Rehefeld aktuální report z 04.03.2023

Sjezdovky:

V areálu jsou dvě hlavní sjezdovky - červená dlouhá 800 m a modrá o délce 1 200 m. Reálně jejich délku Garmin změřil jako zhruba 650 m a 1 050 m, avšak ani to není špatné, stále je to v jednom případě přes kilometr a to je ve východních krušných horách unikát. Červená má opravdu relativně červený sklon a byla by teoreticky sjízdná celá carvingem bez přibruslování či zbytečného brzdění. Nicméně brání v tom její šířka, která stěží dosahuje šířky dvou roleb a tak v těsném obklopení stromy i při nulové zalidněnosti prakticky zamezuje odvážnější jízdě. V její spodní polovině se ještě napůl oficiálně odděluje černý úsek, což je v podstatě jízda v průseku pod lanovkou o možná zhruba stejné šíři a přibližně stejném sklonu. Z důvodu popsaného níže jsem ho raději ani nezkoušel.

Hlavním tahákem je nejdelší modrá sjezdovka, která sestává z úvodní asi 300m takřka rovinaté pasáže, jejíž přejezd se v pomalém prašanu neobešel bez bruslení, ale dovedu si představit, že při rychlejším zmrzlém sněhu tomu může být jinak. Poté následuje nejlepší, asi 600 m dlouhá část "Fleischerhang", která nabídne solidně široký, příjemně modro-červeně skloněný hang, který lehce kazí asi 3 stromy stojící uprostřed, těm ale není problém se vyhnout. Naopak spodní polovina vede již nikoli lesem, ale po louce, která umožňuje prakticky oblouky neomezené šíře (reálně je však omezuje chabá šířka úpravy). Posledních zhruba 100 m mírného dojezdu k lanovce po úzké cestě lze s nabytou rychlostí bez problémů překonat bez bruslení.

V areálu se dále nachází sáňkařská dráha, která vede po druhé straně kopce a délkou osciluje také okolo kilometru a jejíž uživatelé tvoří naprostou většinu hostů areálu. Chtěl jsem si ji na lyžích projet aspoň při poslední jízdě po 17. hodině, ale i tehdy stálo na rozjezdovém kopci asi ještě 5 sáňkařů, tak jsem jim nechtěl překážet a cestu si projedu třeba v blízké době na běžkách.

Podél modré sjezdovky dokonce bystré oko odhalí řídce rozmístěné pouliční lampy, značící kdysi zde proběhnuvší večerní lyžování. Od doby, kdy o areálu vím, tj. asi 5 let, zde však žádná podobná aktivita neprobíhala.

Kousek vedle sáňkařské dráhy se nachází ještě vlek s asi 300 m dlouhým svahem na louce, ten jsem ale nezkoušel. Lze si nicméně zakoupit i levnější jízdné pouze na něj.

Sněhové podmínky:

Sněhové podmínky byly jednou z hlavních chyb na kráse lyžování. Stránky areálu uváděly výšku pokrývky zhruba 15 cm a bohužel asi příliš nelhaly. I tak jsem celkem sebevědomě věřil, že by vlekaři při nízké pokrývce lyžování ani nespustili, natož pak v Německu, při vědomí za jakých podmínek se uzavírají pro nedostatek sněhu třeba sjezdovky v Alpách. O to větší bylo počáteční rozčarování z místy opravdu zřetelného nedostatku sněhu pro bezpečné lyžování bez újmy. Červenou sjezdovku jsem absolvoval pouze jednou, a to s velkými obavami o skluznice, jelikož na několika místech vykukovala tráva, především ale pak hlína spolu se spadanými listy ze stromů, pod nimiž se mohly skrývat kameny. Několik ran, které jsem na skluznici pocítil, mě hodně rozčílilo a raději jsem na lyže zespodu až do konce nekoukal. Černý úsek vypadal ještě o něco hůře a tak jsem na něj raději nejel již vůbec. Způsobeno to bylo asi hlavně hustým lesním porostem, který zamezil většímu přídělu přírodního sněhu...

Na modré sjezdovce byla naštěstí situace o poznání lepší, ale zdaleka ne ideální. Hodně pomohlo, že se z většiny nachází na travnatém povrchu, a tak když někde vykoukla stébla trávy, neměl člověk takový strach o skluznice. Za přejezdem (v zimě uzavřené) silnice zhruba uprostřed koukala na několika místech i hlína, naštěstí ale zřejmě bez kamenů. Nejlepší sněhové podmínky byly na horním přejezdovém úseku, kde byla nadílka prašanu nejbohatší. Dojezdový úsek k LD nebyl nijak tragický, nacházelo se zde jen pár šišek a listů. K mému velkému překvapení naštěstí za celou dobu lyžování na skluznici přibyl nakonec pouze jeden menší škrábanec, v hloubce asi jednoho milimetru. I proto na konci mé rozhořčení značně pominulo. Kdybych však jezdil více po červené sjezdovce, dopadlo by to zajisté jinak.

Celkem bídná byla bohužel i úprava, což bylo dle mého názoru způsobeno v prvé řadě její velmi malou četností - upravuje se sice na každý provozní den, ale vlivem jejich malého počtu je asi svah jednak málo "vyžehlený" od různých nerovností a jednak by zkrátka bylo lepší, kdyby byl nový sníh přežehlen třeba 5x a řádně udusán, než jen jednou a to ještě na hrbolatém travnatém povrchu. Takto při jízdě občas vadily nerovnosti a občas hlubší vrstva prachového sněhu. Ve spodním a nejširším úseku modré sjezdovky jsem se pak pozastavil nad žalostně malou šířkou úpravy, v podstatě v šířce dvou roleb, což bylo při šířce svahu asi 100 m až úsměvné. Na druhou stranu se ve zbylém pásu nacházelo asi 30 cm prašanu na travnaté louce a tak nebyl problém vybrat si svou lajnu zde. Kvalitnějšímu sjezdu v prašanu ale bránil zas celkem mírný sklon svahu.

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Komfort v areálu zamrzl zhruba v době jeho vybudování, tedy na počátku 90. let. Stará dvousedačka je samozřejmě neodpojitelná, i tak vás ale její "rychlost" takřka jistě překvapí. Ne že by nebyla schopná i solidně rychlé jízdy, vlekaři však kvůli prakticky nepřetržitému nástupu a výstupu sáňkařů udržují její rychlost na snad nejnižší možné mezi. Jezdí se tak ještě o malý kousek pomaleji než třeba na Monínci, kde je letos mimo provoz rozběhový pás. Ten zde k dispozici ani není, ale vlekaři alespoň vždy zhruba po 10 minutách dávají návštěvníkům přičichnout k plné rychlosti LD tím, že na několik sekund otočí knoflíkem až k maximu a hned zas zpomalí na minimum. Citelně rychleji (avšak stále jen o pár procent) se jezdí až při opravdu nižším podílu sáňkařů před 17. hodinou. Jednu jízdu nahoru a dolů po modré sjezdovce lze zvládnout při maximálním nasazení za nějakých 12,5 minuty. V případě červené sjezdovky tomu bude asi o minutu rychleji.

Zázemí zde tvoří kasa v dřevěné budce u dolní stanice LD a asi o 20 metrů níže stojící bouda s toaletami, vše samozřejmě též z doby let devadesátých. Úsměv vyvolá třeba fakt, že za vykonání velké potřeby v kabince je třeba do jejích dveří nejprve vhodit 50 centů.

Zalidněnost:

Jedním z mála pozitiv této návštěvy byla skutečně nulová zalidněnost, která překonala dokonce i má očekávání. Zhruba 80 % návštěvníků představují v areálu sáňkaři, o zbytek se pak dělí pěší a lyžaři. Pokud to přeženu, odhaduji, že nás lyžařů zde jezdilo okolo 20. V dopoledních hodinách to mohlo být více, ale fronty se zde rozhodně nekonaly. Při nástupu na LD je z obou stran ohraničen koridor pro lyžaře, z jedné strany pak pro sáňkaře a pěší. Lyžaři mají při nástupu na LD absolutní přednost a tak se jezdí 99 % času rovnou na první sedačku, zatímco sáňkaři musí čekat vedle.

Občerstvení a aprés-ski:

Pojem aprés-ski byl pravděpodobně na počátku 90. let v bývalém východním Německu neznámým, čemuž odpovídá i jeho absence na tomto místě dnes. Co se týká alespoň základní možnosti občerstvení, tak u sjezdovek není žádná. Zřejmě však bude možné se občerstvit v některém z blízkých ubytovacích zařízení, případně pak v blízké vesnici - to už se ale spíše neobejdete bez přiblížení se autem.

Doprava do střediska a parkování:

Doprava do střediska je bezproblémová, až do Dubí stejná jako při cestě na Cínovec či do Altenbergu (jezdím přes Velemín po silnici č. 8, je to kratší a časově stejné jako po dálnici až do Teplic). Konec konců i přes Altenberg do Rehefeldu lze dorazit, a to po lepších cestách. Já jel nicméně po té nejkratší, přes Hrob, Nové Město a Moldavu. Cesta byla kompletně bez sněhu a většinou i bez děr, ale hodně klikatá. Bylo fajn vidět jednou ze silnice všechna místa, která člověk zná jen na běžkách, když danou silnici přechází.

Prvním ze zásadních problémů byla nehoda a statická zácpa již na Jižní spojce, která mě zdržela asi o 30 minut, nicméně přišel jsem "pouze" o časovou rezervu, určenou k výměně pár eur u benzinky, a těšil se na příjemné lyžování od 13 do 17 hodin. Další, již hodně nepříjemné zdržení nastalo po návštěvě pokladny, kde mi přes předchozí ujištění na parkovišti sdělili, že karty sice berou, ale "ne české". Přiměl jsem pokladního to alespoň zkusit, ale výsledkem byl jen zamítavý tón terminálu, se kterým jsem se ještě nikdy nikde nesetkal. Jako na potvoru jsem měl u sebe pouze pár eur, a tak nezbylo než se vydat k nejbližšímu bankomatu do blízkého Neuhermsdorfu. Místní Sparkasse byla ale o víkendu celá uzamčena, a tak jsem byl odsouzen k cestě na opačnou stranu do Altenbergu (z části moje chyba, měl jsem tam jet rovnou). Z plánovaných 4 hodin lyžování tak byly rázem jen 3, avšak palec nahoru za to, že se zde jezdí (v Německu poměrně běžně) do 17 hodin. Nevím, kdy se konečně takovýchto jevů u nás dočkáme a po pátečním pivu a klidném spánku se nebude třeba vydat v poledne do Německa, ale třeba do Krkonoš, kde se bude lyžovat například do 18 hodin (nebo nejlépe nonstop třeba do 21 h, jak je běžné v Polsku).

Třešničkou na dortu pro pohár mé trpělivosti byl zpoplatněný parking v celém okolí areálu částkou 5 euro, budiž však ke cti, že poplatek nejde do kapsy nějakému soukromníkovi vlastnícímu louku či parkoviště, jak je běžné u nás, ale do kasy města Altenberg, což vás opravňuje k parkování na jakékoli z více než 10 ploch patřících městu, třeba u běžeckých tras po skončení lyžování. Já parkoval na place pro asi 40 aut hned u lanovky. Placení se lze vyhnout cestou po silnici Am Donnerberg, která je oficiálně od 8 do 18 hodin uzavřena a kterou dojedete přímo k parkovišti pod LD. Odvážil jsem se tudy jet ale až cestou zpět a žádnou kontrolu jsem nepotkal.