Vychytané kousky a adrenalin

S tím souvisí i obliba „dovednostního“ sportování. Při něm nejde o fyzicky podložený výkon, nýbrž především o vychytané kousky, třeba na skateboardu nebo snowboardu. I takové dá samozřejmě práci naučit a rád je obdivuju, ale nebolí to ve smyslu fyzické námahy, vysoké tepové frekvence, výkonu na hranici anaerobního prahu, zakyselení apod. Prostě hlavně pohodička.

Nebo naopak adrenalin. Vyplavit jej můžeme i bez jakékoliv námahy. Stačí pružné lano a skočit. Proč ne. Ohromný zážitek. Jenže udělali jsme tak něco pro své zdraví – snad kromě toho, že jsme to zvládli bez úhony? Endorfiny vyprodukované skutečným výkonem s námahou zdaleka nejsou tak pohodlné a rychlé.

Manekýnci, kteří se hlavně chtějí předvést nějakým kouskem před roštěnkami, jsou jakousi sportovní verzí metrosexuála. Místo aby brali sportovní výkon jako šanci dokázat si, že něco zvládnu a vydržím, ani pořádně nepoznají, co to je pořádně si hrábnout na dno sil. Mnohá děcka dneska při tréninku fňukají, když mají udělat základní penzum. Tvrďačky typu Záhrobské nebo Neumannové, ochotné v tréninku plivat plíce, se rodí jen výjimečně. Ze svého mládí si pamatuju, že bylo mnohem víc nás, kdo jsme si spíš přidali. Ne kvůli okukujícím holkám, ale abychom si dokázali, že nejsme žádný mejdla...

Fitka ano, ale...

Možná namítnete, že zase plno lidí, mužů i žen, dneska maká, často hodně zaníceně, ve fitcentrech. Při spinningu. Nebo venku na kole. Souhlas. Ale zase: kolik kluků okolo patnácti, když chtějí mít svaly, akceptuje, že je čekají roky dřiny s výsledkem, který mnohdy, třeba kvůli genetice, stejně nebude odpovídat původním „arnoldovským“ představám? A kolik z nich sáhne po dopingové berličce, aby kýžený výsledek měli sice ne bez práce, ale přece jenom s mnohem menší dřinou?

A také: cvičí opravdu intenzivně? Chodit do fitka může být i společenskou záležitostí. Automaticky to neznamená pořádně makat.

Určitý proces zjemnění a „změkčení“ civilizačními vymoženostmi je zřejmě nevyhnutelný, stejně jako příklon k „soft“ sportování.  Není nakonec cílem sportovců pro radost vytrénovat se až někam k hranici svých schopností. To už k přežití nepotřebujeme. Jsme ovšem stále od přírody naprogramovaní na pohyb, aktivitu. Jeho absence škodí na těle i na duchu.

A sportovec, který si nedá pořádně zabrat, se hodně šidí. Je to jako koketovat a flirtovat, ale pořádně se nezamilovat.