Ve skutečnosti byl sport zpolitizovaný vždycky. Už v antice jako „chléb a hry“. I první maratónec přiběhl s politicko-vojenskou informací o vítězství u Termopyl. Válčení zastavené v době konání antické olympiády bylo politikum jako hrom.

Z novější doby si vzpomeneme na „fotbalovou válku“ ve střední Americe. I na soupeření v době války studené, kdy se sport stal jakýmsi nástavcem na penisy obou systémů, či meči, jimiž také do sebe Východ a Západ bušily. Neúčast na olympiádách 1980 a 1984, státní doping. A dodnes se každý, kdo zapochybuje o podpoře vrcholového sportu ze státního rozpočtu, dozví, že je to přece nejlepší propagace České republiky. A nakonec i hopsání a jásání na náměstích u obřích obrazovek obsahuje chladný kalkul „skáčou, dostali hry, nezlobí a aspoň chvíli se mají rádi a jsou šťastní“. Tohle všechno přece má souvislosti politické.

Tvrdě zpolitizovaná byla i naše „sjednocená tělovýchova“ po roce 1948. Paradoxně ale byl sport současně i ventilem a únikem z tehdejší buzerace. I drobná funkce v oddílu mnohdy posloužila jako formálně vyžadovaná „společenská angažovanost“. Po Listopadu jsme si oddechli a začali si užívat zásady, že „politika do sportu nepatří“. Samozřejmě to nikdy úplně pravda nebyla – tam, kde se točí peníze, se nutně obě sféry propojí. Ale řadový člen ČSTV nebo vesnický klub už se opravdu nemusel starat o naplňování usnesení orgánu vládnoucí politické strany.

Nyní se ale zdá, že sport a politika se mohou propojit způsobem nebývalým. Mnohým jistě neuniklo, že bývalý ministr školství a politik strany Věci veřejné Josef Dobeš se postavil do čela lidí, kteří zakládají tzv. Hnutí pro sport. Ne ale jako partnera či konkurenta dosavadního ČSTV, nýbrž jako subjektu s jasně deklarovanými politickými ambicemi a cíli včetně účasti ve volbách 2014.

Oborová politická strana?

Nápad podchytit lidi sdružené nějakým jiným zájmem než politickým programem původní není. Koho by nenapadlo, že kdo by zorganizoval řidiče (jak soudržně nadávají na předpisy, policii, dopravní značení, kvalitu silnic, autoservisy, bazaristy, ceny benzínu!), musí hravě vyhrát volby. Sportovci jsou cílovou skupinou lákavou, takže Dobešovci chtějí „„sjednotit celé sportovní prostředí. Jedná se zhruba o dva miliony lidí.“ Pane jo, to je členská základna.

Zatím se ale takové pokusy nedařily. Ani Strana podnikatelů, ani Důchodci pro životní jistoty se svého času do parlamentu nedostali a v paměti zbývá hlavně seniorský předseda chroupající brouka potemníka.

Má tedy strana, rafinovaně maskovaná neprofláklou nálepkou „hnutí“, šanci na úspěch? Případ Důchodců, VV i některých pozapomenutých iniciativ napovídá, že spíše ne. Přesto si myslím, že je namístě upozornit všechny „sportovce“ na pár momentů v dosavadním dění. Dobeš, předseda ČSTV Jansta ani šéf ČOV Kejval hmyz žvýkat nebudou, to se vsaďte. Jsou jiné kalibry než nešťastník Kremlička.

Hnutí pro sport se odráží ušlechtilým „programem“ podpory sportu se všemi obvyklými argumenty, jako působení na mládež, zdraví, prevence kriminality. Plus propagace republiky v zahraničí.

Škoda, Špotáková, Hašek

Nic, k čemu by se nehlásili snad už Tyrš s Fügnerem. Dobeš ale přidává i (post)moderní argument ekonomický: „Mimo jiné tato známost ve světě přivádí do ČR investory.“ (Opravdu si někdo myslí, že VW vstoupila do Škodovky okouzlena Železným, Korejci tu postavili automobilku očarováni Jágrem a Head zde vyrábí lyže i boty díky Záhrobské? Možná vězni se šesti třídami?) A nezapomíná ani na správnou dávku emocí: proč podporovat vrcholový sport? „Největší projev národní sounáležitosti a hrdosti byl právě při velkých sportovních úspěších našich reprezentantů, jako je vítězství hokejistů v Naganu, nebo vítězství Barbory Špotákové posledním hodem na olympiádě nad Ruskou Abakumovou.“ No jistě, kdo neskáče...

Co si „Sportovci“ jako politický subjekt přidají v otázkách skutečně zásadních, nevíme. Přesto už usilovně loví členy a sympatizanty.

Dobeš jako psycholog nadprůměrně ví, jak lidi ovlivňovat. Žádný velký „bag of tricks“ k tomu ani nepotřebuje. K dispozici se mu ochotně dali – a jistě časem přidají další – známá sportovní jména. V zemi, kde poskakující lid freneticky vříská „Hašek je bůh!“ a „Hašek na Hrad“, a kde si do – jistě, jen zábavné – ankety o největšího Čecha zvolil ve stovce přesně deset procent sportovců, z toho v první padesátce dokonce dvanáct, je to velký kapitál. Vždyť právě ten Hašan toto hnutí podpořil mezi prvými. Objevila se další jména a nepochybujme, že ještě další se přidají. Dovedete si představit třeba Kateřinu Neumannovou? Nesmějte se, že je zprofanovaná Libercem. Dobeš jako ministr není? A jiní. Jsme v Česku, přátelé, zde se nosí hroší kůže a patřičné krytí.

Rozhodně se Dobešovci nedopustí chyb jako nadšenec Kremlička: „Nebylo moc peněz, neměl jsem okolo sebe pořádný tým, na všechno jsem byl sám. Šel jsem do toho s velkými ideály...,“ rekapituloval roky poté.

Peníze

Hodný strejda Dobeš „vybojoval“ v parlamentu pro sportovce ze státního rozpočtu 800 milionů. Totéž by chtěl i napřesrok. Ty peníze by ale neměly jít jako dosud přes MŠMT a příslušné Hnutí pro sport (HPS) by se jistě důrazně přihlásilo o to, že má pro tuto agendu nejkvalifikovanější lidi. Možná ne přímo, ale máme přece ještě ČSTV a ČOV.

Nebudou si konkurovat? Nedublujou se HPS a ČSTV?

Nebojte se. Vždyť předseda ČSTV už mezi prvými vyslovil plnou podporu. Věří snad někdo, že v projektu HPS takový významný zákulisní hráč nefunguje od začátku? A do budoucna? Noví vládcové českého sportu, vlivný právník Jansta a nový předseda ČOV Kejval, už přece zahájili reorganizaci: vše zastřešuje dosud poměrně „čistý“ ČOV (zprofanovaný Jirásek už je potichu pryč) a kvůli Sazce znemožněný ČSTV (co na tom, že tu profanaci zařídila především skupina nenažraných vrcholných funkcionářů servilně vyjících s Hušákem) se stává jeho servisní organizací. Co a jak s čím jednou možná splyne, co se kam začlení, podřídí – to může být otázka času a vývoje HPS.

Přístup k 800 mega je hezký. A co teprve evropské dotační peníze, které se jistě na programy sportu pro mládež, menšiny, ženy hojně najdou?

Pořádný tým

Bylo už zmíněno. Známá tvář má cenu zlata. I kdyby naprogramovaně deklamovala banality. Ksichtík a známé jméno prodávají. V den, kdy toto píšu, visí na titulce velkého serveru sugestivní článek o tom, koho hodlá volit známá zpěvačka...

Velké ideály

Těžko říct, zda je bývalý lampasák Kremlička opravdu měl. Ale budiž. Čeká snad někdo, že političtí pragmatici jako Dobeš a další, které už před Vánoci houfoval k podpoře vládní koalice, či Jansta a jeho lidé, by byli zatížení a znevýhodnění idealismem?

Média

Média dnes „make or break“ osoby, hnutí i strany. Vzpomeňme jen na dění okolo „průzkumů“ preferencí a poskytování televizního času. Na kauzy zjevujících se a posléze mohutně medializovaných odposlechů.

Už na podzim v článcích o dění ve Špindlerově Mlýně jsem upozorňoval, že noví šéfové našeho sportu „média umějí“. Jedním z nejbližších Janstových spolupracovníků je Jiří Bis, poloviční vlastník velké komunikační agentury Bizon & Rose (Bis a Růžička). Pochybuje někdo o tom, že si dokážou zajistit dobré vztahy se Soukupovou Médeou? A do třetice, ať si užijete trochu bulvarizující spekulace: dal-li se významný podporovatel Dominik Hašek dohromady s nejvlivnější ženou českých médií Libuší Šmuclerovou, nabízí se další dobrý kanál.

Ve střehu

„Sportovci“, tedy určitá část z garnitury čelných funkcionářů ČSTV a pár dalších subjektů, připravila český sport o zdánlivě nezničitelný zdroj peněz v podobě dominantní Sazky. Ať už proto, že se ti konkrétní nazdárkové, příliš malí na to, aby si urvali svůj kus koláče na začátku 90. let, dali Hušákem koupit za pár (desítek) ušušněných milionů, nebo jako cílený projekt vytunelování zázračného stroje na peníze. Sazka není, sport úpí. Ale i bez Sazky zbývá ještě hodně majetku. A coby fenomén společenský , zdravotní, (pop)kulturní a nakonec i politický je sport pořád oblastí, v níž se otáčejí miliardy.

Organizovaní sportovci by si měli hodně dobře hlídat, kdo se jim vlichocuje do přízně. Bez ohledu na to, jaké svým danajským přináší dary, jak pěkně zpívá a sladce hovoří.