Tento článek vyšel v časopisu SNOW 165 (listopad 2026)


Pepku, zkusme se na začátek vrátit v čase. Kdy a kde ses poprvé postavil na lyže a jak ses vlastně dostal k vysokým horám a skalám?
Na lyže jsem se poprvé postavil asi v deseti letech, ale zlom přišel až v sedmé třídě na školním lyžáku – nepocházím totiž z úplně čistokrevné lyžařské rodiny. Do velkých hor mě to táhlo přibližně od doby, kdy jsem zhruba ve stejném věku poprvé stál na Sněžce. A opravdové skalní lezení mě pak chytlo v osmnácti letech na Bišíku na Kukačce.

Kdy u tebe padlo rozhodnutí provázet lidi po horách profesionálně a jak vzpomínáš na svou cestu k prestižní licenci horského vůdce?
Lidi jsem začal provázet v Adršpachu a pak během zimních sezón v Tatrách někdy kolem roku 1997. Po jednom lavinovém neštěstí, jehož jsem se účastnil, jsem se dostal do stavu, že musím o lavinách zjistit vše, co je možné. Samotné zkoušky na horského vůdce UIAGM jsem dokončil tuším v roce 2004.

I tebe už strhla lavina. Jak a kde se to stalo? Cos cítil?
Bezmoc. Je to něco, s čím prostě nemůžeš vůbec nic dělat. Jako kdyby tě chytla smyčka kolem nohou zachycená za auto, které akceleruje z nuly na sto během několika vteřin… Jednou to bylo při freeridu v Söldenu, podruhé při skialpu v okolí Grand St. Bernard. Pokaždé jsem aktivoval lavinový batoh, což mě udrželo aspoň částečně nad povrchem laviny. Štěstí bylo i to, že to bylo vždy na široké pláni, kde nebyla žádná terénní past, a že to nebyly příliš velké laviny.

Byl jsi účastníkem několika lavinových záchran…
Ano, bohužel i těch s nejhorším koncem. To člověka zasáhne. Nemluvím o tom úplně rád.

Tak k lavinové prevenci. Jak se za ty roky změnily kurzy pro klienty i pro APUL?
Lavinové kurzy dělám od roku 1999, což už je pořádná řádka let. Je až neskutečné, jaký obrovský skok se za tu dobu udál ve vybavení i v samotné metodice. Všechny ty dnešní aplikace, nové lavinové vyhledávače nebo lavinové batohy – to bych na konci minulého století fakt nečekal! Hlavním trendem poslední doby je chování skupiny a práce s ní. Ukazuje se, že spouštěčem lavin je často zbytečná nekázeň, powder stres, netrpělivost ukrojit si svůj kus prašanu. Guide musí být rozhodný a získat si autoritu, to je něco, co se nedá naučit na kurzu, ale jen praxí. Mně s tím třeba hodně pomohla práce lyžařského instruktora, když jsem kdysi učil Holanďany. A kurzy pod hlavičkou APUL? To je vždycky velice příjemná akce. Schází se tam skvěle motivovaní účastníci a výborní lyžaři. Myslím si, že máme metodiku nastavenou velmi dobře i v mezinárodním srovnání. Zpětná vazba je skvělá a účastníci se často vrací, protože je to zkrátka baví. Celý obor se neustále vyvíjí a pro mě osobně je to vždycky krásné ukončení sezóny. A málem bych zapomněl – máme tam vážně dobrý tým lektorů!

Patříš k té silné krkonošské partě českých vůdců. Co pro tebe Krkonoše znamenají dnes?
Krkonoše, to je pro mě jednoduše domov. Jen je obrovská škoda, že je tam v posledních letech znatelně méně sněhu a zároveň čím dál více restrikcí ze strany KRNAPu.

O tobě je známé, že tvým druhým zimním domovem se stala Gruzie. Jak ses tam dostal a jak se tamní freeridová scéna vyvíjí?
Letos tam vyrazím už na svou pátou sezónu. Dostal jsem se tam na pozvání od Alice Korbové z Georgia Trip a od té doby jsem tam v podstatě zůstal. Freeride v Gruzii, a speciálně na Malém Kavkaze, je prostě fantastický. Sněhová nadílka bývá obrovsky štědrá – Černé moře je doslova na dohled, takže je to vůbec nejsrážkovější oblast v celé Gruzii. I přes velký rozvoj celého regionu tam je stále dostatek prostoru pro objevování netknutých linií.

Jak tam vypadá běžný den z hlediska dopravy a sněhových podmínek?
Na kopce se většinou dostáváme rolbou, případně po svých na pásech. Dříve se létalo i vrtulníkem, ale z důvodu častého hustého sněžení a silného větru bývá jen málokdy letové počasí. Heliskiing je tak momentálně trochu neaktuální.

Chystáš se tedy do Gruzie i na nadcházející zimu?
Ano, určitě! Situace se vyvinula tím směrem, že jsem do společnosti operující v Bachmaru vstoupil i majetkově. S tím souvisí to, že tam budu trávit více času, mít širší agendu, ale i zodpovědnost.

Tvoje kariéra je vedle vodění v horách úzce spjata s metodikou a výukou v APULu. Jakou máš aktuálně licenci a jaké úlohy zastáváš?
Mám nejvyšší licenci APUL A a působím jako lektor. Občas vedu kurzy D a C, moc mě to baví, mladí lidé, se kterými tam pracuji, vůbec nejsou, jak kdekdo říká, přecitlivělí a pohodlní – naopak mě kolikrát překvapí, jak jsou sportovní a akční.

Když se ohlédneš za vším, co máš v horách za sebou – jaké máš v současnosti osobní lyžařské a lezecké ambice?
Co se týče vlastních ambicí v horách a na lyžích, mám pocit, že jsem si užil opravdu dost. Dnes mě spíš baví pomáhat ostatním plnit si jejich vlastní sny a předávat nasbírané zkušenosti z hor i lyžování – třeba právě při lavinových kurzech. Ale samozřejmě, určité osobní výzvy by se ještě našly, uvidíme!

Nemůžeme vynechat vzpomínku na tvého velkého kamaráda Tondu Volka…
Co k tomu říct… Je ho neskutečná škoda. Hodně často by se ho člověk rád na něco zeptal, zašel s ním na pivo, vyrazil do skal. Prostě obrovsky chybí všem, kteří ho znali. Díky, že jsi tu s námi byl, Tondo!

V čem ti vůdcovské řemeslo nejvíce obohacuje život a co ti naopak bere? Nejsi z toho už unaven?
Guidování mi dává především nádherné pracovní prostředí. Umožnilo mi potkat úžasné lidi, procestovat hory po celém světě a posbírat neuvěřitelnou spoustu zážitků – je toho prostě hromada. Únava samozřejmě přichází, ale ani ne tak ta fyzická, jako spíš psychická. Jsem sto dní v řadě v terénu, kde jsou různé tlaky – chceš, aby to lidi bavilo, ale zároveň to musí být bezpečné, každý den si řekneš: „Uf, všichni jsou doma a zdraví a snad si to i užili.“ Mozek neustále šrotuje. Přes léto si proto dávám méně akcí, abych si odpočinul.

Mezi lyžaři skoro zlidovělo tvoje heslo „Kouzelné Bachmaro“. Jak ta hláška vznikla?
„Kouzelné Bachmaro“ vzniklo vlastně hned na úplném začátku mého působení v Gruzii. Přiletěl jsem tenkrát na místo a sněhu bylo opravdu málo. Všichni místní sice říkali, že to v klidu napadne, ale přišel 4. leden, další den už měli dorazit první klienti, a pořád nenapadlo vůbec nic.
Teprve k večeru se začaly snášet lehoučké sněhové vločky… a ráno leželo venku 80 centimetrů čerstvého prachu! Od té doby až do konce sezóny napadlo v podstatě minimálně jednou týdně. Je to prostě magické místo, kde pořád padá sníh – a to i v mrazech kolem minus dvaceti, někdy i větších.

Chtěl bys na závěr vzkázat něco čtenářům a lyžařské komunitě?
Snad jen to, že všem přeju krásnou nadcházející sezónu! Hlavně ať v horách pořádně napadne a ať nám to všem krásně práší!


Josef „Pepek“ Milfait

* 22. srpna 1974, Trutnov (Krkonoše)
Kvalifikace: Horský vůdce UIAGM/IFMGA, lektor APUL (licence A, ISIA)
Specializace: Freeride, skitouring, lavinová prevence, vedení ve vysokohorském terénu a skalní lezení

Přehled úspěchů:

  • Titul Sněžný leopard (2003): Jeden z pouhých několika českých horolezců v historii, kterému se podařilo vystoupit na všech 5 nejvyšších sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu (Pamír a Ťan-šan: Pik Komunizma, Pik Pobedy, Pik Lenina, Pik Korženěvské a Chan Tengri)
  • Akce v Himálaji a Karákóramu: Dvě osmitisícovky a desítky náročných expedic ve velkých stěnách světa
  • Vysokohorské sjezdy: Mt. Denali, 5x Elbrus, 4x Mt. Blanc a další čtyřtisícovky
  • Pískovcový lezec a prvovýstupce: Na českém písku (zejména v Adršpachu) má zapsáno přes 80 autorských prvovýstupů
  • Horský vůdce UIAGM: Člen České asociace horských vůdců, absolvent druhé generace náročného českého výcviku pod mezinárodní certifikací
  • Lektor a metodik APUL: Od roku 1999 se věnuje lavinové prevenci a výuce freeridu/skial­pinismu
  • Pionýr gruzínského freeridu: Dlouholetý šéfprůvodce a objevitel prašanových terénů v oblasti Malého Kavkazu (Bachmaro)


„Kouzelné Bachmaro“ - Tam, kde se prašan měří na metry a rolba nahrazuje lanovky

Metry lehkého prachu, vytápěná rolba místo lanovek a řídké lesy, ve kterých se lyžuje i v té nejdivočejší kavkazské vánici. Gruzínské Bachmaro – zapadlý horský ráj na dosah Černého moře, ve kterém zkušený horský vůdce Pepek Milfait plní freeriderům jejich nejdivočejší lyžařské sny na základně Georgia Trip.

Zatímco většina evropských freeriderů míří do alpských středisek, Pepek se vydal opačným směrem. Jeho zimním domovem se stala zastrčená osada Bachmaro v srdci Malého Kavkazu. V létě toto místo funguje jako vyhledávané klimatické lázně, ovšem s příchodem zimy se proměňuje v téměř odříznutou vesničku plnou dřevěných chatek, které často zapadnou sněhem až po samotné střechy. Právě zde, v nadmořské výšce okolo dvou tisíc metrů, se zrodil fenomén, kterému Pepek s oblibou říká Kouzelné Bachmaro.

Oblast těží ze svého zcela unikátního mikroklimatu. Leží totiž pouhých padesát kilometrů vzdušnou čarou od Černého moře, odkud vlhký vzduch naráží na první vysoké hřebeny Kavkazu. Výsledkem jsou doslova extrémní srážkové úhrny a lehký, suchý prach, který se vrství v metrech. V zimě do Bachmara nevedou žádné pluhované silnice ani tu nenajdete klasické lanovky. Veškerý transport z údolí i samotný výstup na nedotčené hřebeny zajišťují speciálně upravené rolby se zateplenou kabinou pro lyžaře. Tento způsob výjezdů, známý jako catskiing, dává celému místu neopakovatelnou atmosféru divočiny bez jakýchkoliv front nebo davů.

V tomto dynamickém prostředí zastává Pepek klíčovou roli šéfguida a bezpečnostního experta. Jeho den začíná podrobným vyhodnocováním lavinové situace, čtením sněhových profilů a sledováním teplotních výkyvů, které blízkost moře přináší. Díky svým bohatým zkušenostem z celosvětových expedic dokáže v terénu vyhledávat bezpečné, a přitom divoké linie. V místě se traduje, že ostatní konkurenční vůdci čekají, jestli a kam vyjede Pepek – a pak se vrhnou se svými klienty za ním. Vedle výběru sjezdu neustále dohlíží na bezpečnost klientů, učí je správně pracovat s lavinovým vybavením a číst specifika kavkazského terénu.

Pro milovníky prašanu představuje Bachmaro naprostý svatý grál. Kromě téměř jisté sněhové nadílky, kdy není výjimkou padesát až osmdesát centimetrů čerstvého sněhu za jedinou noc, nabízí lyžařsky uchopitelné podmínky i pro dny s horší viditelností. Zatímco při silných vánicích ve vysokých horách často stojí lanovky i helikoptéry, v Bachmaru lze zamířit do řídkých bukových lesů. Zdejší treeskiing je světovým unikátem – stromy chrání před větrem, udržují viditelnost a jízda mezi nimi poskytuje jedinečný zážitek. Díky Pepkovi je vše pod dohledem českého UIAGM horského vůdce, s nímž odpadá jakákoliv jazyková bariéra, a v doprovodu poctivé kavkazské pohostinnosti, tradiční gruzínské kuchyně a chcete-li, i horké sauny nebo večerů u krbu s kytarou…