Článek vyšel v časopise SNOW 157 skialp (leden 2025) a je reprízován v původní podobě.

Jean-Christophe Fröelicher-Schwarzenbach, mezi kolegy lyžaři známý jako Chris Schwarzenbach, patřil ve 40. letech minulého století k nejrychlejším a nejstylovějším kalifornským lyžařům. Narodil se 6. srpna 1918 v Quogue ve státě New York. Jeho otec Robert J. F. Schwarzenbach pocházel ze švýcarského Curychu a přestěhoval se do New Yorku, aby řídil americkou pobočku rodinné firmy Schwarzenbach-Huber, která vlastnila továrny na výrobu hedvábí v Curychu a Hobokenu ve státě New Jersey. Před odjezdem z Curychu požádal o ruku Madi Fröelicherovou, která musela přeplout Atlantik, aby se za něj v New Yorku provdala. A tak se Madi a její rodiče stali jedněmi ze šťastlivců v tragickém neštěstí, kteří přežili potopení Titaniku. V nové zemi se pak manželům narodily tři děti: Liselotte, Robert a Chris.

Studentské mládí

Oba chlapci navštěvovali prestižní Browningovu privátní školu na Manhattanu. Jejich otec zemřel v roce 1929, těsně před krachem na Wall Street, a v roce 1930 matka přestěhovala rodinu do Curychu. Chris a Robert získali inženýrské tituly na Polytechnikum Zürich Hochschule, nicméně většinu svého času věnovali horolezectví a lyžování. V roce 1938 dokonce lyžovali za americký tým na mistrovství světa v alpském lyžování v Engelbergu a Chris byl v roce 1939 jmenován do olympijského týmu USA pro rok 1940.

Po vypuknutí druhé světové války se rodina vrátila do Spojených států a oba bratři začali pilotovat letouny. Robert se stal stíhacím pilotem švýcarského letectva a v rámci své válečné role převzal vedení rodinné firmy Schwarzenbach-Huber, která začala plnit vojenské zakázky. Chris odešel na západní pobřeží na vysokou školu, kde studoval letecké inženýrství na Kalifornském technologickém institutu.

Chris se během svých studií účastnil řady významných lyžařských závodů v Kalifornii a dalších západopobřežních státech, a pokud to počasí dovolilo, létal na závody vlastním letadlem. V Kalifornii se v té době konalo několik velkých horských sjezdů a slalomů – letní Inferno na svazích hory Lassen, Silver Belt na svazích Sugar Bowlu a skialpinistický podnik Flying Skis Invitational z vrcholu 3 325 m vysokého Carson Peaku severně od Mammoth Mountain. Schwarzenbach byl častým účastníkem těchto závodů.

Po soutěžní stránce byl rok 1940 pro Schwarzenbacha hvězdný. Získal řadu umístění v první pětce mezi hvězdnými jmény amerického lyžování. Na proslulém Harrimanově poháru 1940 v Sun Valley v Idahu, jenž byl zároveň národním šampionátem, skončil ve sjezdu mužů čtvrtý za vítězným Dickem Durrancem, Walterem Pragerem a Friedlem Pfeiferem. V novinách pak stálo: „Christopher Schwarzenbach, kterého někteří opomíjeli, jel tak kontrolovaný a inteligentní závod, že vyhrál čtvrté místo.“ Skončil také šestý ve slalomu a čtvrtý v kombinaci. Týden po Harriman Cupu se Chris zúčastnil mezinárodních závodů v Altě v Utahu, kde skončil třetí ve sjezdu, čtvrtý ve slalomu a třetí v kombinaci, čímž překonal mnoho nejlepších amerických lyžařů.


22letý Chris Schwarzenbach jako vítěz druhého ročníku závodu Silver Belt v Sugar Bowlu, 1941 (Foto: Facebook)

Silver Belt

Protože zimní olympijské hry v roce 1940 byly zrušeny, zůstali američtí závodníci na domácí půdě a Kalifornie hostila řadu závodů, zejména na konci sezóny. V tomto roce se v Sugar Bowlu konal první závod Silver Belt. Legendární Rakušan Hannes Schroll založil své středisko Sugar Bowl v roce 1939 a na konci první sezóny začal plánovat závod, který by konkuroval slavnému Harriman Cupu v Sun Valley. V Sugar Bowlu padá ročně v průměru přes 10 metrů sněhu, takže Schroll měl pocit, že jarní závod by byl vhodným způsobem, jak zakončit lyžařskou sezónu.

Místo obvyklého poháru nebo medaile vítězové obdrželi stříbrný pás, což byl nápad, který Schroll převzal od slavných kalifornských závodů na dlouhých lyžích z 19. století. Bob Oliver vyhrál první šampionát na dlouhých lyžích v roce 1867 v LaPorte, když na trati dlouhé čtvrt míle dosáhl rychlosti více než 100 km/h. K jeho výhře patřil stříbrný pás v hodnotě 75 dolarů, a tak se Schroll rozhodl nazvat svůj závod Silver Belt. Vítězové obdrželi pásek se stříbrnými cvočky a stříbrnou přezkou. Pás se každoročně předával vítěznému závodníkovi.

Středisko Sugar Bowl sice nedisponovalo dlouhými svahy alpských parametrů, ale Schroll přesto dokázal vymyslet extrémně náročnou trasu se 400m převýšením. Peter Picard, ostřílený německý lyžař, který uprchl z nacistického Německa a v kalifornském středisku Donner Pass učil v lyžařské škole, na Schrollovu trať vzpomínal: „Bylo to děsivé! Rovně dolů a pak doprava do Steilhang a zase rovně po spádnici!“ Schrolův Silver Belt si vysloužil pověst podniku v nejstrmějším terénu ze všech kalifornských závodních tratí a páté nejobtížnější trati v Severní Americe.

Rakouský rodák Friedl Pfeifer vyhrál zahajovací závod Silver Belt v roce 1940. Schwarzenbach se v roce 1940 závodu neúčastnil, ale hned v ročníku 1941 se stal jeho překvapivým vítězem. Na něj navázal dalším vítězstvím v roce 1942, kdy už Pfeifer sloužil v armádě. V letech 1943 až 1945 se závody nekonaly a po válce se Schwarzenbach účastnil všech ročníků Silver Beltu až do roku 1953. Nikdy už nevyhrál, ale vždy se umístil v první patnáctce. Autor Mikkel Vehn ve shrnutí závodu z roku 1941 v ročence Western Ski Annual popsal Schwarzenbachovu vytříbenou techniku jízdy nesnadným terénem: „Sledovat Chrise Schwarzenbacha, jak se houpe na trati, byl jeden z těch vzácných pohledů, které lze v oblasti lyžování vidět. Přesnost, lehkost a rychlost, s jakou zvládal vlásenkové zatáčky, padáky a muldy, byly úchvatnou podívanou.“


Jeden ze závodníků úvodního ročníku Flying Ski Invitational, A. Pitcher, na snímku Chrise Schwarzenbacha, pózuje na vrchu Carson Peaku před sjezdovou částí závodu považovaného za jeden z nejtěžších a nejnebezpečnějších skialpinistických podniků na světě (Foto: Facebook)

Flying Skis Invitational

V únoru 1941 vymyslel Chris Schwarzenbach se svými lyžařskými přáteli Chapmanem Wentworthem a Claritou Heath náročný závod z vrcholu Carson Peak na břeh horského jezera June Lake, který se měl uskutečnit koncem dubna 1941. Závod, nazvaný Flying Skis Invitational, se jel v nejprudším terénu kalifornské Sierry a na 6 kilometrech trati překonával převýšení 1 130 metrů. Tvrdilo se, že jde o obtížnější trasu než italská Marmolada a Tuckerman Ravine v New Hampshire. Pořadatelská trojice pozvala špičkové lyžaře z celé lyžařské Ameriky. Vedle Schwarzenbacha se přihlásila esa jako Luggi Foeger, Clarita Heath, Hannes Schroll, Wayne Poulsen, Sepp Benedikter, Boots Blatt, Kathleen Starret a Bill Janss.

Byla to zkouška vytrvalosti i lyžařského umění; pravděpodobně šlo o jednu z průkopnických verzí dnešních skialpinistických závodů. Časy byly kombinací výšlapu na vrchol a sjezdu dolů. Závodníci začali stoupat v pět hodin ráno, sjezd odstartoval až poté, co všichni lyžaři dosáhli vrcholu, v 10:30. Ve vánočním čísle magazínu Ski Illustrated z roku 1941 stálo: „Sjezdová část závodu začínala až zrádně nevinně… mírný svah s perfektním prašanem… a rázem na horizontu prázdno… maximální rychlost, která ještě zdůrazňovala strašidelný propad téměř kolmou stěnou… prudká zatáčka na sněhovou římsu visící nad rozeklanými skalami. Na jejím konci závodníky čekala prudká odbočka do Skaggeraku, strmého srázu podepřeného rozervanými skalami… a pak sjezd přes pozůstatky spadlé laviny… přes záludné rozervané skalní bloky… prudký skok asi sedm metrů s dopadem do rovinatého zalesněného hřebene… několik metrů lesem… pak prudký sjezd záludnou zalesněnou roklí a nakonec střemhlav dolů po zledovatělém povrchu plném nerovností. Opravdu napínavé sjezdařské dobrodružství odshora dolů!“

Chris Schwarzenbach zvítězil za pět hodin a pět minut – pět hodin stoupání a necelých šest minut sjezdu do cíle. To vše na 210cm dřevěných lyžích a v kožených botách!

Podruhé a naposledy se závod konal v dubnu 1942. Lyžař z Východní Sierry Cliff Banta vyhrál na stejné trati v čase 6:47, téměř o hodinu pomaleji než Schwarzenbachův výkon. Došlo k několika vážným zraněním, což spolu s válečnou nouzí znamenalo konec jepičí historie závodu Flying Skis Invitational.


Poválečný inzerát na inovativní typ lyžařského vázání z dílny Chrise Schwarzenbacha (Foto: Facebook)

Válečným podnikatelem

Po ukončení studia na Kalifornské technice v roce 1942 vstoupil Schwarzenbach do námořnictva. V roce 1943 založil v Pasadeně firmu U.S. Propellers, vyrábějící vrstvené dřevěné vrtule pro armádní spojovací letouny (lehká letadla používaná k dělostřeleckému pozorování) a bezpilotní terče. Šlo o důležitou válečnou zakázku, která Schwarzenbacha permanentně udržela v USA. Koncem 40. let vyráběl dvanáct tisíc vrtulí ročně. Schwarzenbachova firma vyráběla také schránky na munici, vyhazovací padáky na náboje a řídicí páky pro velké letecké producenty Lockheed, North American a Vultee.

Po válce se Chris Schwarzenbach nadále věnoval lyžování a v roce 1947 se stal prezidentem lyžařské asociace Far West. Pod značkou U.S. Propeller se na počátku padesátých let pustil do výroby lyží z vrstveného dřeva a vyráběl a prodával také populární vázání U.S. Star, které navrhl jeden z jeho švýcarských spolužáků. V pozdějších letech provozoval se svým synem Fredem společnost Paschall International, která prodávala díly a vybavení pro údržbu letadel, a podnikal treky v Himálaji. V roce 2003, ve věku 84 let, skončil s podnikáním i létáním. Zemřel v roce 2017 ve věku 98 let.

Jeho celoživotní lyžařský souputník Oliver Kehrlein popsal lyžařskému magazínu Skiing Schwarzenbachovu pověst výjimečného lyžařského závodníka: „Chrisův záznam zahrnuje všechny nejtěžší závody ve Švýcarsku a Americe a je všeobecně uznáván jako nejodvážnější amatér v zemi. Ve sjezdu je nepřekonatelný, zatímco jeho efektní styl ve slalomu ho často stojí druhé nebo třetí místo za šampiony.“

Nejmladší syn Bobby shrnul otcův život slovy: „Táta rozhodně žil dlouhý a plnohodnotný život, s vervou a elánem. Věnoval se tomu, co miloval: létání, letectví, inženýrství, lyžování, cestování, túrám po horách celého světa a trávení času s rodinou.“