Karel patřil k těm, kdo mají lyžování vyryté ve své osudové cestě. Trénoval alpské lyžaře, a to na nejvyšší úrovni – dvě desetiletí byl vedoucím Tréninkového střediska mládeže, šest let druhým trenérem reprezentačního družstva českých sjezdařů a rok hlavním trenérem československých sjezdařek.

Již od počátku sedmdesátých let publikoval své lyžařské texty, nejčastěji v odborných médiích jako někdejší svazové Lyžařství, později psal pro první soukromý a plnobarevný lyžařský časopis Ski magazín, a poté samozřejmě pro SNOW, kde patřil mezi spoluzakladatele a zejména v jeho prvních letech mezi klíčové autory.

Rozuměl nejen technice jízdy, ale také lyžařskému vybavení – ostatně nikoli krátkou dobu působil i jako specialista v někdejší liberecké lyžařské speciálce KH Sport. Postupem času se nořil stále hlouběji do lyžařské historie, což ilustrují nejen jeho časopisové a webové články, ale i spoluautorství velké historické publikace 110 let našeho lyžování.

Dlouho po dosažení důchodového věku – dokud mu zdraví dovolilo – pravidelně lyžoval (včetně společných výjezdů za testováním lyží) a možná ještě raději jezdíval na kole, a to zejména v Jizerských horách a okolí jeho milovaného Vysokého nad Jizerou.

Trochu osobní vzpomínka

Pro mě osobně byl Karel autoritou, která mě jako eléva provázela lyžařskou novinařinou v samotných začátcích mé praxe – s otcovskou trpělivostí, pokorně a empaticky. Přes své úspěchy byl inspirativně skromný a otevřený. Snad by se neurazil, kdybych ho přes věkový rozdíl jedné generace označil za kamaráda a snad až přítele. Život ale běží rychle, trajektorie se sbližují a oddalují… Až nyní, když píšu tyto řádky, jsem si vzpomněl, že jsme nikdy nerealizovali kdysi plánovaný čundr k říčce Křemelné, do hlubin šumavské přírody…

Sváťa Karásek zpívá k úmrtí Karla Kryla „… a my jsme smutní, ale nic víc…“ Podobně to můžeme cítit i my, pozůstalí po Karlu Hamplovi. Dožil se pěkných 85 let a podle zpráv rodiny odešel bez trápení ve spánku – přehnaná lítost tak snad není na místě. A proto jednu úsměvnou vzpomínku na konec:

Na společné pracovní cestě někde v německé lyžařském středisku jsme spali, jak se tak někdy stává, v jedné manželské posteli. Karel ještě v polosedě cosi četl, když já vedle něj upadal do spánku. Rychlý sen mi předložil před oči moji tehdy čerstvou přítelkyni, načež jsem se se slovy „dobrou noc miláčku“ prudce zvedl a vlepil Karlovi pusu na čelo. Ohromná ostuda se nakonec samozřejmě obrátila v legraci, když Karel mou verzi příběhu proloženou tisícem omluv přijal.

Tak Karle, moc tě zdravím já i moji kolegové do lyžařského nebe a věřím, že si tam v nejlepší společnosti užíváš vedle dokonalého lyžování i podobně bouřlivou legraci.

Skol!