Sjezdovky:
Brandnertal jakožto západní část Montafonu disponuje 64 km sjezdovek a
několika možnostmi ski-routů. Převážně se tu jezdí na červených nebo
modrých sjezdovkách, černých je poskromnu a na většině nebylo během
naší návštěvy dost sněhu. Začali jsme u hlavní lanovky PalüdBahn,
která vede z obce Brand a přestupuje se k ní lanovku k vrcholu Glattjoch
(nejvyšší bod areálu ve 2 000 metrech). Kombinovaný sjezd po pistách č. 6
a 11 dá docela zabrat, byť ho přerušuje kratší traverz.
Dále jsme ocenili "čtyřku" svážící se k druhé kabince v areálu,
která je přírodní - hravá. Na vrcholových sjezdovkách jsme se kvůli
počasí tolik nezdržovali. Díky tomu jsme si oblíbili i dvacítku vedoucí
do Bürserbergu (jen 890 m n. m.), která byla velmi dobře zasněžená,
přestože kolem leželo jen asi 10 cm sněhu.
Sněhové podmínky:
U dolních stanic zhruba 30 cm přírodního, ale na otevřených
sjezdovkách bylo sněhu dostatek a vydřených míst bylo minimum. Asi tři
sjezdovky se ještě dosněžovaly, a tak se na nich nemohlo jezdit. Nahoře
něco přes metr sněhu, což na jízdu ve volném terénu stačilo. Při
rozumné volbě stopy nehrozilo nebezpečí škrtnutí o kámen. Ráno poměrně
slušně sněžilo a rolbaři stihli znovu projet jen asi třetinu tratí. Díky
tomu byly sjezdovky z Glattjochu dost náročné. Naštěstí sníh byl
poměrně lehký. Sjezdovky, co byly ujeté ještě ráno, byly díky nízké
zalidněnosti slušné. Nebyla to jízda po italském manžestru, ale v
prašánku se hezky točily oblouky.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Z Brandu vedou dvě pěkné kabinky a kopec Loischkopf spojuje velmi moderní
kabina. Okolo sice vede traverzová sjezdovka, ale kvůli odstávce vleku Faregg
jsme museli jet kabinou i zpět. V areálu jsou pak ještě dvě rychlé
odpojitelné sedačky a jedna sedačka s nástupním pásem. Vrch Loischkopf je
obsluhován v dolní části hodně retro dvousedačkou a pomalejší
dvousedačkou se jede i na samotný vrchol. Na to už v Alpách úplně nejsme
zvyklí, ale zase se jedná o příjemný retro zážitek s prázdnou
sjezdovkou. Jen se nestihne tolik jízd.
Velmi jsme si užili ski-route Lorenzital, kde se od lanovky přejede do
velmi širokého "žlábku" a příjemným sklonem se sjíždí k
Parfplienzu.
Skipas pro dospělého na den stojí 53 eur, což je poměrně průměrná
cena v rámci Rakouska. Vzhledem k nevelikosti střediska by mu ale slušelo o
pár euro méně.
Zalidněnost:
Úplné liduprázdno v sobotu nebylo, ale nemuseli jsme nikde ani minutu
čekat na lanovku. Všechno to hezky odbíhalo, jen ve vajíčkách jsme občas
jeli ve více lidech, a tak jsme si nechali nasazené šátky (bylo to
tolerováno, respirátor jsme nemuseli vytahovat, ale záleží na vlekaři). Na
sjezdovách pak příjemně. Člověk se nemusí nikomu vyhýbat, což činí
lyžování i bezpečnější.
Občerstvení a aprés-ski:
Oběd jsme si dali u horní stanice propojovací kabiny – v restauraci
Frööd. Cedule upozorňují na kontrolu certifikátů, ta se ale nekonala.
Nicméně ceny jsou ve Vorarlbersku ovlivněné blízkostí Švýcarska.
Nejlevnější špagety stojí přes 10 euro, třetinka piva 3,80 eura. Zhruba
jako v nějakém top středisku v Tyrolsku nebo Salcbursku. Kolega zvolil
jelení klobásu s bramborovým salátem za 13 eur a pochutnal si.
Doprava do střediska a parkování:
Z Prahy je to nějakých 630 km, ale při vhodné konstelaci se to dá
zvládnout i pod 6 hodin, (a není myšleno, že se jede po německé dálnici
200), běžně počítejte raději se 7 hodinami. Nejvýhodněji se jeví cesta
přes Mnichov a Memmingen. Jediným poplatkem je rakouská známka. (Teoreticky
by se dalo jet zadarmo po rakouské dálnici až do Hohenems a poté přes
Feldkirch a boční silnicí, počítejte pak ale 30 minut navíc).
Středisko se nachází asi jen 8 kilometrů od dálnice. Stoupání není
extrémní. Ráno sněžilo, ale serpentiny do Brandu byly bez sněhu. Na
parkovišti pak čerstvá vrstva sněhu, takže bylo potřeba trochu
obezřetnosti. Za parking se neplatí.
Rakousko 
Vrátna
