Železná Ruda - Pancíř aktuální report z 02. - 04.01.2015

Sjezdovky:

Pancíř má jen dvě sjezdovky (obě bez zasněžování) - červenou (800 m) z vrcholu s vlastní kotvou a modrou (1 600 m), která vede z mezistanice jednosedačky do údolí. Oficiálně nebyla v provozu ani jedna z těchto sjezdovek, ale jak nám sdělil vlekař, modrá byla sjízdná. Využili jsme jí tedy při cestě do skiareálu Špičák.
Tento modrý svah je velmi zajímavý. Nejdřív je nutné pár metrů vyšlapat do kopce, poté už je možné nasadit lyže a tradá dolů. V době naší návštěvy to bylo poměrně těžké - sněhu sic moc nebylo, ale byl velmi zmrzlý, takže v první části sjezdovky, což je tedy spíše cesta s červeným sklonem, to bylo velmi dobrodružné. Pak už se sjezdovka rozšířila a otevřel se nám výhled do údolí.

Sněhové podmínky:

Špatné - sjízdná (tedy nikoli otevřena) s podporou přepravního zařízení pouze sjezdovka Hofmanky a nebyla to žádná sláva, viz "sjezdovky".

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Pravděpodobně největší problém Pancíře - je zde totiž kotva pro červenou sjezdovku a starodávná jednosedačka, cestování na ní byl docela adrenalin.
Vlakem přijíždíme na Špičák a na něm to opravdu vypadá špatně. Fouká velmi silný vítr, který žene sníh po nádraží a já se stále víc obávám, že lanovka nepojede. Přesunujeme se k lanovce a moje obavy se vyplňují – obsluha lanovky poslouchající uřvané rádio nám oznamuje, že na Pancíř se nesvezeme, protože „je tam nestálé počasí“, ale na mezistanici Hofmanky nás prý svezou. Tak bezva, nasedáme a nepříliš vysokou rychlostí si to lanovkou, která už toho má evidentně spoustu za sebou, šineme na Hofmanky.
Na Hofmankách se však situace obrací o 180 stupňů. Stojí tu totiž vlekař, který se zeširoka plácá do čela a kroutíc hlavou na adresu vlekařů z dolní stanice říká: „No to sou trdla, dyť já jim před dvěma hodinama říkal, že jezdíme normálně!“. Vesele tedy nastupujeme na druhý úsek lanovky a opravdu, asi do čtyř pětin trasy téměř nefouká. Na několika závěrečných sloupech se do nás ale vítr pořádně opře a já, ač milovník lanovek, jsem rád, že po strastiplné cestě lanovkou z národního podniku Transporta Chrudim, konečně stojíme na pevné zemi a před námi se tyčí Horská chata Pancíř. Spolu s dalšími účastníky zájezdu se plácám do zadku, kterýž všem na mokré sedačce řádně omrzl.
To byla tedy cesta nahoru první den. Ale následujícího rána, když jsme se přesouvali do skiareálu Špičák, to bylo ještě dobrodružnější: ráno jsme se kompletně vystrojeni dostavili k horní stanici jednosedačky. Vlekař se evidentně nudí, a tak si s námi začne povídat (říká například, že pražáci jsou svině, a když mu řekneme, že jsme také z Prahy, zamyslí se a řekne: „No, tak ne všichni...“), a když si asi po pěti minutách všimne, že bychom asi chtěli jet lanovkou, začne nám prodávat jízdenky na mezistanici Hofmanky (dál už můžeme na lyžích, jak jsem psal výše). Poté, co si všimne našich lyží, říká, že je dá na hák.
Jenže přesně ve chvíli kdy první cestující z našeho povedeného zájezdu dosedá na sedačku, vlekař oznamuje: „Ahá, voni tady ty háky nemaj... Tak si to vezmete na sebe!“ a hází lyže na prvního cestujícího. Pak přicházím na řadu já. V těžkých lyžařských botách s lyžemi a hůlkami nasedám na lanovku. První tři sloupy jsou pro mne utrpení – nevím, jestli spadnu já nebo lyže. Každopádně s vyděšeným výrazem jedu dál a loktem se držím sedačky. Snažím se zatáhnout zábranu proti vypadnutí, ale ta je zamrzlá. Smůla. Takže takhle se cestuje na Pancíři. Zpátky jsem jel raději autem přátel, kteří přijeli po vlastní ose.

Zalidněnost:

Nulová - jako lyžaři jsme tam byli jediní, jinak tam bylo pár lidí se sáněmi.

Občerstvení a aprés-ski:

Občerstvení a ubytování zajišťuje chata na vrcholu Pancíře, kde jsme se ubytovali my. Žádný zvláštní komfort nečekejte, ale za to tu je pravá horská atmosféra.

Doprava do střediska a parkování:

Ubytování mohou vyjet autem až k chatě cestou, která je jakž takž udržována, ostatní zaparkují na dolní stanici dvouúsekové jednosedačky.