Otázka diskutujícího (v diskuzi o Světovém poháru) byla trochu nešikovně formulovaná, ale ve své podstatě nebyla podle mne tak mimo, aby si vykoledovala poučení, že pod kopcem nestojí skupina rozhodčích stylu a uměleckého dojmu.

Erudice a kvalitní záběry s možností zpomalovat, zastavovat a překrývat jezdce by jistě umožnila pojmenovat určité konkrétní prvky. Videa se nakonec na úrovni WC pitvají pořád a zkušení trenéři už mají nejlepší borce odkoukané a přečtené, takže by mnohé mohli recitovat z hlavy.

S našimi schopnostmi a možnostmi by to asi byl overkill, dost možná parodický. (I když se pamatuju, jak s přímností Milana Velikého-Stevense a se Šárčinými jízdami v TV kvalitě jsme ji rozebírali poměrně slušně, to byly ovšem ty zoufalé jízdy, kde rozdíl viděl i amatér.) Je proto asi bezpečnější a případnější podržet se v obecné rovině. Plkací, chcete-li.

Každý borec na této úrovni, tedy už nějakou dobu ve fázi kreativní aplikace, má svůj osobní projev, který je výsledkem řady faktorů a vlivů, od toho, co se naučil jako mládě, přes tělesný typ a psychiku po úroveň vyladění materiálu a třeba kompenzované tělesné potíže.

Logicky tak nejedou stejně a „vypadají jinak“. Celkový projev dokáže klamat, agilní divočící borec máchající pažemi třeba vypadá, že maká jak blázen, profesorsky klidný (kdysi třeba Stangassinger, předloni Kostelic) tak rychle nevypadá. Tohle občas neodhadnou ani borci s Krátoškou, Kárníkem či kým nesrovnatelní. Třeba včera se takhle sekl i Frank Woerndl, kterého snad za neznalce nikdo považovat nebude. Ale stává se mu výjimečně, skoro jako Chocholouškovi.

SL Levi je trochu atypický, jak už jsem psal. Dlouhý (1. kolo 68 branek, 65 změn směru, druhé 67/64), ale jen 180 m převýšení, nebylo pořádné tvrdo, viditelnost (Seveřani na to jsou jistě zvyklejší než jiní, jezdí v tom od dětství). Nezáludně postaveno (to čeká až na Anteho Kostelice). Tím určitá výhoda pro velkého chlapa jako Myhrer, velká rozpohybovaná hmota je ve SL, kde vlastně každý „check“ tyče zbržďuje, výhodou. A ne každý umí placky jezdit rychle, to jsme přece vzpomínali u Šárky, jejíž silnou stránkou bývaly. Navíc je Myhrer zjevně v laufu, loni ho nakopl závěr sezony, velmi se zlepšil v obřáku, což může dělat hodně, jak pro psychiku, tak pro techniku, nakonec až zoufalé Šárčinou soustředění jen na SL loni a předloni bylo zjevně kontraproduktivní.

Myhrer zajel z nejlepších nejvyrovnaněji, nejvíc ztratil dole ve 2. kole (= 2k) 0,2 s. Hirscher „to nechal“ v 1k nahoře, kde na 23 s ztratil na Myhrera nenahraditelných 0,36. Byggmarka stály kiksy dole v 2k 0,45. Kostelic ve 2k nahoře nejrychlejší, dole dostal přes 1 vteřinu.

Herbst byl divočina: nepostoupil, ale protože Matta diskli kvůli výšce podložky, vyžral jedničku a famózně coby mazák zvládl spodek a 2k vyhrál.

Kitan jel opatrně vršky (25. a 26. čas), nejlepší měl spodek 2k. Korošilov měl ďábelský vršek 1k, ale (asi psychika, snaha dojet) podprůměrné celé 2k. Náš mladý miláček Kristoffersen sjel spodek ve 2k jako 3.!!! Na 18letého kluka ve svém třetím závodě WC poprvé o body úchvatné. Taky na trati vůbec jako bažant nevypadal. Když si vzpomeneme na taktéž pomalý začátek Marlies den předtím, skoro by člověk ještě uvažoval, jestli nebyl nějaký problém v lyžích (ale ve slalomu?), případně broušení.

Když se ale všichni po 129 zatáčkách a skoro 2 minutách jízdy poskládají do necelých 3 vteřin (teoreticky, ztratit v každé brance nezaznamenatelnou setinu, bylo by z toho zpoždění 1,29 a 8. místo – a zrovna třeba o trochu víc „kulatý“ oblouk způsobí víc), tak se započtením skluzu, drobných odchylek od ideálního provedení oblouku („chyba“ je příliš silné slovo) i chyb opravdu asi dá dost těžko definovat „lepší“ či „horší“ technika s „nárokem“ zvítězit.

Diskuzní vlákno pod článkem zahrnuje všechny příspěvky a komentáře ke Světovému poháru v alpském lyžování 2012/13