Noční slalom ve Schladmingu už je legendou a podle znalců svojí diváckou návštěvou letos dokonce zastínil sjezd v Kitzbühelu. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se závod konal ve všední den. Pro Rakousko a hlavně jeho obyvatele je zastávka lyžařského cirkusu národním svátkem a Rakušané prostě lyžováním žijí. Žijí a dokážou vytvořit neuvěřitelnou atmosféru. Pro představu je to skoro stejné, jako když jdete u nás na Baník se Spartou. Pro obě sportovní akce totiž platí podobná pravidla.

1. Obleč se co nejhůře. Nebudeš riskovat, že ti tvoji zánovní Bognerku někdo propálí, poleje pivem, nebo svařákem.
2. Vezmi si špunty do uší. Zmírníš tak utrpení způsobené vuvuzelami, trumpetami, amatérskými megafony a obřími kravími zvonci, které drží v rukou všichni okolo, pokud zrovna nekouří, nebo do sebe neobracejí svařák.
3. Vem si s sebou mobilní telefon s připojením k internetu, abys mohl v průběhu závodu sledovat, kdo jede, zda dojel a jak dopadl. V nejhorším případě postačí i malé přenosné rádio se sluchátky, které nahradí i špunty do uší.

Jiné to určitě bude na tribuně, ve VIP loži či v press centru na tribuně pro rozhodčí. Ale já jsem se vydal záměrně do "kotle". Za 19 euro, mezi obyčejný lid, který lyžováním žije. Po dlouhém prodírání se davy jsem nakonec objevil místo, kde jsem alespoň z dálky zahlédl kus trati a při rychlé otočce o 180 stupňů dohlédl i na obrazovku. Jinak totiž svěťák na místě sledovat nejde. Nejdříve stojíte zády k trati a sledujete na obrazovce, kdo se chystá na startu. Pokud jste vybrali dobré místo, vidíte přes hlavy ostatních i do pravého dolního rohu obřího plátna, kde běží titulek se jménem startujícího. A je odstartováno.
Pokud zrovna nejede "Rakušák", máte vyhráno. Dav je celkem tichý, vlajky i trumpety zůstávají v klidu, takže vidíte na obrazovce první třetinu závodu. Závodník přijíždí na hang. Otáčíte se na pětníku – více místa kolem sebe stejně nemáte – a už můžete sledovat jeho jízdu na živo přímo na trati. Stojím asi 50 metrů od trati, takže v jeden moment mám i šanci zahlédnout, jak se závodník propletl třemi brankami, na které dohlédnu. Pak mizí za hlavami davu a je třeba se rychle otočit zpět na obrazovku, abyste viděli průjezd cílem a výsledek. Pokud nedokážete výsledný čas přečíst, máte velkou šanci zaslechnout komentátora. Ovšem pouze v případě, že jede cizinec.
Pokud se na startu objeví bílá kombinéza se zářícím nápisem Austria team na stehnech, začne se podívaná odvíjet podle naprosto jiného scénáře. V tu chvíli je třeba spustit mobilní internet nebo přenosné rádio.
Na startu se objevila bílá kombinéza. Kdo to je, už nestačíte na obrazovce zahlédnout, neb vám ji zastíní tisíce praporů, vlajek a fanglí. Pro šílený ryk a provolávání slávy už neslyšíte ani komentátora, takže se musíte smířit s tím, že někdo prostě jede. A je odstartováno. Mávání prapory a bojové pokřiky nabírají na intenzitě, takže na obrazovku se tentokrát ani nedívám a vyhlížím borce, až se objeví na hangu. A je tady. Jede úžasně, proplétá se mezi branami jakoby nic, jakoby ten kopec ani nebyl jeden z nejstrmějších ve Světovém poháru, blíží se ke mně a… kácím se k zemi. Někdo mě vzal omylem obřím kravským zvoncem po hlavě. Když se znovu postavím, je už v cíli. Jak, kolikátý a vlastně kdo stále nevím, obrazovku nevidno a silný hlas komentátora podpořený tisíci wattů aparatury jásající dav hravě přehlušil. Až po chvíli rozeznávám fotbalový popěvek, tak jak je to u germánských národů dobrým zvykem, takže vím, že právě dojel Hirscher. "Hirscher, Hirscher, Hirscher ist nur ein!!!" Podle intenzity a délky trvání usuzuji, že vyhrál.

Lyžováním se v Rakousku prostě žije. "Na dobrý fotbal ani hokej jít nemůžou, na pořádnou muziku vlastně taky ne, tak jim to všechno nahrazuje lyžování", jak poznamenal jeden kolega. Snad je mi líto jen "ostatních" závodníků, kteří se nenarodili v bývalém panství France Józefa, a kterým se tedy moc nefandí. Snad jedinou výjimkou byl Ivica Kostelič, kterému sice publikum nefandilo, za to zostra pískalo, zřejmě vzhledem k nedávné slovní potyčce právě s Hirscherem. A samozřejmě Ted Ligety. Jakmile se objevil na svahu, hlouček šestnáctiletých slečen vedle mě spustil ryk, a když kolem nás Ted projížděl, možná ukápla i nějaká slza. Jakoby ji snad jejich Teddy mohl zahlédnout, na chvíli se zastavit a pochválit děvčatům nejlepší oblečení, které si pro tuto příležitost vybrala…

Na Baníku tedy zažijete to samé. Ale neuvidíte mihnuvšího se Teda Ligetyho, Mario Matta, či vítězného mladíčka Hirschera. Neuvidíte Marlies Schild, jak při předjezdu chytla špicara, neuvidíte, jak národ slaví svůj velký svátek, svátek lyžování.

Dost mentorování a omáčkování. Dopiju svařák a jdu se rychle podívat do hotelu na televizi, kdo byl vlastně druhý a třetí...