Martin Beránek, Karel Lank, Tomáš Němec a já jsme plánovali cestu na Parsenn do Davosu již několik let. Oželeli jsme i velmi populární závody FIS Masters v Peci pod Sněžkou ve stejném termínu. Nakonec jsem odjel jen já se svojí partnerkou Lenkou, protože zranění a jiné povinnosti zredukovaly naší skupinu o zbývající závodníky.
Z předcházejících dostupných výsledků a z doslechu jsem nenašel nikoho z Čech, kdo by závod absolvoval. Přestože jsem prohledal všechny možné weby, včetně videí z minulých ročníků, tak opravdový respekt jsem získal až na místě. Porovnáme-li totiž základní parametry Parsennu (4 km / 700 m) s letošním dámským sjezdem na mistrovství světa ve Schladmingu, tak ten dámský se liší „jen“ délkou - byl kratší o 1,2 km. Vzhledem k tomu, že je Parsenn otevřen pro veřejnost, která nemá možnost tréninku na uzavřených tratích, tak je to „challenge“ nejen pro závodníky, ale i pro pořadatele.
Trať a trénink
Z Davosu (1 560 m) trvá cesta ke startu závodu přibližně 40 minut. Z Promenádní ulice, která promenádou rozhodně není (je to zaprášený hlavní tah silnice č. 28), se jede lanovkou Parsenn, která se podobá té na Petřín. Po zdolání převýšení 1 km vystupujete v sedle Weissfluhjoch – v hlavním centru areálu, kde končí několik lanovek z různých stran, jsou zde dvě restaurace a několik obchodů. Ke startu pak už zbývá vyjet jen lanovkou Gipfel, typickým kabinovým „dobytčákem“, do 2 844 m, což je nejvyšší místo celého areálu.
Jak již bylo řečeno, nejen respekt, ale i přípravu s brzkým vstáváním jsem podcenil. Prohlídku do 9.15 hod. jsem nestihl. Vyjednal jsem si na startu, že pojedu hned za někým, abych si trať mohl prohlídnout. Nebyla to ani prohlídka, ani závod. Snažil jsem se udržet za někým, kdo jel ještě v oteplovačkách a trať jsem si pak raději prohlédl spíše z lanovky vedoucí nad tratí.
Startuje se na černé v 2 720 m. Před prvním zpomalovacím esíčkem můžete mít přes 60 km/h. Esíčko – levá a pravá. Pravou by to chtělo otočit před bránou, protože se za bránou trať propadne a máte co dělat se dostat do další brány. Když to vyjde, tak přijíždíte po nenáročném malém skoku na následující rovinku s rychlosti přesahující 120 km/h. Rovinka vede souběžně se sjezdovkou pro veřejnost, která je oddělena po celé délce plůtkem. Jedete okolo 100 km/h a asi za 50 sekund přijíždíte k vyvýšenému přejezdu, za kterým jsou mírné zatáčky. Ti co mají natrénováno, mohou „carvovat“ i na lyžích, které jsou více než 210 cm dlouhé s poloměrem 45 m. V polovině projíždíte asi sedmdesátikilometrovou rychlostí malým tunýlkem jako ve Wengenu při Světovém poháru. Dřevěný mostek-tunýlek, který je vybudován jen pro závod s podpěrami ze sněhu, slouží lyžařské veřejnosti, aby se dostala na druhou stranu přes závodní trať. Za tunýlkem si musíte dát pozor na umělém skoku, abyste nedopadali v záklonu na paty. Krkolomných fotek s prohnutými patkami při dopadu je na internetu z tohoto závodu dost a dost. Za skokem následuje snad nekrásnější část sjezdovky, kde jsou postaveny brány pravidelně na několika vlnách. Pokud jedete svižně, tak se na jedné vlně odlepíte a kopírujete vlnu vzduchem s velmi příjemným dopadem. Trať pokračuje přímo pod lanovkou, kde je opět náročnější esíčko, které je třeba nadjet až k modrému značení, abyste se dostali na strmějším kopci plynule do další brány. V těchto místech je i pěkný pohled na závodníky shora ze sjezdovky, kde se lyžaři na krátkých lyžích zastavují, aby si odechli. Z esíčka potřebujete vyjet co nejplynuleji, abyste v závěrečných vlnách neztráceli. Na cílové čáře, kde můžete mít až 100 km/h, je neobvyklý poslední skok. Pořadatelé se nebojí, že vás fotobuňka díky skoku nezaregistruje, protože každý má na pásce čip jako při cyklistických závodech.
V pátek se mi podařilo absolvovat jeden „prohlídkový“ sjezd a jeden
sjezd v kombinéze. V „kombošce“ je to evidentně o jiných rychlostech a
zahajování oblouku nebo míru nadjetí je pak potřeba zkoušet vícekrát. V
poledne byl ale trénink přerušen, protože se někdo zranil a byl odvážen
helikoptérou.
Další den měl být dopolední trénink a odpolední závod čtyřčlenných družstev. Přijeli jsme ráno dříve, protože jsme chtěli oba zažít ten úžasný manšestr, který byl včera už jen někde. Leč byla mlha a měkko. Prohlídka byla posunuta až k polednímu a trénink i závod byl pak zrušen.
Závod
Na závod jsme vstávali také brzo. Dle předpovědi měla být zima a slunce. Předpověď nelhala. Pravděpodobnost manšestru a krásného ranního lyžování byla veliká.
Stihnul jsem i prohlídku, která se ještě s několika sjezdaři zvrtla v
projetí lehkých úseků a jen krátkou důkladnější prohlídkou posledního
esíčka pod lanovkou. V cíli jsme se dali do řeči o nástrahách. Mimo jiné
se mně jeden závoďák ptal, odkud jsem. Když jsem mu řekl, že z Prahy, tak
se rozzářil. „Jó, tam jsou pěkné holky.“ Měl pravdu. 
Dle startovní listiny jsem měl startovat v 10.03 hod. Start se posunul jen o necelých 10 minut. Byl jsem tam včas a tak mne napadlo, že využiji servisu mazání zdarma. Takový štíhlý servisman mi něco povídal, ale na konverzaci jsem moc nervů a času neměl. Ptal se, čím jsem mazal a máznul mi ještě TOKO JetStream Powder, který je velmi, velmi drahý. Jakou barvu ale použil, to nevím. Byl jsem nervózní z těch prvních bran na černé. To bude ostuda, jestli se tam hned na začátku nevejdu a budu muset jet pak vedle. Asi budu pěkně naštvaný.
Na startu byli všichni velmi slušní a přáli hodně štěstí. Žádný tvrdý alkohol na posilněnou jako na Infernu tady nenabízeli. Byla tady hodně závodní atmosféra, asi jako na Světovém poháru. Zdálo se mi, že všichni potlačují nervozitu a i trochu obavy, včetně mne. Ještě kontrola čipu, který mi dal pořadatel s úsměvem na přezku boty. Startuji. Nadjíždím první esíčko… mohlo to být lepší, ale mám to jakž takž za sebou. Teď teprve začínám závodit. Oblouky před tunýlkem mi vyšly, skok nebyl moc na patky, nad esíčkem mi jen vylétla levá noha a jel jsem kus po vnitřní. Adrenalinový skok v cíli a brzdím až k sítím. První dojmy jsou úžasné. Projel jsem snad všechny brány, jsem zdráv a měl jsem pocit, že jsem dle možností jel nejlépe a nejrychleji, jak jsem mohl. Kouknu na výsledkovou tabuli a velké překvapení - jsem třetí. Startoval jsem ale v kategorii Alterklasse III (51 až 59 let) sedmý. Za mnou přijelo ještě dalších 38 Alterkalsse III. Skončil jsem sice 27. ze 44, ale přede mnou v mé kategorii jsou jen dva starší. Lenka mě fotí a říká, že mě viděla pod lanovkou, jak mi vylétla levá. Prý i diváci zahučeli leknutím.
Jedu nahoru pro batoh a svršky. Už rozesmátý
ukazuji servismanovi, Švýcarovi Robertu Mathieu, sjezdovky. Dává je do
svěráků a vykartáčuje drobečky vosku. Je to prý dobře, sjezdem se vosk
vydroluje. Povídá, že mne zná z francouzského Megeve, kde jsem byl na FIS
Masters závodech. Možná, že bych ho také poznal, kdyby neměl zástěru
TOKO a soft helmu bez vlasů. Jezdí o jednu starší kategorii výš než já.
Ptám se zdvořilostně, jak dopadl. Byl třetí v SG a druhý v GS. Spadla mi
brada, takový „fárer“ a on mi maže lyže!
Cizinců na těchto závodech mnoho nebylo, tak jako bývá na Infernu. Několik málo Rakušanů, Němců, Italů, Lichtenštejnců, Španěl, Čech a tři Angličani. Angličany, respektive Skoty, jsem už zahlédl po závodě na Belalp Hexe tradičně v kiltu - kostkovaných sukních z tartanu. S tréninkem lyžování jsou na tom ještě hůř než my Češi. Přitom Angličani učili kdysi všechny ve Švýcarsku jezdit a závodit.
Hned po závodech bylo možno shlédnout letošní video z Parsenn Derby, který natočil Stuart McIntyre.Výsledky a další foto:
http://my1.raceresult.com/…/results.php?…
http://www.sportograf.com/…9/index.html
http://www.scdavos.ch/…-videos.html
Áda Lebeda závodí v kategorii FIS Masters od roku 2001. Byl na
mistrovství světa Masters v Itálii, Rakousku, Švýcarsku a USA, účastnil
se několikrát švýcarských sjezdů Super 4 a od roku 2001 je pravidelným
účastníkem závodu Gardenissima v Itálii. Několikrát byl v závodech
Masters ve své kategorii i na bedně. Jak sám říká: "Dobré výsledky
potěší, ale důležitější je moře srandy s kamarády".
