Sjezdovky:
Otevřeno bylo to, co před týdnem, avšak již v mnohem omezenějším
režimu. Ten tam byl zbytek sněhu ve snowparku, k velkému překvapení ale
třeba i na dojezdu modré Tréninkové ke kotvě, a tak se odsud muselo ujet
už spojkou vedoucí ke svážnici, tedy pokud člověk nechtěl nějakých 10
metrů přenášet. Jedinou skutečně plnohodnotnou sjezdovkou tak byla vrchní
polovina červené ke kotvě, s klesající nadmořskou výškou ale též
zúžená. To, co se odehrávalo na Mísečkách, bylo celkem překvapením,
nejvíc za své vzala horní polovina strmého hanku, tedy takřka nejvyšší
část sjezdovky, která doplatila zřejmě na silné sluneční záření
posledních dní. Jezdilo se zde tak pásem o šířce zhruba jedné rolby, což
v nejstrmější části svahu nebylo zrovna nejlepším řešením.
Sněhové podmínky:
Podobné šíře si mohli užívat lyžaři i na plochém dojezdu, ovšem tam
šlo o očekávaný stav a díky mírnému sklonu zde nepůsobil nedostatek
sněhu nikomu problémy. Jezdilo se samozřejmě na jarním firnu, suverénně
nejlépe na modré Tréninkové, která ještě v poledne místy skýtala
manšestrový povrch. Ale na nejširších lyžích si šlo v pohodě zajezdit i
na červené, za těchto podmínek by to pro akčnější jízdu jen chtělo
holt prudší sklon. Paradoxně bych zde ale v tento den rozhodně napočítal
méně kamenů než před týdnem, kdy to především na nástupu na LD
Mísečky bylo o skluznice. Kamínky byly u nástupu i nadále, ale vrstva
sněhu byla mnohem vyšší a místy dokonce ještě oplýval i pozůstatky
bílé barvy.
Jinak se na svazích nacházela samozřejmě vytátá místa,
ale většinou zdaleka viditelná.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Zde to bylo buď, a nebo. Buď si člověk mohl užít trochu komfortu a
svézt se na lanovce na Mísečkách, nebo dát trochu zabrat nohám a lyžovat
na lepších svazích obsluhovaných kotvou. V praxi jsem to střídal zhruba
půl napůl, k návratu na Mísečky jsem si místo bruslení do kopce od vršku
kotvy pomohl cestou po svážnici, kde to ale za těchto podmínek i přes
manšestr od rolby vůbec nejelo, takže jsem se zapotil ještě víc.
Pás sněhu
pod kotvou ubýval přímo raketovým tempem a v přímém slunci a teplotě
šplhající ke 20 stupňům bylo stále těžší kličkovat mezi hlínou a
kameny. Asi půl hodiny po konci lyžování vše definitivně pohřbil prudký
déšť, po kterém na svazích již nemohl zůstat souvislý pás sněhu.
Areálu to tedy vyšlo skutečně na minuty.
Dolů jsem
tentokrát jel již také lanovkou, i po černé sjezdovce by člověk už víc
šlapal, než jel. Při nástupu na Medvědíně bylo již místo sněhu nutné
šlapat po koberci.
Zalidněnost:
Ani v tento den si nadšenci nenechali lyžovačku ujít, ale menší
zalidněnost zde ve Špindlu asi těžko hledat. Svah jsem měl takřka vždy
celý pro sebe a lyžařů se objevilo dohromady asi několik desítek -
vysněný stav.
Občerstvení a aprés-ski:
Slunečné počasí návštěvníky omámilo natolik, že i v restauraci na
vrcholu Medvědína bylo narváno, vypadalo to, že hodně lidí směřovalo i
do Stopy. My se občerstvili až po lyžování v bistru U Labe - smažák,
hranolky a salát za 165, příjemná obsluha a kryté posezení. Výhodnější
možnost občerstvení kromě Normy ve Špindlu asi těžko hledat. Alespoň na
pivo se zde tradičně zastavilo celkem dost lyžařů i nelyžařů, což je
fajn - držím palce i do další sezóny. 
Doprava do střediska a parkování:
Z hotelu jsem to měl tentokrát na Medvědín coby kamenem dohodil, na
parkovišti jsem jako vždy našel místo kousek od můstku a ani s bahnem to
zde nebylo tak tragické. Náporu lidí vracejících se z Velikonoc jsem se
tradičně vyhnul příjemnými dvěma hodinami relaxu ve vrchlabském
aquacentru, tentokrát navíc za všednodenní ceny. Cesta do Prahy pak přes
Jičín a D11, což byla asi chyba, kvůli nehodě se cesta asi o půl hodiny
prodloužila.