíle, kdy jsem nesmírně nešťastná. Ale možná to mému životu dalo novou perspektivu.“
Vše je o tom, jak se k tomu postavíš.
To je nyní motto sympatické závodnice. V cíli vždy usměvavá, i když se nedaří dle představ. Olympijská sezóna ji zastihla ve výtečné formě, v obřím slalomu už byla třikrát na pódiu, medaile se nejeví nereálně. Sara Hector už ale dobře ví, že život nejsou pouze lyže. Proto vystudovala vysokou školu, s přítelem zařídila nový dům, stala se spolumajitelkou hotelu v Sandvikenu…
A čeká, co přinese další den.
