Přeplněné sjezdovky aneb kolik prostoru potřebujeme

Článek vyšel časopise SNOW 57 time (listopad 2010).

Kolik prostoru vlastně lyžař pro své ježdění potřebuje? Na tuto otázku nenarážíme poprvé. Odpověď na ni není ale jednoduchá.
Na jedné straně existují jakási „oficiální“ čísla, podle nichž se pomocí standardních vzorců vypočítávají příslušné parametry tratí, dopravních zařízení a další infrastruktury (restaurace s místy u stolu, toalety, parkoviště).

Oficiální čísla

Jsou založená na několika průzkumech a podle použité metodiky se velmi významně liší. Staré areály vznikaly postupně a zcela živelně. Dokud se do kopce chodilo pěšky, žádný problém neexistoval. Také prvním vlekům a lanovkám s přepravním výkonem i jenom 100–200 os./h. přilehlé sjezdovky stačily. Např. první verze staré jednosedačky na špindlerovskou Pláň měla 185, ta poslední, v provozu do ledna 1986, pak 290 osob.
Po rozkvětu lyžování v 60. a 70. letech se ale už v Alpách museli vztahem lyžaře a využitelné plochy tratí zabývat. Výhodu měly nové areály „ze zkumavky“, typicky střediska francouzská. Tam už bylo možné skutečně projektovat a kalkulovat u rýsovacího prkna.
V 80. letech už existovaly propočty, podle nichž se postupuje dodnes. Stěžejním zdrojem se stal materiál FIS Zásady výstavby lyžařských středisek (tuším z roku 1984). Uvádí plochu od 200 do 972 m² na lyžaře, tedy od 50 do 10 na hektar (10 000 m²).
Proč tak velký rozptyl doporučení? Také proto, že tento prostor závisí na sklonu svahu (čím prudší, tím více je třeba), rychlosti jízdy (čím rychleji, tím více je třeba), lyžařské zdatnosti (lepší jezdí rychleji, potřebují více), ale také – to je poměrně nový faktor, zmíněný materiál jej ještě neuvádí – na kompatibilitě jízdy, tedy rychlosti a druhu oblouků. Čím víc se liší, tím obtížnější je sladit všechny jezdce na svahu a tím více místa by měli dostat. Dnes je to běžný obrázek: jeden šmrdlá obloučky, jiný krájí od kraje ke kraji, třetí to valí šusem, čtvrtý jede pro lyžaře nečitelně na snowboardu.
(Mimochodem, uhodli byste, kdy lze na svah nacpat nejvíc lyžařů? K odpovědi se pročtete v posledním odstavci.)

Carving potřebuje víc

Tímto jsme se dostali k velkému zádrhelu i více než třicet let starých propočtů. Ano, jsou „ante carvem“, předcarvingové, z doby, kdy se mnohem víc jezdilo ve spádnici a míň traverzem, víc se brzdilo a na hůře upravených tratích jezdilo pomaleji. Jsem přesvědčený, že tehdejší čísla by se dnes měla násobit dvěma.
Jestliže se uvádí už z moderní doby údaj 50 až 75 lyžařů na hektar, jenž má být hraničním v Alpách, evidentně se tak neděje.
Potom se snad i dá pochopit, že třeba vyhodnocení firmou Ecosign z první poloviny 90. let ukázalo Špindlu, že jeho tratě jsou v tomto v pořádku. Pokud by se totiž mechanicky započetla celková kilometráž a plocha tratí včetně Davidovek, Krakonoše, horní části Stohu a medvědínského vodovodu, dostaneme zkreslený výchozí údaj. Dobře přece víme, že špindlerovské lyžování se odehrává okolo páteřních lanovek na podstatně menším prostoru, než je vykázaný celkový.

Jako při spartakiádě

Kolik je 75 lyžařů na hektar? Udělejte si náčrtek. Na modelovém kusu trati 50 m širokém a 200 m dlouhém by rovnoměrně sjíždělo 19 řad po 4 lyžařích (4 x 19 = 76) se vzdáleností 10 metrů od sebe. Skoro každý pětimetrový oblouk by tak hrozil kolizí se sousedem. Je to samozřejmě jen nereálné schéma, takto dokážou v menším množství jet jen učitelé lyžování při demojízdě – a to ji musí pořádně cvičit. V praxi vznikají „okna“ a shluky.
Něco takového se děje snad jen v Japonsku, kde spořádaní začátečníci pod dohledem učitelů pilují pomalý pluh.
Podobnou hustotu bychom možná našli snad jen na archivních záběrech ze slavných spartakiád na Strahově.
Zkuste si sami pro sebe říct, kolik prostoru okolo sebe při sjíždění považujete za ideál, dobré, snesitelné a jakou hustotu už nesnášíte (a raději třeba jedete do Alp, i když i tam se lze pohybovat v nechutném davu). Asi se shodneme, že skutečným ideálem je sjezdovka skoro prázdná. Kvůli ní přece ráno vstáváme, na ni se těšíme a o ní nadšeně vyprávíme. Uznávám, že naše představa bude asi nadprůměrná: čtenáři SNOW jsou většinou jistě dobrými lyžaři a jezdí rychleji než pomyslný průměr v hlavní sezóně.

Co chceme a dostáváme

Zdá se tedy, že optimum z hlediska lyžařova bude rozhodně větší než potřeba provozovatelova. Něco jiného chceme a něco jiného potřebujeme. A mnohdy ještě něco jiného skutečně dostáváme. Při stavu „(skoro) sám na kopci“ by se lyžař záhy unavil a lanovkář v malém středisku s nevytíženými vleky brzy zkrachoval. Je otázkou, nakolik jsou používané propočty kompromisem mezi snesitelností pro prvého a provozně ekonomickou nutností pro druhého.
Jestliže je tomu tak, je to i špatná zpráva pro naše areály. Možná jim nějaká firma odborně podle některé ze standardních metodik spočítá, že jsou ještě v normě. Lyžař se ale nebude rozhodovat podle tabulek, nýbrž – vedle peněženky, samozřejmě – podle svého pocitu a zážitku.
Není ale nakonec menší počet lyžařů tím, co na našich horách chceme a potřebujeme?
(Odpověď: nejvíce soudruhů na svah vměstnáte, když na plochém budou v pomalé rychlosti cvičit drily závodníci na slalomkách – klidně i západoněmečtí a mohou přijet v obrněném transportéru.)

Safe-ski ratio: spočítejte si mraveniště

Všechny teoretické úvahy o přiměřeném vytížení sjezdovek lyžaři mají jednu velkou trhlinu – provozovatelé areálů je příliš neznají a hranice stávajících areálů jsou jen omezeně rozšiřitelné. Fóbie z front je tak velká, že provozovatele nutí stavět výkonné lanovky i tam, kde na úkor čekání u turniketů lyžaři čekají na volné „okénko“ na trati.

Může se nám to nelíbit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat, řekl by slavný český klasik. A do určité míry můžeme „mraveniště“ na sjezdovkách i předvídat. Velmi hrubou představu o tom, jestli masa jezdců chrlená lanovkami a vleky bude odpovídat kapacitě sjezdovek, nám poskytnou obecně dobře dostupné údaje o přepravní kapacitě a celkové délce sjezdovek v areálu. Pokud je mezi sebou vydělíme, obdržíme maximální počet lyžařů, kteří mohou za hodinu projet jedním kilometrem sjezdovky.

Z tohoto velmi zjednodušeného poměru se dá zjistit, že české areály jsou v průměru dvakrát více ohrožené mraveništěm na sjezdovce než průměrné alpské. Samozřejmě s rostoucím prostorem roste i kilometráž profilově jalových tratí, rovinek a přejezdů, které se do celkové délky započtou, lyžaři se na nich rozptýlí, ale zároveň je ani příliš nevyhledávají.

V Alpách vychází poměr přepravní kapacity a délky sjezdovek nejčastěji od 300 do 500, u nás výjimečně klesá pod tisíc.

Bohužel je to představa jen velmi hrubá – vůbec totiž nepostihuje míru vytížení jednotlivých tratí v areálu. Kolem páteřních lanovek tak může být narváno, zatímco na méně dostupných sjezdovkách na okrajích většího areálu bude třeba pusto. Stejně tak může kapacitně výkonná lanovka vytvářet mraveniště na své trati, ale v sousedství na stejně prostorné trati podél staré dvousedačky s poloviční kapacitou nikdy ruch takových hodnot nedosáhne. Z podílu přepravní kapacity a délky sjezdovek můžeme v krajním případě vědět tak málo, jako v případě známého statistického příkladu posezení jednou půlkou na horkých kamnech a druhou na studené židli.
Další klam mohou způsobit zkreslené kilometráže sjezdovek. To se u nás prakticky neděje, zato v Alpách není výjimkou, že součet délek jednotlivých tratí je menší než udávaná celková délka sjezdovek. Může to být i tím, že jednu širokou sjezdovku provozovatel započte vícekrát.

A další neznámou je právě šířka sjezdovek. Na úzkou kilometrovou nudli v lese se určitě vejde méně lyžařů než na letiště známé z italského Kronplatzu.

Přes všechny tyto sporné vlastnosti jej uvádíme v atlasu středisek na portálu SNOW.cz jako tzv. safe-ski ratio, tedy jakousi stupnici bezpečnosti pohybu po sjezdovkách. Prostě proto, že lepší nebývá k dispozici a tento údaj dovolí alespoň částečně mezi sebou zalidnění jednotlivých středisek porovnat.

Mnohem věrnějším údajem než celková délka sjezdovek je plocha upravovaných tratí. Ta se běžně zveřejňuje v Severní Americe (v akrech), nikoliv ale v Evropě. Poměr přepravní kapacity a plochy by dával přesnější obrázek, kolik lyžařů může za hodinu „protéct“ danou jednotkou plochy. To už je poměrně plastický údaj.

V lanovkářské ročence Jižního Tyrolska se například údaj o ploše sjezdových tratí (v hektarech) uvádí, přestože samotná střediska s ním nijak nepracují, takže v běžně dostupných prospektech se jej nedozvíte. Lanovkářská publikace přímo s poměrem kapacity vleků a plochy tratí pracuje a uvádí jej jako hlavní parametr vytížení tratí v jednotlivých areálech. V současnosti je jeho průměrná hodnota 130, přičemž kolísá od 48 v malém areálku Ritten přes hodnotu 93 v ledovcovém areálu Val Senales až 159 v oblasti Kronplatzu 187 v Alta Badii. Před deseti lety bylo průměrné zatížení o něco nižší – jen 117 lyžařů na hektar tratě za hodinu, což odpovídá tomu, že přepravní kapacita roste rychleji, než přibývá tratí. Velmi podobné to bude i v sousedních zemích.

Hledáte-li lyžařské středisko s „poloprázdnými“ tratěmi, piďte se i po údaji o rozloze sjezdovek. Anebo jezděte v méně oblíbených okrajích sezóny.