Pomalu, ale nejistě

Banskobystrický tirák mě dovezl do Turína. Podle stopařské logiky a lety prověřené zkušenosti jsem chtěl vysednout na poslední pumpě před odbočkou směr tunel Frejus. Avšak řidič mi radil, abych s ním jel až k odbočce, kde mi přibrzdí, já vyskočím a na další pumpu, která je již ve správném směru, to bude jen kilák. Proč jsem ho poslechnul? Asi ta spánková deprivace. Samozřejmě je vždy jednodušší stopovat na pumpě, kde vám řidiči nemohou říct, že jedou jiným směrem, protože mohou jet jen jedním směrem. Pokud stopování není vaším každodenním hobby, dovolím si vám to analogicky přiblížit. Když stopujete z Plzně do Brna, bude pro vás lepší, když vás řidič vysadí u pumpy v Průhonicích než u pumpy na Jižní Spojce.

Bylo nádherně, vlastně jsem nikam nespěchal, z Milána jsem vyrazil až odpoledne, takže lyžování toho dne bych už stihnout nemohl. A tak jsem si říkal, projdu se jarní západoevropskou přírodou, budu na pumpě ve směru na Alpy a tam chytnu první auto. Rada pro začínající stopaře: Dejte jen na vlastní intuici a nikdy nevěřte tirákům. To, co se tirákovi zdá jako kilák, samozřejmě kilák není. Prošel jsem se mezi poli, vesnicemi a lukami a dorazil jsem na pumpu. Oh shit, ona to nebyla pumpa, ale opět mýtné brány. V dálce jsem viděl, že pumpa je ještě pár mil po směru jízdy. Ale zas takový fanda druhého slova slovního spojení hitch-hiking nejsem, tedy náladu na další pěší turistiku jsem už neměl.

Zašel jsem k osobě na budce, která má jistě jedno z nejnapínavějších, nejrozmanitějších a nejvíce sexy povolání, jaké může ve sluneční soustavě existovat. Ale nebylo by fér se těmto pracovníkům posmívat, jedná se o ohrožený druh, protože brzy budou mýtné brány všude automatické a vaši cestu již nezpestří: "Buongiorno. Due euro settanta. Buon viaggio!" Představte si, že to řekněte sedmtisíckrát za den. Protože v Itálii stopování na mýtných branách nemají moc rádi, přišel jsem se nejprve oné osoby poslušně zeptat, jestli by jí nevadilo, že bych naskočil do prvního auta, které bude vypadat sympaticky, rozuměj jeho osazenstvo, a to auto by mě zavezlo na nedalekou pumpu. "Ty kámo, tady šéfům se stop nelíbí, máme tu všude kamery, tak si radši stoupni na ten parking za brány." To by řekl normální férovej borec. Jenže tento boreček s nejzáviděníhod­nějším jobem na světě místo toho informoval šéfa a ten že mám počkat, že někoho zavolá. Bylo mi jasné, koho volá, a tak jsem byl rád, že mi během pár sekund nabídl odvoz pracovník údržby silnic, který právě končil směnu. Už jsem sedal do auta, ale v tom mu to boss zakázal.

Tak jsem si počkal a v duchu si říkal, že kdybych to vzal přes pole, tak už jsem tam byl. Jenže, to už jsem nemohl. Za chvíli tam totiž byli opálení pánové ve vysokých kožených holínkách, slunečních brýlích a kalhotách natolik obtáhlých, že by je na sebe nenarval ani Sacha Baron Cohen v roli Bruna. Abych vás uvedl do obrazu, když EU přijalo Rumunsko, tak byla instalována speciální osobní potrubní pošta z Bukurešti do Milána, kterou se každou noc do Itálie dopraví devatenáct tisíc dvě stě čtyřicet pět rumunských chlapců a mužů, kteří hledají práci. Nebo, což italské televize nikdy neopomenou zdůraznit, často nehledají práci, ale hledají věci, které by později mohli prodat. Tedy bez toho, že by je prvně koupili, že ano.

Sám vypadám jako Rumun a vůbec se za to nestydím, vždyť jsem "Made in Romania" (prý jsem dokonce produktem Sex on the Beach, když rodiče jeli na dovolenou k Černému Moři, ale nevím přesně, která pláž to byla, protože vzpomínky z početí mám celkem, jak bych to řekl, turbulentní). Každopádně stopující tmavovlasý Východoevropan je Rumun, i když pochází z Brna. "Hele, ten je ňákej podezřelej, dívej, kolik má razítek v pase". Rada pro začínající stopaře: v Evropě nikdy neukazujte pas, ale jen občanku. To jsem však nemohl, protože občanku jsem jako spořádaný občan cestující původně mimo EU nechal spořádaně doma. Každopádně se sympatickýma book-vicema jsme pokecali o lyžování, ale kýžená pumpa z toho nebyla. Osobně mě odvézt nechtěli. Byl jsem celkem rád, protože v přítomnosti jejich kožených bot, kožených sedadel a snad i kožených kalhot, bych si připadal poněkud "brouku, podej to mýdlo". Ale povolili pracovníkovi údržby, aby mě odvezl. Zakázali mu však, aby mě vysadil na pumpě a přikázali mu odvézt mě na státní cestu. Vzhledem k tomu, že mě jakožto rumunského stopaře hlásili centrále, říkal jsem si, že to nebudu hrotit a zvládnu to po staré. Vždyť to bylo méně než sto kilometrů. Rada pro začínající stopaře: Nikdy nestopujte v Itálii po státní cestě, která vede vedle dálnice. Po těchto cestách jezdí pouze trojkolové motorky a sem tam čtyřkolové auto, avšak s babičkou, dědečkem, vnuky, zahradním stolkem, náhradní pneumatikou k traktoru a několika kubickými centimetry objemu motoru, maximálně tak tisíci. Když náhodou potkáte auto, které má volné sedadlo, tak to vás vezme pouze do další vesnice a někdy znenadání zastaví mezi vesnicemi a odbočí na pole. V takových okamžicích musíte přistoupit k typu cestování, který se nazývá "proactive hitch-hiking" neboli proaktivní stopování. Tedy, že lidem hned po jejich zastavení, například na červené, nastoupíte do auta. Musíte to však stihnout v milisekundě, než vám typicky italsky před nosem uzamknou všechny dveře. Naštěstí vozy typu Fiat Punto 1984 tyto vymoženosti nemají. Musíte to také zvládnout nějak humorně, abyste u nich vydobyli úsměv a ne naštvání, protože to by vám pak taky mohli přejet nohu. A jako rumunský imigrant nejste nikdy v právu. Vzala mě například mladá dívka z Maroka. Když jsem ji pochválil její krásnou zem a zmínil, že jsem slyžoval jejich nejvyšší horu, hned si se mnou zajela a odvezla mě celé tři kilometry místo původních dvou.

Tak to šlo cca dvaceti auty až k odbočce k průsmyku Montgenevre. Tam dva kiláky, tam pět. Už mi to lezlo na nervy. Navíc kolem ta depresivní hluboká alpská údolí, kde slunce svítí jen dvě hodiny denně, ale to zrovna všichni mají siestu. V tom jsem uviděl polskou dodávku. Polský pár středního věku vozil hadry mezi italskými a franckouzskými obchody. Dojeli do Francie, přespali na sedačce a ráno to stejné jen vice versa. Myslel jsem si něco o logice evropské logistiky, ale byl jsem vděčný za pošoupnutí přes hory až do Brianconu. Z tohoto historického města s úchvatným hradem je to do Risoulu již nedaleko a v horách se vždy stopuje lépe. Ať je to Colorado, Chile nebo Francie, v horách vám většinou zastaví první nebo druhé auto. Lidé z hor, protože žijí v drsných podmínkách a musejí si pomáhat, mají více solidarity než lidé z nížin.

Risoul v nebi

Ještě za světla jsem dorazil do resortu a našel ubytování. Již večer při západu slunce se mi rýsoval krásný pohled na sníh a sjezdovky kolem. Pro brázdiče pouze rakousko-uherských kopců popíšu středisko Risoul asi takto: Hochkar na steroidech. Odstartujete z údolí, šplháte se nahoru až do výšky 1 800 m. Původně, pouze při studiu skimap, jsem k tomuto resortu měl trochu předsudky. Nějak nemám rád střediska, ke kterým se takto musíte šplhat. Více se mi líbí resorty, které jsou v průsmyku nebo v širokém údolí a můžete v nich tedy sjíždět až úplně dolů. Risoul je však snow-bowl, který nadchne každého, kdo se do něj vyšplhá. Úplně si představujete, jak v minulém století létali Jean-Claude Killy a jeho parťáci letadlem nad Alpami, viděli takovou sněžnou mísu jako Risoul a řekli: "Tady to postavte".

Poznámka pro mládež, která je zvyklá na navigaci v mobilu či nejnověji přímo v oku, respektive v Google brýlích: v minulém století neexistovala služba Google Earth. Tedy alespoň ne pro civilní účely. Letos byl Risoul zavátý prašanem i v polovině dubna možná právě tak, jak ho kdysi objevili průkopníci účelově stavěných středisek. Ráno nový sníh a slunce. Co víc si lyžař může přát? Snad jen, abych s sebou měl široké lyže a ne obřačky. Ale i tak to byl krásný zážitek.

Náš instruktor Aleš Němčanský měl za sebou již čtyři dny ježdění, a tak mi vše ukázal. Dávali jsme dlouhé modré a červené písty v super-G obloucích přesně tak, jak mě to baví. Navíc, bez lidí a i v poledne po upravených sjezdovkách. Úplně nejvíc zbožňuju najít si v resortu největší převýšení, což například v sousedním Vars může být kolem tisíce metrů a jezdit tuto trasu na jeden zátah vždy až do naprostého fire-hazardu stehen. Bohužel jsem však na tuto maso-ski-stickou zábavu ještě nenašel parťáka, protože všichni vždy už v půlce chtějí jet nahoru, nebo si aspoň dát pauzu.

Vítězka závodu S ČT 4 Na vrchol a instruktorka Bára Kovaříková, která funguje jako klávesa F7 mých lyžařských článků, dodává: "To není pravda, já s tebou vydržím valit super-G až dolů". Ano, to je pravda, Bára má stehna, která by jí mohl závidět mnohý mužský závodník. I když, závidět ženě stehna, to by bylo jaksi nemístné. Každopádně, Bára má vedle lyžování také nabitý gymnastický rozvrh, takže nemůže být všude tam, kde já. Navíc, když já jsem tam, kde jsem vůbec neměl být, jako například ve Francii místo Indonésie. Mimochodem, akrobatické lyžařky, třeste se, protože až Bára, pod dohledem Aleše Valenty skloubí své gymnastické a lyžařské dovednosti, tak Česká republika bude slavit druhé Salt Lake City.

Souhlaste se mnou či ne, ale podle mě sjíždění velkého převýšení non-stop je, vedle krásné scenérie, jedním z důvodů jet aspoň jednou za sezónu do velkých hor. Točit čtyři nebo pět kilo převýšení můžeme u nás doma v Jeseníkách nebo v Krkonoších. Surfaři by mě pochopili. Ti totiž hledají co nejdelší vlnu a vždy ji chtějí vyždímat až do konce. Nikoho by nenapadlo chytnout vlnu a pak ji dropnout v půlce, protože je bolí nohy.

Prázdné svahy a české pivo

Těšil jsem se, že si po delší době zase pokecám francouzsky. Dříve, během práce v Africe jsem tímto jazykem musel mluvit každý den, až mě z toho bolely mandle. Ale teď bych si ho i rád procvičil. Jenže. V resortu mluvili francouzsky jen vlekaři a s těmi si na lanovce nepokecáte, protože ti jsou jaksi připoutáni ke své práci v dolní nebo horní stanici. Snad po mě nechcete, abych srovnával práci vlekaře s prací intendantů mýtných bran. V Risoulu se totiž v dubnu mluví pouze moderními odnožemi jednoho jazyka - tedy staroslovanštiny.

Středisko bývá v těchto posezónních termínech plné českých, moravských, slovenských a polských lyžařů. Jen našich busů jsme napočítali deset. Vynásobte si to šedesáti. K tomu byly v resortu speciální akce s koncerty a festivaly, kde se pařilo a pářilo způsobem, který by zaškolil i dánské studenty. Dříve jsme slyšeli, že naše mládež vyráží do Francie na levné hory ani ne toliko za lyžováním, ale za společenským životem. Nikdy jsme to v reálu neviděli. Až nyní. V resortu to tepalo, ale my jsme nedbali a užívali si super lyžařské podmínky. Navíc, naprostá většina Risoulu se ukázala na sjezdovkách až kolem poledne a manšestr či prašan zbyl pro opravdové nadšence.

Viva la Poma

Nutno podotknout, že Risoul i Vars mohou našim lyžařům zhýčkaným novými moderními lanovkami z našich domácích českých, moravských a rakouských hor, kde se v posledních letech hojně investovalo často za přispění EU fondů, připadat poněkud old-school. Tolik vleků typu Poma jste na čtvereční kilometr ještě neviděli. Spousta lidí pomy nenávidí. Často se tyto kdysi supermoderní vleky ruší, aby je nahradily pomalé neodpojitelně lanovky. Tomu já říkám krok zpět! Věřím totiž, že na pomě lyžujete i nahoru. A Aleš Němčanský jakožto masér a vzdělanec v oblasti svalů lidského těla mou teorii ještě upřesňuje: "Na pomě prostě používáš ještě jiný svaly než při jízdě dolů, takže vlastně pořád posiluješ". A má pravdu! Dokonce bychom mohli utvořit konspirační teorii, že ten, kdo se nebojí jezdit na pomě, umí líp lyžovat. A basta. Osobně jsem jakožto velký pomový entusiasta (čti po-ma-gor) byl v sedmém nebi.

Pomy jsou skvělé! Jsou lehké, jednoduché a hlavně levné. Samozřejmě, odpojitelná vyhřívaná lanovka je super. Ale kolik ta sranda stojí! Starší vyřazenou pomu si může koupit každý majitel Porsche Cayenne v benzínové verzi za peníze, které ušetří, když nebude tři týdny tankovat! A postavit si ji můžete víceméně svépomocí. Kdybych si budoval středisko jen tak pro sebe pro zábavu, tak bych tam měl všude pomy zakoupené za cenu šrotu z Francie. Nikdo by mi v tom středisku sice nechtěl lyžovat, ale aspoň bych měl manšestr pro sebe a svou partu. Někdo má radši kotvu, protože si chce pokecat. Ale kotva jede nechutně pomalu a - přijeli jste si pokecat, nebo lyžovat? Mimochodem, když se mají lidi rádi a vlekař je tolerantní, tak není problém dát pomu ve dvou. Pokud jedou logicky vepředu ve funkci háčka, dívky tuto avantýru velmi vítají, a to zejména kvůli vertikálně ascendující ergonomii unašeče.

V Risoulu a Varsu můžete vidět úžasné pomy. Třeba několikanásobně zalomená pětikilometrová poma ze spodních partií Varsu až pod hřeben. Nebo vrcholová poma ke startu letmého kilometru, která valí až do výšky 2 750 metrů! Na ní si připadáte jako na ledovci. Protože je v opradvu extrémních povětrnostních podmínkách, je to poma ultra-mega-hyper robustní. Má lano široké jako menší lanovka a i ukotvení dolní stanice připomíná spíše sedačku. Kola má obrovská jak náklaďák a nadchne vás její hustá vychytávka - pásový podavač unašeče. Mimochodem, tento je zde na některých pomách i u horní stanice, aby vám zpomalil výstup. Pomy, to jsou předchůdci odpojitelných lanovek, tak si jich važme!

Letmý kilometr

Vedlejší Vars nabízí ještě krásnější scenérii. Rozhodně stojí za to vyjet si na vrchol hory Pic de Chambrieres, odkud se vám naskytne nádherný výhled na všechny okolní hřebeny a také dolů. Na jih vedou celkem rozumně skloněné freeridové svahy směrem do malého střediska Crevoux. Tento off-the-beaten-path sjezd bych jednou chtěl zkusit. Sice by to zpět bylo stopem téměř padesát kilometrů, ale ve francouzských horách je stop vždy lehčí než v italských nížinách. Na sever však padá hang hangů, tedy letmý kilometr, který se proslavil jako dějiště rychlostního lyžování v rámci ukázkových sportů na Olympijských hrách v Albertville. To by bylo, abych si ho nesjel!

V sezóně si zde můžete zabookovat přípravu, trénink a i půjčení speciálních lyží. I amatéři tak mohou prý dosáhnout rychlosti 150 km/h. Bohužel na konci sezóny se trať už neupravuje, ale to mě neodradilo, abych hang nesjel alespoň tak. Podmínky nebyly zrovna vymazlené. Krusta, pod ní hluboký sníh a já na obřačkách 192 cm, 27 m rádius, šířka pod patou 64 mm. Vražedná kombinace. Stál jsem na nájezdu do této výtahové šachty. To dám! Alda to natáčel zvrchu, tak jsem se snažil o dlouhé super-G kárvy, tak jak to dělají machři na Aljašce. Couloir byl celkem široký, takže dlouhé oblouky šly. Osobně nesnáším přeskoky á la kozí styl jízdy v osmdesátých letech. Tyto krátké gay oblouky jsou však jednodušší, protože svaly makají vždy jen půl sekundy a pak si odpočinou. Už kvůli videu jsem se snažil o elegantní dlouhé vyřezávky.

Jakožto ješitný lyžař v lyžařsky veteránském věku jsem nemohl dopustit, abych se v polovině této stěny zastavil a odpočinul si. Vždyť Alda natáčí zvrchu, jak by to vypadalo, kdybych si v půlce dal pauzu! Závěrečnou kompresi jsem držel silou vůle a v chaletu uprostřed hory jsem zašel do kuchyně a řekl jim, ať vypnou sporák, protože crepes můžou klidně smažit na mojich stehnech. Alda dojel dolů a hlásil: "Sem to musel vypnout po pár obloucích, protože mě v tom větru strašně mrzly prsty!"

Odstavec bez názvu

V návaznosti na předchozí část článku by jeden mohl do názvu tohoto odstavce vložit také slovo letmý, ale rozhodl jsem se tak neučinit. Pokud mě znáte nebo čtete moje story, tak chápete, že se snažím život vidět pokud možno funny a tento pohled také transkriptuji do nul a jedniček, které tvoří písmena na vašem monitoru. Mým cílem není čtenáře poučit, ale pobavit. Pokud je poučím, jen jakože by the way, tak je to pak bonus. Nyní mi dovolte výjimku. Tato část článku totiž zábavná být nemůže. Ale napsat ji musím.

Poslední den po lyžování jsme se dozvěděli zprávu, která se po resortu šířila během dne jako tichá lavina. Po zkratce přes Indonésii a kvalitním lyžování jsem byl onen večer v posteli před jedenáctou. Aleš byl ještě na pivu a šel spát později. Když usínal, slyšel venku nějaký povyk. Prý slyšel, jako by někdo padal. Bylo to tak. Tato zpráva byla strašná. Situace se vyšetřuje, a tak ponechme jen oficiální fakta. V sedmém patře naší budovy, o tři patra nad námi, byla párty. Dívka, jednadvacetiletá lyžařka z České republiky, přelézala mezi balkóny. Byla bosky. Spadla. Všude bylo nejméně metr sněhu, kdyby spadla do sněhu, možná by se zachránila. Ale pod balkóny byl vstup do obchodu a byl tam tedy odklizen sníh až na asfalt. Sanitka přijela za dvacet minut, ale už bylo pozdě. Osobně jsem se setkal se spolumajitelem firmy, která tuto skupinu do Risoulu přivezla. Popsal mi, jak telefonicky informoval rodiče a ambasádu. Osobně jsem nepoznal nikoho z této skupiny, ale budu se modlit za rodinu této dívky a také za to, abych nikdy nemusel příbuzným telefonovat takové zprávy.

Původně jsem si říkal, že ve Francii zůstanu ještě týden, ale nějak jsem nemohl. Když jsem lezl na Everest, musel jsem překračovat těla horolezců umrzlých přímo na trase. V Africe jsem viděl dopravní havárie, u kterých nikdo nezastaví. Ale toto mě dostalo nějak víc. Někteří pařili dál, ale někteří jsme z toho byli opravdu špatní. Neexistuje způsob, kterým bych mohl správně popsat ztrátu dcery, studentky, nastupující mladé generace. Ano, čtete o lavinách a jiných neštěstích při extrémním lyžování, ale jakýmsi podivným způsobem to akceptujete. Berete to tak, že hory si prostě vybírají své obětí. Když hraje roli alkohol a dojde ke srážce v autě nebo k pádu, jako v tomto případě, připadne vám to strašně smutné a zbytečné. Nyní bych zcela výjimečně chtěl předat čtenářům něco více než zábavu: Říká se, že alkohol na sjezdovky nepatří. Nikdo nemůže lyžovat s alkoholem v krvi tak, jak by to dokázal bez jeho vlivu. To většina lyžařů chápe. Ale nezapomínejme, že to stejné platí i mimo sjezdovky!

Bůh žehnej všem, kteří tuto dívku znali, měli rádi, milovali.



V závěrečném díle trojdílného eposu o neobvyklém tripu do francouzských Alp přes tropy Pavel Trčala popisuje cestu zpět přes italská jezera a švýcarské vrcholy, která ho inspirovala k zajímavému zamyšlení nad volbou životního prostoru nás lyžařů.






První díl čtěte v článku Do francouzských Alp přes rovník aneb jak to letos bylo s jarem!

Autor je majitelem firmy CITY SPORTS s.r.o., jejíž program CITY SKI je největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů v České republice.