Krkonošská lyžařská střediska pro fajnšmekry

Nespokojenost s poměry a kvalitou lyžování v domácích střediscích má objektivní i subjektivní příčiny a patří snad i k naší národní povaze. Jakmile pojedete na hory s předsudkem, že to bude mizérie, pravděpodobně bude a dokážete si ji i zdůvodnit. Jestliže naopak dokážete toto hodit za hlavu, racionálně vyhodnotit aktuální situaci a očekávatelnou návštěvnost a podle výsledku se zachovat, možná shledáte české svahy překvapivě příjemnou alternativou pro zahnání náhlého lyžařského absťáku. Je všeobecně známo, že čím více k jaru, tím méně lyžařských hormonů se v těle tvoří a poskrovnu je postupně i návštěvníků horských center. V podstatě pak stačí počkat na vhodné (nebo ještě lépe ideální) povětrnostní podmínky, které třeba koncem letošního března trvaly v kuse zhruba 10 dní. Nejdříve napadlo čtvrt metru sněhu a pak se počasí uklidnilo – v noci mrzlo, přes den bylo jasno a teplo, odpoledne až příliš, ale to k jaru patří.

Ze zkušeností našich reportérů, referujících aktuálně z lyžařských areálů (viz „aktuální reporty“ na SNOW.CZ), víme, že dobré podmínky a ucházející návštěvnost se daly „vychytat“ dokonce i o některých víkendech v sezóně. Toto je bohužel poněkud nepředvídatelná veličina a největší riziko následného zklamání. Mnoho areálů má nacpané tratě ještě před tím, než se vůbec začnou tvořit fronty u vleků či lanovek. Je to známý bludný kruh jejich kapacity, investičních možností, ale hlavně přírodních limitů a ochrany přírody.
Tato letmá reportáž ukazuje jarní situaci v pěti největších krkonošských centrech, které zároveň často slouží za reprezentaci našich hor vůbec. Své mouchy mají, ale k zatracení zdaleka nejsou, a to ani zdatnějšími lyžaři.

ČERNÁ HORA – JANSKÉ LÁZNĚ - méně lyžařů, více muziky

Urostlý krkonošský kopec láká svým více než 500metrovým převýšením a novou, prostornou a pohodlnou 8místnou kabinkou, z níž můžete sjezdit všechny zdejší tratě. Ty jsou – odshora až dolů – na výběr hned tři, náročnost se přitom přelévá mezi lehkou a střední.
Při příjezdu vás uvítá asfaltové parkoviště, které je přímo u lanovky zpoplatněné (60 Kč/den), naopak nejvzdálenější kaskáda je zdarma (kde se parkuje po zaplnění zdejších ploch?). Na nástupiště lanovky je to do schodů, ale ze sjezdovky je vybudován bezbariérový příjezd přímo na jeho úroveň. Kabinka cestou příjemně vrní a můžete zatím vybírat „lajnu“ pro sjezd po černo-červené trati Pod kabinou. Ta je jednoznačně jedničkou areálu. Po strmějším – spíše červeném než černém – začátku se trať postupně zvolňuje, ale stále je dost rychlá pro dynamickou jízdu. Mírným traverzem se pak dojíždí na přemostění. To pohodlně řeší přejezd silnice, ale je kritizované pro špatnou dohlednost za jeho „hranu“ – nebezpečí srážky při vyšší návštěvnosti.
Historicky jsou bohužel zdejší tratě dost úzké. Nejviditelnější je to v případě mírného Andělu, jen o málo širší je pak spodní část Černohorské, která přímo navazuje. Celý jihovýchodní svah Černé hory je zalesněný, jde tedy čistě o prokácené výseky, žádné prostorné mýtiny a paseky.
Dostatečně široký pro vlastní oblouk je příjemně červený a lehce členitý sjezd kolem Zineckerovy boudy. Velkorysejší, i když „jen“ standardně prostorná, je i následující novější trať Protěž, jejíž úvodní pohodově skloněnou červenou střídá plošší dojezd.
Při plné návštěvnosti, a tedy souběžné jízdě více lyžařů na trati, zapomeňte na rozlet v carvingových obloucích – Anděl a Černohorská jsou samy o sobě široké na oblouk jednoho lyžaře. Ocitnete-li se naopak na kopci sami, příjemně si zajezdíte na v Česku nevídaně dlouhých a lehce členitých sjezdovkách.
Úprava těžšího jarního firnu byla dobrá, i když ne oslňující.
Černá hora má zázemí hotelového lázeňského města, u nástupní stanice kabinky přirostl luxusní designový hotel Omnia a další apartmánový dům je ve výstavbě. Restaurace a občerstvovací „hříbek“ je přímo na Černé hoře, bar a restaurace pak ještě u nástupu na Protěž.

HARRACHOV - malý, rušný, a přesto slušný

Turistické letovisko s typickou směsí nových tradičně vyhlížejících staveb a socialistické moderny překypuje ubytovací kapacitou, již jen těžko dožene prostorově omezený areál na Čertově hoře.
Zaparkovat musíte na omezených plochách v blízkosti stanice lanovky v podstatě v centru Harrachova, anebo v Rýžovišti. Všechna parkoviště jsou placená, ale v pozdním jaru už se nevybíralo. Dalším příjemným překvapením byla více méně náhodná sleva permanentek vždy v jednom vylosovaném dni v týdnu. Velmi pestrá je nabídka časových jízdenek, které ani v Alpách nejsou tak úplně běžné.
Z Harrachova i z Rýžoviště stoupají vzhůru pohodlné, ale poměrně pomalé 4sedačky. Z vrcholu hlavní červená trať nejprve mírně klesá po hřebeni k západu, pak se stáčí na sever přiměřeně prudkým carvingovým letištěm a v závěru se točí do tunelu a rovinkou končí u stanice 4sedačky. Naprosto bezchybná byla její úprava – přesně taková, na jakou se vždy těším do Itálie.

Rýžovišťská červená spadá konstantně a poctivě s jedinou, cílovou zatáčkou, modrá je učební cesta s odpichováním a černá je rovněž poměrně rovnoměrně, zato velmi prudce skloněná.

Harrachov je pro svou snadnou dostupnost ze Sklarske Porzeby oblíbený Poláky a často přeplněný. Při návštěvě na přelomu března a dubna byl ale příjemně poloprázdný.
Hlad lze fast-foodově zahnat v „okénkových“ bufetech na sjezdovce – sympatický je bonus v podobě kupónu na čaj nebo kávu zdarma, získaný při koupi skipasu. Na opačném okraji města slouží k nelyžařskému vyžití bobová dráha.

PEC POD SNĚŽKOU - chvála sněhu a Javoru

Díky množství horských chat přímo na sjezdovkách mám pocit, že Pec musí znát ze školních kursů snad každý. Pyšní se nejlepšími přírodními sněhovými podmínkami v Česku, zajištěnými jednak nadmořskou výškou, jednak mikroklimatem a to vše ještě podporují sněžná děla. Sjezdovky jsou rozprostřené po několika propojených svazích, a přestože jsou spíše kratší, vytvářejí iluzi malé houpačky.
Parkoviště pro jednodenní návštěvníky (Zelený potok, cca 200 m pod vleky Javor) je sice zdarma, ale kapacitně omezené – Pec je tak střediskem spíš pro ubytované než „lufťáky“. Případný výšlap z velkého placeného parkoviště u kapličky nikomu na náladě nepřidá.
Hned uvítací svah – Javor (Labuť) – je pravidelně a poctivě červeně skloněný a zvláště jeho levá větev i pěkně široká. Je to navíc severní svah s trvanlivým sněhem. Lesem se odtud traverzuje na Vysoký svah (Smrk) s přehledným, poměrně dlouhým a akorátně mírným hřištěm pro výuku nebo (fun)carving. Zahrádky jsou širokou carvingovou loukou s užším a strmějším, ale bezproblémovým dojezdem. Stranou mezi Smrkem a Zahrádkami je ještě Mulda: kratší, poněkud neforemná trať s výraznou muldou, do níž vjedete po dlouhé úvodní rovince (oblíbená dětmi). Jižně orientovaný Hnědý vrch (Bramberk) je lákavý novou, pohodlnou 4sedačkou s kobercem. Černý rukáv v horní pasáži je opravdu velmi strmý, ale krátký, zato hlavní část červené tratě je široká, nezáludná, jen nepříliš svižná. A hlavně jižně orientovaná s brzy odcházejícím sněhem.
Úpravě sjezdovek by v době návštěvy šly vytknout jen drobné detaily a zvláště na Javoru se i kolem poledne jezdilo jako víno.
Velký počet bud (bývalé podnikové chaty) je příhodný spíš pro mládež a kolektiv než pro rodiny s dětmi, zato tyto chaty nabízejí komfort nástupu na sjezdovku. Mnoho možností ubytování je i v samotném podle všeho tepoucím turistickém letovisku s dominantou hotelu Horizont.

ROKYTNICE NAD JIZEROU - důstojná s potenciálem

Terénem a jeho převýšením je to podle mého nejatraktivnější české středisko, jehož hendikepem je jednak jižní orientace svahů a trochu i samotné městečko, které je od areálu poměrně vzdálené a vyžití oproti ostatním krkonošským centrům omezené. Výborným prvním dojmem je reprezentativní nástupní terminál s pokladnami, úschovnou, servisem a prostornými a čisťounkými WC. Méně příjemná jsou bahnitá, ale kapacitní a hlavně bezplatná parkoviště v 5minutové pěší vzdálenosti od této stanice, přímo v jejím sousedství je pak placené parkoviště (bahnité plochy ale známe i z Alp). Moderní fixní 4sedačka Doppelmayr s nástupním kobercem, jež nahradila prastarý Přibližovák, je důstojným vstupem do areálu s bezmála alpským převýšením. Samotná Lysá hora je pak zpřístupněna expresní 4sedačkou, doplněnou ještě dvěma kratšími vleky.
Příjemně proměnlivá červená se zatáčkami z Lysé hory později přechází v rovinku a závěrečný dojezd k lanovce. Modrá traverzuje od výstupní stanice k západu a pak se spouští po mírné spádnici lesním průsekem, který se později velkoryse rozšíří a oddělí se z něj postupně Slalomák a Křížek – samotná modrá pak splyne s „přibližovací tratí“, jež se po mírném sjezdu podél cvičné louky Kaprun lehce propadne a pak po lesní cestě dotraverzuje k přibližovací lanovce. Všechny tratě jsou tak dosažitelné ze dvou 4sedaček, tedy celkem pohodlně. Mohutná, ale zaoblená Lysá hora má na svém úpatí vyhloubenou kotlinku, kam se sbíhají ty nejprudší tratě (Slalomák, černá a jeden z dojezdů červené). Kromě černé jsou všechny zdejší tratě i díky četným mýtinám nadprůměrně široké, slalomák s modrou pak skutečně velkoryse.
Poměrně slušná byla jarní úprava sjezdovek, kterou dávají tušit už nablýskané nové stroje zaparkované u nástupní 4sedačky.
Gastronomii zajišťuje bufet U Zalomenýho, nová restaurace kousek nad nástupní stanicí 4sedačky na Lysou. Turisticky pomalu ožívá i samotné městečko s donedávna relativně malou ubytovací kapacitou.

ŠPINDLERŮV MLÝN - SVATÝ PETR - premiant s výhradami

Objektivně vzato jsou terénně nejpestřejší tratě, nejvýkonnější přepravní park a nejbohatší turistické zázemí ve Špindlerově Mlýně. Jednička to mívá těžší v tom, že je pod přísnějším dohledem. Přijížděl jsem pokud možno s neutrálním očekáváním a v podobném rozpoložení se i vracel – žádné zklamání, ale ani milé překvapení, které by pověst premianta zdůvodnilo.
Chvályhodné je bezplatné, asfaltové a kapacitní parkoviště na příjezdu do města hned u stanice expresní 4sedačky na Hromovce. Zato zdejší stísněné a ne zrovna uživatelsky přívětivé WC dojem zbytečně shazuje.
Stará Hromovka je při nižší návštěvnosti dostatečně prostornou a zábavně členitou červenou tratí, o něco sterilnější je její nová varianta, odbočující z modré sjezdovky. Hlavní svatopetrská červená je rovněž příjemně členitá i pro opakované sjíždění a luxusně široký i strmý je „svěťákový“ černý hang s mírnějším hřištěm podél horního vleku.
Podobně jako v Rokytnici, v Harrachově i v Jankách se na všechny tratě dostanete ze dvou 4sedaček, vždy v odpojitelné, tedy expresní variantě. Slušela by tu samozřejmě sedačka s krytem nebo kabinka, i když v teplém jarním počasí mě to ani nenapadlo.
Většina tratí byla vzhledem k teplotám i přes noc jen blízkých nule přijatelně upravená, až na Černou, která se – zřejmě z časových důvodů – nestihla vyžehlit zrovna do rovna. Podle dostupných referencí však velmi záleží na té které směně a umí prý být i perfektně vypíglovaná.
Občerstvení se podává buď nahoře ve stále stejném bufetu Na Pláni anebo ve spodní samoobslužné restauraci.

Článek byl převzat z časopisu SNOW 50.