Podrobné dojmy a zkušenosti ze střediska s vlastními fotkami (odměna 100+ SNOWbonů).
Po roce se konal návrat do příjemného malého střediska Moosalp se slušným převýšením 1 000 metrů a především se severní orientací sjezdovek, což v teplém a slunečném počasí je základem pro pěkné lyžování. A konečně byla v provozu zadní kotva Törbeltallift, údajně s největším převýšením ve Švýcarsku. I když výškově je podstatně níže než vysokohorská Arolla, přesto sníh v perfektní kondici vydržel do zavírací doby téměř v celém středisku. Krásný den to byl.
Sjezdovky:
Každý si musí vybrat. Od dětí po sportovní lyžaře a vlastně i olympijského vítěze Ramona Zenhauserna, který je právě tady doma.
Trochu zklamáním byla černá u Törbeltalliftu. Ze dvou variant upravili jen tu zvanou Bach. A jak název napovídá, v dolní části trochu jako koryto potoka vypadá. Taková U-rampa, ale podstatně prudší. Široká varianta byla nechána tak, a když prašan se metamorfoval do tvrdé desky, jenž se propadávala, byla prakticky nejezditelná.
Mimo provoz byl také krátký velmi prudký slalomák pojmenovaný po Ramonovi.
Jinak svahy v drtivé většině široké, občas neposedné s horizonty, co vás nenechají byť jen chvilku nedávat pozor.
Samozřejmě se najdou i parádní přehledně modré pro pohodové kochací lyžování, když bylo dnes krásně.
Sněhové podmínky:
Na neděli napadlo nahoře 50 cm prašanu, takže sjezdovky byly parádně oživeny. V nejvyšších partiích docela slušně vyfukuje skrz takové boční údolí, že přilehlé vrcholky jsou téměř bez pokrývky. Jen vědět, kam ten prašan odnáší. Ráno to sice vypadalo na velké mrzení, když po cestě z Anzere se zatáhlo. Byl jsem brzo na místě, tak jsem nasadil pásy a vyšel na vrcholovou stanici. Tam vítr, místy slušná mlha, či spíše mraky. Dal jsem řeč s pánem u vleku, co jej připravoval do provozu, kde že má slunce. A on s klidným hlasem řekl, ze za hodinu je tady. Přesný jako švýcarské hodinky. Odpoledne se to mračilo, ale vše špatné zůstalo někde v Saas-Fee či v Zermattu.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Dole pomalá trojsedačka, v obří začátečnické zóně pomy a pásečky. Jinak kotvy, ale ani ty vůbec nevadily. Ani ta extra dlouhá s převýšením téměř 600 metrů. Stejně by tam kvůli častému větru nemohla být sedačka téměř pořád v provozu.
Zalidněnost:
Odpoledne po škole dorazily místní děti, také lyžařský oddíl. Ti byli na kotvě Unteratt, kde je i krátký obřák s časomírou, která vašemu lyžařskému umění nemilosrdně nastaví zrcadlo. Když nebyla kvantita návštěvníků, vyskytovala se kvalita. A to v přítomnosti místní lyžařské hvězdy, když zde učil první krůčky dva malé svěřence. I v televizi to tak vypadalo. Ale na lyžích jsem vedle něj vypadal jako žáček prvního stupně, když měří 202 cm. Nechápu, jak se na ty slalomky poskládal.
Občerstvení a aprés-ski:
Na Moosalpu je i moc příjemná restaurace za švýcarské ceny. Vedle je spíše pizzerie, s velkou terasou.
Díky plochému reliéfu je tu iněkolik běžkařských tras a také chodníků pro pěší, co se chtějí jen tak procházet zasněženou krajinou.
Doprava do střediska a parkování:
Byl jsem moc zvědavý na cestu ze Staldenu (pokud jste jeli do Saas-Fee nebo Zermattu, tak u něj se cesty právě dělí). Zde začíná místy velmi úzká silnice vedoucí přes Törbel až na Moosalp. Protože autobus je větší, vyzkoušel jsem si i delší couvání. Právě tato cesta byla před pár lety použita jako dojezd Tour de Suisse.
Nakonec jsem parkoval u dolní stanice dvou kotev N´Ziwwu - malý plácek byl zdarma. Jen odpoledne trochu bahnitý. Samozřejmě každý normální člověk využije o poznání lepší cestu buď z Vispu nebo Turtmannu a zaparkuje u sedačky.
Dnes mělo být nic moc počasí v Leukerbadu, tak jsme hledali, jak z toho ven. Původní plán jet do Vercorinu po výjezdu z našeho údolí vzal za své, když od Mt. Blancu šlo černo. V plánu jsme už dlouho měli Moosalp nad Bürchenem, rodiště skvělého švýcarského slalomáře Ramona Zenhäuserna, takže směr byl...
Švýcarsko 
Boží Dar - Neklid
