Proč Red Bull Skills

Když se v březnovém čísle SNOW objevila malá upoutávka Ivana Sosny na světovou premiéru závodu Red Bull Skills, okamžitě jsem věděl, že bych chtěl být u toho. Navíc se akce konala poslední březnový den, tedy na mé narozeniny, kdy tradičně páchám různá sportovní dobrodružství jako například lyžování a surfování v jeden den. Už už jsem přemýšlel, které hory a vodní plochy vyzkouším letos, ale jak jsem se dozvěděl o závodě, ve kterém se jede slalom, obřák, super-G a sjezd v jedné trati, bylo rozhodnuto. Letošní narozky oslavím ve Švýcarsku!

Přípravný týden na Tonale

Shodou okolností to vyšlo tak, že jsem v týdnu před závodem organizoval se svým CITY SKI lyžařský zájezd do Passo Tonale. Poslední březnový týden nás obdařil ukázkovým počasím, i když sněhu bylo poskrovnu. I místní si stýskali, že tak holé svahy na konci března nepamatují. Nutno však podotknout, že středisko se staralo výborně a téměř všechny sjezdovky zůstaly otevřené. Lyžování po bílých hadech mezi trsy trávy tak bylo ponejvýš bizarní. Vzhledem k počasí jsme si s sebou vzali i kola a podnikli několik vysokohorských mountainbikovych túr na jižně orientovaných svazích. Když jsme po ranním bikovém švihu odpoledne brázdili severní ledovcové svahy s prašanem, bylo to, jako bychom se přemístili v časoprostoru, i když obě sportovní kolbiště byla od sebe vzdalena vzdušnou čarou jen několik kilometrů.

Když jsem na svazích Ponte di Legno nebo Passo Tonale potkal místní tým v tréninku, nabídl jsem jim pomoc s brankami, abych se taky párkrát sklouzl. Sezóna byla náročná a na vlastní lyžování pro zábavu, což u mě paradoxně znamená hlavně branky, se nedostalo. Až do gymplu jsem závodil, ale po odchodu za studiem do Spojených států jsem propadl spíš prašanu v Coloradu, v Utahu a na Aljašce než řezání oblouků mezi brankami. Po návratu do České republiky mě na stará kolena zase začaly branky bavit a lyžování jen tak po sjezdovce shledávám netoliko herausforderun­govým. Navíc branky jsou často jedinou možností, kdy si můžete opravdu zajezdit v bezpečném a kontrolovaném prostředí s dostatečně sníženým rizikem, že vám pod lyže někdo vjede.

Během lyžování v Itálii jsem si zkoušel i sjezdy dlouhých sjezdovek na jeden zátah s náhlými přechody mezi disciplínami. Nutno však podotknout, že žádná volná jízda branky nenahradí. Někteří trenéři si dnes stěžují, že jejich svěřenci pořád trénují a chybí jim volná jízda. Chtěl bych mít ten problém!

Zatímco se ve čtvrtek odpoledne všichni balili na noční přejezd zpět do Brna, já se vydal z Tonale stopem na opačnou stranu směrem do města Edolo. Projel jsem stopem přes sto zemí světa, tak čeho se bát. Vzal jsem si pouze jedny lyže, boty, kombinézu, teda ooops, tu jsem vlastně zapomněl.

Hraniční kontrola Googlem a proč je Švýcarsko vklíněné do Itálie

Z průsmyku Aprica, ve kterém leží stejnojmenné středisko dobře známé českým a moravským lyžařům, jsem sjel do nížiny okolo města Tirano ve výšce kolem čtyři sta metrů nad mořem. Bylo tam pětadvacet stupňů, zoncna rumplovala a palmy kolem navozovaly středomořskou atmosféru. Když jsem v tomto prostředí došel na nedalekou švýcarskou hranici s lyžemi na jednom a s botami na druhém rameni, musel jsem se jevit neurekom exoticky.

A taky že mě švýcarští celníci za exota brali. Celý můj výlet se jim zdál podezřelý. Když si pak všimli, že mé lyže jsou švýcarské Stöckli, ještě více zbystřili. Ano, byly to kvalitní obřačky ze závodního oddělení, které mi po švýcarském závodníkovi sehnal můj kamarád a mistr vesmíru v trávním lyžování Honza Němec. Podobný původ měly i moje boty Lange, které mám po švýcarském závodníkovi Světového poháru Tobiasi Grünenfelderovi. A znáte to, závodníci si boty podepisují, kdyby se náhodou v tom závodním cirkuse ztratily. Když to celníci zjistili, okamžitě si mě počítačově prohledali od hlavy až k patě. A to jste si možná mysleli, že Švýcarsko nyní zavedlo volný pohyb osob se Schengen zónou! Poté, co si ověřili, že lyže ani boty nejsou na žádném seznamu, jali se prověřovat mou osobu. Čekal jsem, že na to budou mít nějakou speciální databázi, ale prostě si napsali mé jméno do Googlu!

Celníci byli korektní a nakonec celou situaci brali s humorem, zvláště když viděli, že závod bude na moje narozeniny. Popřáli mi hodně štěstí a z hranice mě odvezl jejich náčelník, který právě končil směnu.

Ve městě Poschiavo jsem zastavil tiráka, který si to hnal na průsmyk Bernina. Vždy mě fascinovalo, proč italsko-švýcarské hranice nejdou po hřebenech hor, ale sbíhají hluboko do údolí a švýcarské území tak sahá až do nízko položených italských dolin. Představte si, kdyby polská hranice šla většinou hřebenem Krkonoš, ale ve strategických údolích, jakým je například údolí Úpy, by seběhla dolů a procházela například obcí Mladé Buky. Bizarní? Tak je to v jihovýchodním Švýcarsku prakticky všude a kolem města Poschiavo je tento geograficky nelogický zářez do italského území nejvíce markantní. Proč tomu tak je? Nyní jsem měl možnost zeptat se. Prý proto, že kdysi Švýcarsko bylo církevním státem a ten měl příjmy z mýta za přechod Alp. Chtěli tedy kontrolu i nad jižními údolími přes důležité alpské průsmyky, aby tam mohli přes léto dělat zásoby a aby celá ta horská cesta byla pod jejich správou.

Na průsmyku Bernina ve výšce 2 328 metrů jsem zavzpomínal, jak jsem zde kdysi kajtoval na zamrzlém a zasněženém jezeře během zatmění měsíce. Tato oblast je fascinující. Kolem jsou čtyřtisícovky, takže ten výškový rozdíl na třiceti kilometrech z Tirana je jako na severní straně Everestu.

Pod Berninou jsou dva úchvatné a osamocené lyžařské areály Lagalb a Diavolezza s obřími kabinovými lanovkami a obrovským převýšením. Už podruhé jsem si slíbil, že se tam někdy musím podívat. A vůbec, tato oblast by si zasloužila nejméně týden na prozkoumávání. Mnoho našich turistů tráví lyžařskou dovolenou na druhé straně hřebene v Livignu, ale ani netuší, jaké vysokohorské skvosty se skrývají na švýcarské straně hranice. Pochopitelně, paušálům šestidenního skipasu s ubytováním za dvě stě éček mohou ve Švýcarsku těžko konkurovat.

Průjezd Sankt Moritzem by mohla být kapitola sama pro sebe. Jednou jsem tam byl na snowkite závodech, tedy v dobách, kdy jsem pro lásku k ježdění po kopcích pouze silou větru téměř zapomněl, že lyžování za pomocí lanovek a vleků má také něco do sebe. Někdy se tam musím vydat jen tak lyžovat, protože svahy okolo vypadají naprosto luxusně a bohatí Rusové, kteří tvoří velkou část zdejší klientely, prý jen tak posedávají na terasách barů a sjezdovky obvykle nejsou nijak plné. Řidič kamiónu mi také ukázal známou kliniku Gut, kde si léčí kolena slavní sportovci a celebrity. Připomnělo mi to můj prasklý meniskus. Možná by ho zde uměli opravit nebo transplantovat, ale nejsem si jist, zda by VZP byla ochotna zaplatit cenu, která zde údajně standardně činí padesát tisíc franků za operaci...

Kombinéza na baru

Do Lenzerheide jsem dorazil až za tmy a mé první kroky vedly do Obertor baru v osadě Parpan. Bar se nachází hned u cesty pod slavnou sjezdovkou Silvano Beltrametti. Mimochodem, příští rok zde bude finále Světového poháru. Na zdech tam visí lyžáky a kombinézy těch, kteří tu vyhráli. To mi teprve připomnělo, že kombinézu jsem si zapomněl. Na baru seděl instruktor, který vypadal jako náš Honza Němec, a v ruce držel letáček Red Bull Skills. Dal jsem si místní polévkovou specialitu, něco mezi naší zelnačkou a ukrajinským borščem. Během minuty instruktor přiběhl s kombinézou v ruce: „Tady mám jednu starou, dřív jsem závodil, ale teď už se do ní nevlezu. Můžeš si ji nechat a přeju hodně štěstí.“ To mě dojalo. Nakonec jsme se viděli celý víkend, Jogi měl na starosti stříkání modrých brankových oblouků na sníh.

Sightseeing místo kvalifikace

V pátek 30. března měla proběhnout kvalifikace. Lenzerheide se však probudilo do mlhy a deště. Nebylo vidět z jedné branky do druhé. Dopoledne byla kvalifikace zrušená a přesunutá do hlavního závodu na sobotu. Paradoxně se tím splnil můj sen závodit na své narozeniny. V dešti a mlze jsem se tedy jal prozkoumávat Lenzerheide. Lyžařská oblast obývá celý průsmyk a ani středisko není kompaktní. Lanovky a vleky začínají jakoby ad hoc z různých míst. Někdy se mezi nimi dostanete na lyžích, jindy musíte skibusem. V Francii by to jistě vše propojili, ale tady jim to zřejmě vyhovuje, protože ani jejich cílová klientela není masová.

Druhý den, když mlha ustoupila, jsem viděl okolní hory, které mi více než Alpy připomínaly Skalisté hory. Svahy nejsou tak strmé, jak je známe například z hlubokých rakouských údolí. Většina sjezdovek je akorátního sklonu pro pohodové lyžování, i když pod vrcholem Rothornu jsou i prudké freeridove svahy.

Švýcarská ekologická ekonomika

Během pátku toho moc venku vidět nebylo, a tak jsem si zahrál na turistu. Navštívil jsem hlavní třídu, obchody, knihovnu i kostel. Odpoledne jsem se vydal na bazén, kde shodou okolností právě hrál český juniorský hokejový tým proti Švýcarům. Tak jsem posílil česko-moravskou fanouškovskou základnu o síle asi pěti rodičů z Plzně a Ostravy.

Během jednoho deštivého dne v Lenzerheide jsem si mohl o oblasti a možná i o Švýcarsku obecně udělat tolik dojmů, které jsem při dřívějších návštěvách, kdy jsem ve švýcarských horách většinou pouze lyžoval, nepostřehl. Samozřejmě, není možné psát o Švýcarsku a nezmínit drahotu. Ve Švýcarsku je draho i pro Švýcary. Mám švýcarské kamarády z dobře postavených rodin, kteří mi vysvětlovali, že ve Švýcarsku člověk prostě nemá maso každý den. Jídlo v restauracích tu opravdu stojí hodně peněz. Můj kamarád Oskar, který nyní pracuje v Basileji a přijel mě na závody podpořit, v tom vidí i výhody: „Jídlo je tu sice drahý, ale holky tu díky tomu nemají tak festovní podvozky jako třeba ve Francii nebo v Německu.“

Druhým dojmem byla čistota a ordnung. Ve Švýcarsku prostě vědí, že jejich největší nerostné bohatství a exportní artikl je krásná příroda. Všechno je udržované, i když ne tak zbrusu nové jako v našich EU-fondových nových střediscích. I když jsou lanovky a budovy třeba starší, jsou velmi dobře udržované. Podobně je to i s věcmi, například židličky na terase restaurace jsou očividně letité, ale pořád funkční. Jako by ve Švýcarsku šetřili přírodu tím, že věci prostě udržují a opravují, než aby koupili nové. Protože věc, která může být znovu použita, nemusí být vyrobena a cenná energie může být ušetřena.

Jsem lyžař a nesouhlasím se zákazy ekologů vysekat les pro sjezdovky, ale používání a udržování fungujících věcí považuju za rozumné. Těžko říct, jestli jsou Švýcaři sami o sobě ekologicky smýšlející, nebo je k tomu nutí a vychovává ekonomické prostředí, ve kterém žijí. Jestli jste někdy byli ve Švýcarsku na návštěvě a víte, že lidé tam doma netopí na tolik stupňů, na kolik se topí v České republice. Možná to má spojitost i s těmi drahými potravinami a drahými nájmy...

Závod Red Bull Skills na vlastní kůži

Po pátečním dešti se Lenzerheide v sobotu probudilo do naprostého azura. Teploty v noci byly hluboko pod nulou a poté, co pista deštěm nabrala vlhkost, stalo se z ní doslova kluziště. Nyní již nebyla „svěťákovou“ sjezdovkou jen proto, že se na ní Pohár jezdí, ale i proto, že byla vypreparovaná, jako kdyby do ní injektovali vodu. Což mimochodem při závodech dělají. Sesouvání při prohlídce v úvodní pasáži super-G bylo jako bruslení na zamrzlém rybníce. Nutno dodat, že sklon sekce super-G připomínal svahy, na kterých se u nás jezdí slalom. Následovala asi nejtěžší pasáž – náhlý přejezd do slalomu.

Jistě chápete, že závod se jel na jedněch lyžích, takže bylo důležité vybrat správnou délku. Osobně jsem si vzal obřačky Stöckli 192 s rádiusem 27 m. Říkal jsem si, že budou dostatečně rychlé pro super-G a sjezd a dostatečně točivé pro slalom. Vždyť když jsme jako junioři závodili ve slalomu, naše slalomky bývaly i delší. Takže na dlouhých obřačkách jste vlítli do slalomu a promlátili se v kloubových tyčích. Podobně jako většina závodníků jsem jel bez chráničů. Někteří volili klasickou kloubovou najížděcí techniku, jiní předkloubovou objížděcí.

Každopádně, ve slalomu bylo důležité neztratit rychlost, abyste mohli přenést momentum do následného sjezdu. Z toho byl už celkem plynulý přechod do obřáku s cílovým skokem pro diváky.

Po zrušení kvalifikace postoupili všichni závodníci do sobotního hlavního závodu. Třicet šťastlivců, podobně jako ve Světovém poháru, mělo možnost zajet si v obráceném pořadí i druhé kolo. Můj sen o postupu do druhého kola se vyplnil pětadvacátým místem. Nakonec z toho bylo celkové dvaadvacáté místo, samozřejmě s notným respektem vůči čelním „svěťákovým“ pretekárům, který jsem jim vyjádřil – jak jinak – uctivým časovým odstupem. Mezi holkami vyhrála Fabienne Janka a z borců byl nejrychlejší Gino Caviezel. Bylo to však natěsno – po prvním kole vedl sympatický Jonas Fravi, ale v druhém kole zaváhal ve slalomu a skončil třetí. Přišel tím i o půl hlavy, tedy vlasů na ni, když prohrál sázku se svými tréninkovými kolegy.

Osobní video report ze závodu v češtině najdete na YouTube:

Oficiální report ze závodu v němčině najdete na stránkách švýcarského Redbullu!

Čtyři disciplíny možná i u nás

Akce byla opravdu výborně zorganizovaná včetně zázemí, které si nezadalo se závody SP. Možnost měřit síly ve stejné trati se závodníky ze Světového poháru byla neocenitelná. I mimolyžařské aktivity byly top class. V cíli hrál Red Bull Tour Bus s živou hudbou, každý večer byly pro závodníky gurmánské večeře a celá akce byla zakončena velkou taneční párty. Osobně jsem se účastnil závodů, abych zažil tuto atmosféru, a také abych poznal, jak tento koncept funguje, protože bych chtěl tyto závody uskutečnit i u nás.

S ředitelem závodů jsem se domluvil, že pokud Red Bull vyhodnotí tento koncept jako úspěšný a bude v něm pokračovat, pokusíme se uspořádat něco jako Evropský pohár. A bylo by velkou ctí, aby i naše hory mohly hostit tento neobvyklý závod. Kvalifikace by mohly být v Čechách, na Moravě a na Slovensku a dali bychom možnost lyžařům-závodním nadšencům poměřit síly s našimi top jezdci. Možná již příští rok si podobný závod zkusíte i vy. Vždyť bez branek a měření času si čtyři disciplíny během jedné jízdy jistě mnohokrát zkusil každý z vás. Držte palce!

Autor je majitelem firmy CITY SPORTS s.r.o., jejíž program CITY SKI je největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů v České republice. Pavel Trčala se v nadcházející sezóně bude snažit obdobný závod se čtyřmi disciplínami v jedné trati, ideálně v sérii Red Bull Skills, zorganizovat i u nás.
Více info na: www.cityski.cz