Do vesničky Blatten (1 322 m), kam se dá vyjet autem, je to z Prahy asi 9,5
hodiny. Zadal jsem do navigace Blatten, vyzvedl jsem spolucestující, mého
syna Honzu (fotografa) s jeho přítelkyní Zuzkou, a drandili jsme. Vše
probíhalo hladce, dokud jsme nepřijeli ke značce zákaz vjezdu – "cesta se
v zimě neupravuje". Hloupá navigace nevěděla, že nebylo léto. Ještě, že
jsem vzal synáčka, který se vyzná v IT líp než já. Za jízdy
„vygooglil“ a vytelefonoval, že musíme přes Zürich, Bern, Montreux,
lízli jsme Ženevské jezero a projeli Sion. Více míst už snad ve
Švýcarsku ani nemají. Místo ve 23.00 jsme přijeli ráno po druhé.
Karel s Martinem přijeli o den později, takže jsem měl o den víc na
prohlídku tratě a trénování rychlosti. Pista byla upravená a jezdilo na
ní velmi málo lidí. 
Trať začíná na vrcholku Hohstock (3 100 m) a cíl je v
Blattenu (1 300 m). Některé části jsou po černé sjezdovce, jindy jedete po
mírných pláních a cestách. Úvodní černá sjezdovka vzbuzovala respekt
už při studiu doma. Jsou tam jen 4 zatáčky ale na dosti prudkém kopci.
Zvláště ta třetí levotočivá je „úžasná“. Napřed je skokanský
můstek, za kterým byste hned měli zatáčet, jinak letíte do propasti. Vše
je bez záchranných sítí. Zajímavá je také hrana v polovině trati, kterou
je nutné přejet šikmo, jinak zase letíte jak Ammann. Ve více než
100kilometrové rychlosti se před hranou zdá, že jedete šikmo mimo sjezdovku
a nevíte, zda se na ní ještě vrátíte. Za hranou je však dost místa.
Nejrychleji jsem jel asi poprvé, když jsem nevěděl, co mě přesně čeká.
Každou další jízdou jsem se hlavně nahoře na černé více a více bál.
Dospěl jsem však k závěru, že když pojedu zbylé kilometry rychle, tak na
nějakém nebezpečném úseku mohu klidně „bremznout“.
Zatímco první den jsme vyjeli lanovkou ze
zamračeného Blattenu a jen nahoře sem tam vysvitlo sluníčko, další den,
kdy přijeli Karel s Martinem, bylo modro. Dali jsme několikrát těžké
úseky a po projetí celé trasy závodu jsme zašli na polívku a vínečko do
restaurace Zum Skilift. Právě dávali v televizi Světový pohár v kombinaci,
který se jel hned za kopcem ve Wengenu. Opravdu intenzivní příprava. Dolů
jsme pak jeli raději lanovkou, protože se po požití přeci nesmí řídit.
Několik lanovek nám i tak ujelo, ochutnávali jsme ještě za rohem birne, pak
obstler a nakonec Karlovo oblíbené Cafe Lutz. Pohodička.
Večer jsme s Honzou a Zuzkou navštívili party v obrovském stanu. Hned vedle
vchodu před stanem bylo umístěno asi 5 plastových pisoárů, aby pánové
„neochcávali“ rohy. Já, určitě můj dědeček i Guth Jarkovský by byli
perplex. Honza 
mne uklidnil, že se to používá i u nás. Pánové močí
a baví se s kouřícími partnerkami, má ty dobroto. Uvnitř byl rachot, na
který jsem se moc těšil – Guggen Musik, asi 20 trubek a 10 bubnů na plný
pecky. Všichni mají barevné blyštivé stejnokroje se sukní, snad proto, že
převažují dámy. Jen ty největší bubny obsluhují bravurně chlapiska,
kteří jsou samozřejmě také v sukni. Hrají úžasné věci, někdy i
známé hity, s obrovským nasazením. Čiší z nich radost a hrají tak
pilně, že se vůbec neslyšíme. Řídí se signály dámské kapelnické
ruky, která ukazuje, kolik ještě taktů zbývá. Na závěr, aby to bylo
jasné, kdy je změna nebo kdy přestat, zapíská kapelnice na píšťalku.
Ráno před závodem jsem úplně klidný nebyl. Protože jsme dostali čísla
úplně na závěr závodního pole, jeli jsme nahoru po půl desáté. Všude
byly čarodějnice - v 
autobuse, v lanovce u bufetů, přestože jejich čas měl
přijít až po poledni. Byly „načančané“, měly pomalované obličeje,
některé jen sprejem, jiné s dokonalými make-upy s ornamenty. Skupiny
převlečených dam, ale i pánů měli čarodějnické oblečení, někteří
profesionální, někteří neprofesionální. V lanovce jsem jel vedle
nádherné čarodějnice s make-upem, helmou, parukou a kloboukem. Kabát měla
z drahé nobl látky s velikými knoflíky. Na jednom rukávě měla přišitou
myš nebo potkana a na klopě jí lezl pavouk. Všechny čarodějnice neměly
samozřejmě hůlky, ale koště. Buď obyčejné, nebo jsem viděl i umělé
brčálově zelené. Některé měly koště omotané hadičkou, aby mohly pít
z láhve ukryté v koštěti. Všechny se potutelně usmívaly.
Na start jsme nepospíchali. Já jsem jel předposlední, Martin přede mnou a
Karel před ním. Čísla 647 až 649. Za námi jely hned čarodějnice.
Nejrychlejší čarodějnický 
tým dnes pojede přes hodinu. Když už jsem se asi
potřetí svléknul do kombinézy, protože startování pořád přerušovali
odvážením zraněných, přišla ke mně jedna čarodějnice a ptala se mne na
jméno. Oba jsme byli překvapeni – ona asi z mého jména a já, že se mne
ptala. Popřála mi ještě hodně štěstí, které jsem pak opravdu
potřeboval. Do první zatáčky jsem sice nasadil odvážně nesmělé
vajíčko, ale když jsem si myslel, že už nebudu viděn od startu, začal
jsem intenzivně brzdit. Ouha, to bylo úplně jiné než včera, vjel jsem na
obrovskou ledovou modrou valchu a už se poroučel mimo sjezdovku, kde jsem
naštěstí bezpečně upadl. Vypotácel jsem se z prašanu a hledal cestu nad
bránu, abych nebyl disk. Do další pravotočivé zatáčky jsem vjel opět
dosti odvážně, protože v předcházejících dnech jsem měl pocit, že ji
jedu dobře, ale dnes zde bylo ledové koryto, ve kterém jsem nabral pořádnou
rychlost. Takto do další zatáčky, začínající skokanským můstkem,
nemohu přijet. Ještě jsem zahlédl několik popadaných závodníků, kteří
jeli přede mnou, a začal brzdit. Hned jsem se na ledovce poroučel k
„podložce“. Štěstí, že jsem prolétl mezi padlými. Zvedám se a
zatáčku se skokánkem sesouvám. Pravotočivou poslední zatáčku před
rovinkou jsem musel projet bez brždění, jinak se k Hexenbaru dostanu jen
stromečkem. Vyšlo to, kolem baru jsem jel rychleji než kdy jindy. Ještě
jsem zaslechl povzbuzující Zuzku „jeď, jeď“.
Za Hexenbarem to mnělo být dle pořadatele nejhorší. No jo, ale jak brzdit,
když jsou tady mantinely z čerstvého sněhu. Dal jsem to tedy rovně k hraně
a naštěstí mi přejezd vyšel. Rychlost byla jistě přes 100 km/h. Teď
už jen pár horizontů, lehčích zatáček a držet co největší rychlost
před rovinkou k horní stanici sedačky Schönbiel. Jelo to, bruslil jsem jen
malý kousek. Riskantně uvnitř oblouku pak předjíždím nějakého
závodníka. Naštěstí nezačal zatáčet. U dolní stanice držím stále
slušnou rychlost. Vjíždím do Tschuggenu, skok mezi salašemi a úmorné
traverzy. Mezi „vracečkami“ se snažím držet aerodynamické vejce, ale je
to pukavec. Záda bolí a bolí. „Vracečky“ jsou již opatřeny
zrychlujícími tobogány, snad mne ty odstředivé síly neusadí. Už jen
přejezd přes silnici, kde je pruh sněhu a pochopitelně pomalejší
závodník. Vešli jsme se tam. A jsem v cíli. Asi žádná sláva, kluci už
mají povolené boty a jsou bez lyží. Ani jsem se neptal, jak projeli valchu.
Pospícháme někam do hospody na televizi, sjezd ve Wengenu bychom mohli
ještě stihnout. Pivo, pivo, pivo a vítězná jízda Innerhofera. Skvělý
závěr.
Martin byl z nás tří nejrychlejší. Příští rok má privilegium –
může chodit první na toaletu a my musíme počkat. Zastavuji se ještě,
abych pochválil závod Rolandovi z Brig Belalp Tourismus. Překvapil mne:
věděl a ocenil, že jsme jeli dost rychle. Připadám si, jako bych byl na
bedně. Když jsme ještě nezávodili jen pro zábavu, bylo jedno z kritérií
zajeté číslo. Nikdo nesměl být s vyšším číslem před vámi. Všem se
nám to pochopitelně podařilo. Mimoto jsme zdraví. Co víc si můžeme
přát? Jdeme to oslavit.
Výsledky můžete nalézt na: http://www.belalphexe.ch/…angliste.php nebo na: http://services.datasport.com/…nter/belalp/
Závodníci přihlášení za Českou republiku:
Kamera na helmě Gauera Markuse v roce 2012:
Autor závodí v kategorii FIS Masters od roku 2001. Byl na mistrovství světa Masters v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a USA, účastnil se několikrát švýcarských sjezdů Super 4 a od roku 2001 je pravidelným účastníkem závodu Gardenissima v Itálii. Několikrát byl v závodech Masters ve své kategorii i na bedně. Jak sám říká: "Dobré výsledky potěší, ale důležitější je moře srandy s kamarády".
