Sjezdovky:
Na Malino Brdo jsme vždy jeli až ve vedlejší sezóně, takže nebyly
otevřené všechny sjezdovky. V provozu vždy byla modrá, táhnoucí se od
horní k dolní stanici kabinkové lanovky. Její úskalí spočívá v tom, že
první, několik set metrů dlouhá pasáž, je skoro na rovině. Snowbordisté
musejí pěšky, lyžaři bruslit nebo odpichovat. Samotný sjezd je pěkný, po
široké lesní cestě. U horní stanice kabinkové lanovky jsou menší vleky
na cvičení, jeden pro děti však nedoporučuji - trasa je stejná jako sjezd
od stanice lanovky a zákonitě tu bývá nacpáno. Odtud je možné pokračovat
po modré dolů nebo vlekem či čtyřsedačkou vyjet na Malino Brdo a užít si
široké červené sjezdovky (druhá červená a černá byly vždy, když jsem
tam byl, zavřené). Naposledy byla červená z Malino Brdo téměř
nesjízdná: vítr nafoukal veškerý sníh do horní části, kde jsme se
bořili, dolní, prudší část pak byla jedna velká ledová plotna. Pokud
jsou však dobré podmínky, lze si lyžování díky šířce i délce
sjezdovky dost užít.
Sněhové podmínky:
Sněhu vždy bylo dost, sjezdovky jsou zasněžované a horní stanice
lanovky je v celkem slušné nadmořské výšce - 900 m, Malino Brdo pak 1200
m. I po dvoutýdenní oblevě v březnu bylo v půlce března na čem lyžovat,
i když terén byl dost namrzlý.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Lyžaře do střediska vyveze osmimístná kabinková lanovka, rychlá,
moderní, fronty jsem nezažil. Stejně tak i nahoře, čtyřsedačkovka na
Malino Brdo stíhala, i když někdy bylo vhodnější použít paralelní vlek
- byl rychlejší, byť nejel až na vrchol, ale alespoň na něm člověk
nevymrzl. Dobrou zkušenost jsme měli i s půjčovnou lyží u údolní
stanice: chlapíci, rozjaření borovičkou, poskytovali vskutku lidové ceny a
nabízeli koštovačku.
Zalidněnost:
Na sklonku sezóny bylo lidí tak akorát, nikde se nemuselo čekat, ale zase
jsme se necítili osamocení. Když jsme ale na svah dorazili hned po
otevření, mohli jsme jezdit tak hodinku téměř sami.
Občerstvení a aprés-ski:
U dolní i horní stanice je několik občerstvení, kdo má rád jídla na
přepalovaném tuku, budou mu vyhovovat. Ve středisku se však vyplatí vyjít
si tak 200 m na Májekovu chatu: nikdo tam nebyl, mimo členů horské služby.
To samo může být již indikátorem kvality. A vskutku, i když měli v
nabídce jen jednu hotovku, stálo to za to. Velká porce segedínského
guláše s šesti knedlíky za pár euro.
Doprava do střediska a parkování:
U dolní stanice lanovky je parkoviště, vzhledem k tomu, že jsme však do
Ružomberku jeli vlakem, šlapali jsme si to osm set metrů od hotelu Áčko po
svých. Ve vedlejší sezóně už totiž nejezdí jinak výhodný skibus,
svážející lyžaře z Ružomberku do střediska.