Možná udělal základní „chybu“ tím, že se nechal inspirovat podélně rozříznutým prknem. Tím mu vycházely lyže nesmyslně široké (90 mm ve středu), které se nevešly do tehdejší představy nářadí zvaného lyže. Když na přelomu 80. a 90. let vyšel z „půlprkna“ Huber u Atomicu a postavil první fatboye, široké prašanovky, logiku to už mělo, výhody snowboardu oproti uzoučkým lyžím v měkkém už byly patrné. Ale ještě předtím a na sjezdovku?

Nelze ale vyloučit, že Fischerovy supliky a malůvky se přece jenom ze všech hlav úplně nevykouřily, navíc ne všichni ve vývojových odděleních byli bez fantazie. A tak kdoví, co všechno, počínaje stařičkými zmínkami v knihách a příručkách o telemarském tvaru lyží, přes ojedinělé experimenty let minulých, novější snahu o co nevíce řezané oblouky až po příklad snowboardů nakonec vytvořilo atmosféru, v níž se připravovaly první hodně vykrojené lyže, průkopníci následné revoluce.

Kytička je bita

I Reinhar Fischer se nakonec dopracoval k vlastním modelům. Vytvořil si originální „dřevěný“ design s květem protěže, lyže ale nesentimentálně nazval Snowrider. Pěněné modely mu začali dělat v továrně Pale. Se šířkou 80 mm (úplně původně 90) a slalomovým radiusem, dneska u allmountainů naprosto běžná věc, ale předběhl vývoj skoro o 15 let. Pěněná lyže se 130mm špičkou ovšem ovšem tehdy ještě nemohla pořádně fungovat na tvrdém. V 90. letech tak na testech bývaly Snowridery bity. Trochu jsem do toho dění nahlédl a nikdo mi nevymluví, že také proto, aby si vetřelci do zavedeného světa hochů, co spolu mluví, moc nevyskakovali a pochopili, že je tam nikdo nezval. A současně tím, že pouhými třemi hvězdičkami – tehdy neslýchaná anomálie, kterou jinak nikdy nikdo nepoužil – firemní „profitestéři“ předvedli, že jenom nechválí, že umějí být i ostří. Asi jako profackovat o dvě hlavy menšího. Neboť jakmile napadlo, nastalo „Snowrider-Wetter“ a o plácačky jsme se skoro prali. Na jaře 1997 při velkém Thayerově Sporttestu jsem se všemi v Söldenu docela skamarádil.

Herr Germina na scéně

Tehdy už ale konečně měli i sendvičovku. Začátkem 90. let zprivatizoval Roland Voigt, bývalý ekonom východoněmecké Germiny, jednu z fabriček ve Schneckensteinu, kousek od českoněmeckých hranic. Nebyl to žádný vejvar, spíš naopak, ale na oživení průmyslu a zřízení několika pracovních míst byly poměrně zajímavé pobídky. Někdy 1993 se dohodli s Fischerem, že mu budou dělat nepěněné modely. Mimochodem, vznikla tam i první generace švýcarských carvingových speciálek RTC.

Toho roku 1997 už Reini měl obřačku 110-70-97/182 cm. S těžkým Deflexem a freeflexovou Tyrolií ďábelská těžká lyže, s níž by býval ten söldenský 300metrový weltcupový kopec na jeden zátah dal snad jedině Hermann Maier, tehdy akorát prorazivší do velkého lyžování. Ale dokud je člověk udržel čistě na hraně, byla to jízda!

Od těch dob se změnilo mnohé. O něco později jsem dovedl k Rolandovi Milana Trnku, když usoudil, že ke své desce potřebuje lyže s tuhostí, jakou nikdo nemá. První obřákové „Trnkovky“ byly ještě z původních forem, také slalomka byla z kazety modelu Speedily. Ta už měla obvyklých 64 mm a také ona svým tvarem předběhla dobu. Roland mezitím už lyže vyráběl i pod svou značkou VR Spezialski, vrcholem spolupráce s Trnkou byly závodní Slivery. Potom ale následovaly další zakázky, z nichž nejprestižnější byla (je?) výroba luxusních drahých lyží Bogner.

Na vlastní nohy

Toto je tedy ve zkratce příběh lyží Snowrider. Byl jsem tedy zvědavý, když se loni na jaře objevilo zastoupení pro Českou republiky. Na internetu jsem tu a tam sledoval, co u Voigtů vyrábějí, a přišlo mi, že „obřačka“, podle stávající normy už pro FISové závody neschválená, by s R asi 22 metrů/185 cm pro mnohého sportovního lyžaře mohla být vděčným nářadím: je ještě dost samotočivá, ale ne tak zběsile jako většina komerčních modelů. Ty se sice hlásí k „dlouhému“ či delšímu“ oblouku, ale jsou vesměs dost měkké a s radiusem (někdy i dost) pod 19 m už mají blíž ke slalomce.

S touto ve 185 cm se Speedlockem bylo moc pěkné svezení. Na dobrém sněhu a mírnějším svahu se mrská skoro jak slalomka, ale je pěkně klidná i ve středním oblouku. Doladil jsem si broušení na variabilních cca 0,5/87 a držela výborně. Na opravdovém ledě jsem sice nebyl (jarní ledovce), ale fest zmrzlý ranní Schnalstal prověřil na reálné podmínky dostatečně. Pro většího chlapa byl tento pár poměrně dost měkký, asi jako průměrný až lehounce měkčí holčičí racestock. Lyži jsem komparativně pojezdil i proti dvěma ženským obřačkám v oficiální předváděčce DSV (Nordica 182 cm a Elan 182 cm) a přišla mi dost podobná. Což je pro lyži vlastně nezávodní velmi dobrá vizitka. Lyže je sice měkčí než chlapské obřačky, ale patka umí vyrobit hezký rebound. Současně jsem nemusel na technické drily tahat krátkou lyži, dávaly se pohodově až do doby, kdy na raně letním slunci už sněhová kaše fest tahala za nohy.

Pokud se pamatuju, svezli se na ní i dva další dobří sportovní jezdci a také jim se líbila.

Jako nářadí pro takové použití, jaké popisuju výše, ji ochotně doporučím. Za bonus lze považovat elegantní „karbonový“ topsheet a vzácný výskyt. A málem bych zapomněl na zpracování, I A. Nepamatuju, kdy jsem na lyži z výroby viděl ohlazené „ošejpované“ konce – zde ano. Jenom kovová koncovka patky je velice měkká, a tak je nutno nějakým starým pilníkem průběžně ohlazovat.

Ještě za Trnky tam nějaké problémy s kvalitou vznikaly. Dnes je ale letopočet o deset dílků dál a je vidět, že práce pro Bognera, který lyže prodávané za tuším 2300 euro jistě chce patřičně zpracované a „naleštěné“, Voigty dobře vycvičila.