Sotva auta mířící do Pitztalu projedou obcí Wenns, střežící vstup do hluboké kotliny, a ocitnou se na pravém břehu divokého toku Pitze, stoupají četnými serpentinami k vesnici Jerzens, doslova přilepené ke strmému svahu.
Nad Jerzensem přitom trůní jiný klenot. Úzká asfaltka z Jerzensu klikatě stoupá, aby vyústila na několik set metrů dlouhé, nepříliš široké terase ve výšce 1 450 m n. m. Zde byl v posledních letech postupně využit každý čtvereční metr k postavení necelé desítky hotelů, nástupního terminálu velkokapacitní lanovky, nezbytného parkoviště a kompletní infrastruktury zajišťující hladký provoz moderního lyžařského centra Hochzeiger.

Skromné začátky

Prehistorie areálu, do kterého dnes v nejexponova­nějších termínech zavítá denně okolo 6 000 lyžařů a snowboardistů, se odvíjí od roku 1960, kdy zde manželé Reinstadlerovi postavili na horské pastvině nad svojí zemědělskou usedlostí první 450 m dlouhý vlek s talířkovými unašeči (1 jízda za 1 šilink). V té době tížily obyvatele Pitztalu vážné existenční problémy sužující v 50. a 60. letech převážnou část populace horalů žijících v alpských regionech Rakouska.
Zemědělská produkce přestala být rentabilní a nedostatek pracovních příležitostí byl kritický. Blýskat na lepší časy se v Pitztalu začalo poměrně pozdě. Až v r. 1966, vedeny několika příklady z okolí, spojily své síly největší obce v údolí – Jerzens, St. Leonhard a Wenns – a ustavily Společnost pro výstavbu zařízení podporujících turismus. Prvním krokem správným směrem byla stavba 1,2 km dlouhé jednomístné sedačkové lanovky, dokončené v prosinci r. 1966. Dnes může vyvolat úsměv především její přepravní kapacita – rychlostí 2 m/s dopravila k horské chatě Hochzeiger do výšky 1 850 m n. m. pouhých 150 osob za hodinu. Svůj účel ovšem toto jednoduché přepravní zařízení splnilo.

Slibný rozjezd

Zájem lyžařů o nově zpřístupněné terény narůstal a lůžková kapacita v Jerzensu a v okolí přestávala stačit. Tuto příznivou tendenci dále podpořila druhá jednosedačka situovaná „o patro výš“, vyvážející lyžaře na otevřené pláně nad hranicí lesa až do výšky 2 200 m n. m. V 70. a 80. letech se kvalita služeb nabízených v areálu Hochzeiger stále zvyšovala. Přibyly postupně čtyři kotvové vleky, dvě dvoumístné a již rychlejší lanovky a tratě zatěžované narůstající frekvencí byly mechanicky upravovány. Významným počinem byla rovněž stavba velkokapacitní restaurace (500 míst), která ve výšce 2 000 m n. m. již od r. 1986 plní funkci uzlového bodu, z něhož se rozbíhají hlavní lanovkové tepny dosahující do hřebenových partií ve výšce okolo 2 400 m n. m.
Pro vyrovnání se s rostoucí konkurencí byly důležité další dva kroky, za kterými stály několikamilionové investice. Od r. 1989 zbavovala postupně celý areál závislosti na kvantu sněhových srážek instalace zasněžovací technologie zásobené dostatkem vody z umělé nádrže o objemu 40 000 m3, umístěné na samém hřebeni ve výšce 2 350 m n. m.
Snad ještě důležitější byl druhý ze zmíněných kroků. Se stoupající návštěvností počaly ohrožovat dobrou reputaci areálu narůstající dopolední fronty u dolní stanice „přibližovací“ dvousedačky sloužící od r. 1978. K radikálnímu řešení došlo v r. 1993, kdy zastaralé zařízení nahradila lanovka s osmimístnými gondolami a hodinovou kapacitou dosahující 2 500 osob.

Nejdynamičtější areál 2010

Současné dispozice komplexu lanovek a lyžařských koridorů, vybudovaných nad malebnou horskou obcí Jerzens, významně posílila dvanáctimilionová „injekce“, která byla proinvestována v posledních dvou letech. V té souvislosti vzrostl objem původního hřebenového vodního rezervoáru na 105 000 m3. Pod jeho téměř dvouhektarovou hladinou je dno 10 m hluboké nádrže pokryto izolačními fóliemi o celkové ploše 19 ha. Počet výkonných sněhových kanónů stoupl z 22 na 64 „chrličů“, k jejichž propojení bylo uloženo do země 60 km kabelů a 8 km potrubí. Zajištěn technologií takovýchto parametrů, může se Hochzeiger prezentovat jako areál, ve kterém je možné v případě nutnosti pokrýt plochu veškerých tratí (52 km) dostatečnou vrstvou technického sněhu do 10 dnů. Zařízení zprovozněné před minulou sezónou umožnilo její zahájení již 15. prosince 2009 a ukončení 18. dubna 2010.
Druhou nákladnou akcí byla výstavba šestimístné lanovky Zirbenbahn. Tento moderní přepravní prostředek s vyhřívanými sedačkami zpřístupnil zajímavé volné terény na severním pomezí areálu a nabídl dvě nové trasy – tříkilometrový Zirben-Abfahrt a pohodovou vyhlídkovou Panoramu, jejíž závěrečný úsek přivádí uživatele zpět do centra. Tempo, jakým byly realizovány poslední stavby, neuniklo pozornosti expertů renomovaného autoklubu ADAC. V souvislosti s každoroční volbou označili tentokrát Hochzeiger jako nejdynamičtěji se rozvíjející lyžařský areál roku a místní si právem náležitě váží prestižního titulu Top Aufsteiger 2010.

Kvalita supluje kvantitu

„Hochzeiger je malá, ale jemná perla mezi tyrolskými lyžařskými středisky. Kvalita zde má větší cenu než pouhá kvanta kilometrů lyžařských tratí.“ Těmito slovy uvádí zemský hejtman G. Plattner výpravnou publikaci připomínající cestu lyžařského centra od skromných začátků k dnešní prosperitě a současně vystihuje jeho charakter. Hochzeiger se dnes skutečně nemůže měřit svými dvaapadesáti kilometry tratí a pěti lanovkami s celou řadou tyrolských areálů. Jeho priority jsou postaveny jinak.
Jsou v kvalitě mechanické úpravy tratí zajišťované osmi výkonnými stroji. Jsou ve zprovoznění nejmodernějších výkonných lanovek a v kapacitě zařízení poskytujících další nezbytné služby (Zeigerrestaurant pojme po přestavbě 1 000 sedících hostů v provozech tří kategorií). Od toho se pak zákonitě odvíjí návštěvnost, jež v současnosti dosahuje 3,3 mil. přepravených osob v jednom roce.
Ze čtyř pětin se na Hochzeigeru nabízí svým sklonem méně náročné, ale zajímavě členité modré a červené trasy. Tomu odpovídá i proklamovaná orientace na mladé rodiny navštěvující hory v kompletní sestavě. Dětem se zde věnují jak kvalifikovaní instruktoři, tak pozorní obsluhovatelé vleků a sedaček. V této souvislosti může trochu překvapit, že s takovýmto zaměřením se zde nijak „netluče“ všudypřítomná marketingová ikona – Benni Raich.

Blitz aus Pitz coby patron

Dvojnásobný mistr světa, olympijský vítěz a držitel Světových pohárů se narodil v r. 1978 v nevelké obci Leins, odkud to je doslova jen přes les do sousedního Jerzensu. Od raného dětství až do dvanácti let, kdy se ujal systematické péče o talentovaného sjezdaře rakouský lyžařský svaz, byly svahy Hochzeigeru jeho druhým domovem. Dnes rád vzpomíná především na tréninkový hang podél vleku Zollberg, na kterém absolvoval po několik sezón stovky jízd „v rychlém sledu a velkou rychlostí“. Za pozornost stojí fakt, že se jedná o 750 m dlouhý svah s převýšením 240 m, který se výraznou členitostí značně liší od monotónních slalomáků, jaké jsou k dispozici trénující mládeži na českých a moravských kopcích. Dnes je jako sjezdovka B. Raicha označena v prospektech i v terénu jiná, poměrně strmá trasa, nalézající se uprostřed areálu. Malým špuntům i jisté kategorii dospělých lyžařů může přinášet její úspěšné zdolání oprávněné uspokojení i vděčný námět pro debaty v čase aprés-ski. Jmenovitou sjezdovkou samozřejmě nekončí marketingové „vytěžení“ místního rodáka. Benni ověšen zlatými medailemi a s poháry se usmívá ze všech propagačních materiálů a z několika gondol, jež patří k nejfotografo­vanějším objektům na Hochzeigeru. Kromě toho je zde k dispozici Závodní centrum B. Raicha, ve kterém jsou připraveni profesionální trenéři zajistit podmínky pro trénink kterékoliv alpské disciplíny pro skupiny zájemců z lyžařských klubů apod. Důsledná prezentace slavného sportovce v roli patrona Hochzeigeru vede zjevně k obapolnému prospěchu.

Cvičné volné terény

Věnujeme-li pozornost marketingové filozofii, jíž je Hochzeiger představován, musí překvapit, že zde není zmiňován tendenční fenomén zvaný freeriding. Je to zarážející hlavně proto, že měkce zvlněný terén nejvýše situovaných plání se přímo nabízí jako freeridové eldorádo a i níže položené plochy řídce porostlé klečí jsou ke sjíždění mimo oficiální tratě jako stvořené. Navíc jde vesměs o terény bez skalnatých strží, záludných překážek a nebezpečí lavin, které lze zdolávat kontrolovaným tempem. Bez nadsázky je proto možné nabízet Hochzeiger také jako vhodné cvičiště pro adepty freeridingu bez rozdílu věku.

Problematická budoucnost

Alpská lyžařská centra, respektive jimi poskytované služby, dosahují prostřednictvím masivních investic vysokého standardu. Na programu posledních dvou desetiletí zde byla nejen kompletní výměna dosluhujících technologií, ale i expanze do okolních terénů lyžařsky dosud využívaných pouze skialpinisty. Podařilo-li se vzájemně propojit prostřednictvím lanovek sousední areály – tím lépe. Kromě zvyšující se přepravní kapacity byly tak často zpřístupněny nové, vysoko položené partie a terény vhodné pro freeriding. Současně samozřejmě přibyly desítky kilometrů upravovaných tratí.
Tato všeobecně respektovaná tendence postavila provozovatele střediska Hochzeiger před vážný problém. Z jižní strany totiž nekompromisně vymezují hranici areálu skalní strže spadající do chráněného území kotliny Riegetal, na severu hlavní hřeben definitivně končí vrcholem Sechzeiger. Za takovéto situace nepřichází další růst areálu po severojižní ose v úvahu. Naděje pitztalských podnikatelů se proto upínají k rozlehlé neobydlené oblasti zvané Wanner Berg, sousedící s Hochzeigerem z východní strany. Bohužel první projektovou studii situovanou do této jediné možné lokality, ochránci alpské přírody vetovali.
Nezbývá než doufat, že následné kompromisní návrhy a vzájemná tolerance vyústí v realizaci odvážného záměru. Využití atraktivní destinace by obohatilo areál ležící vysoko nad vjezdem do údolí Pitztal o další dimenzi a dalo by mu naději na zasloužený postup do pomyslné 1. alpské ligy.

Článek byl převzat z časopisu SNOW 60.