Návrat domů přes Alpy a úvaha nad výběrem životního centra

Předem, omlouvám se čtenářům za menší zpoždění dodávky třetího dílu. Tyto řádky totiž píšu z nemocničního lůžka. Jedná se o lyžařskou klasiku. Koleno.

Na operaci před švestkama?

Možná si vzpomenete, že jsem v prvním díle přesně nevěděl, jaký měl Bůh plán s mou cestou necestou do Indonésie. Mimo to, že jsem přivezl jaro do Evropy, měl můj možná jednodenní exotický zájezd ještě další význam. Začalo to opět zdánlivě náhodným setkáním na ulici, prakticky přímo před domem. Totiž, když bydlíte v centru Brna, tedy jak naši čeští kolegové s oblibou říkávají "v největší vesnici" v České republice, tak je samozřejmě vyšší pravděpodobnost, že před domem potkáváte lidi, kteří znají vás, nebo které znáte vy. Zajímalo by mě, jestli se lidé takto potkávají na ulici i v Praze. I když tam je možná pravděpodobnější potkat turistu z Německa, se kterým jste jeli na lanovce v Saalbachu, než vaši kamarádku.

Ne, nebyla to samozřejmě kamarádka, ale jaksi bývalá kamarádka. Takže jsem prostě potkal bývalou přítelkyni, která, světe div se, se se mnou pořád kamarádí. Zaznamenali jste to také? (To bylo třikrát "se" po sobě a k tomu gramaticky korektně.) "Jak se máš, co firma, co koleno, už's byl na té operaci?" Totiž, už po první operaci menisku to nebylo ideální. Meninskus praskl znova, ale znáte to, práce, lyžování, a pak se to odkládá. Normálně se lidi neptají na koleno na potkání, ale kamarádka Lenička je sestřičkou na chirurgii. "Fakt bys to neměl odkládat, už bys s tím měl jít, hned ti to domluvím u primáře". Za pár dnů pan primář viděl MR a v pátek se mě zeptal, jestli do pondělí stihnu předoperační, abych mohl v úterý na stůl.

První úraz před pěti lety při surfování na ostrově Mauritius...

Chcete-li upřesnění, meniskus je out. Chcete-li více upřesnění, část ho šla out před pěti lety a nyní je out další kus. Měl bych chtít transplantaci? Mimochodem, nemáte s tím někdo zkušenost? V Americe se to pro lyžaře hodně dělá, ale u nás se většinou prasklý meniskus vyoperuje. Pokud máte někdo transplantovaný meniskus, budu rád, když mi napíšete, jak ho cítíte. Nejlepší je samozřejmě, pokud mi napíšete, že ho vůbec necítíte.


Časopis SNOW můžete číst například i po operaci kolena...

Piemonte na jaře

Když jsme z Risoulu přejeli zpět přes Montgenevre (už jsem říkal, že bych tam někdy fakt chtěl lyžovat?) zpět do Turína, nevzali jsme to klasicky na Benátky a na Villach, ale zkratkou přes Švýcarsko. Mimochodem, pokud pojedete z jižnějších francouzských středisek a nepojedete přes noc, toto je trasa, kterou bych vám doporučil. Ušetříte na kilometrech i na drahém mýtném v Itálii a uvidíte nádhernou krajinu Piemonte.

Uvědomujete si, že Piemonte, tedy "podhůří" a oficiální název jednoho z dvaceti italských regionů, je ze tří stran obklopen Alpami? A právě nyní na jaře, kdy louky jsou rozkvetlé, ale hory bílé, je nejkrásnější. A taky, jen nyní na jaře můžete tyto hory vidět. V létě kvůli zemské rezonanci už velikány na horizontu spíše jen tušíte.

Tato krajina vás nadchne tak, až vás to naštve. Několikrát jsem tudy projížděl, ale nyní na začátku jara, s modrou oblohou a zasněženými alpskými vrcholky v pozadí mě to dostalo. Věřím, že i vás by to mohlo úplně rozjitřit. Pokud jste Čech, tak se naštvete na praotce Čecha, pokud jste Moravák, tak na knížete Mojmíra. Podle wikipedie přišli Češi s největší pravděpodobností z Ukrajiny od Kyjeva, Moravané přišli pro změnu asi z Persie.

Proč naši předkové nevybrali atraktivnější životní lokaci?

Proč nemohli dojít někam, kde mají jezera, moře a hory? To byli tak líní? Pravda, po dlouhé cestě z východu museli být notně unavení. Nebo to prostě už všude jinde bylo zabraný, a tak vybrali poslední volnej flek? Chápu, do západní Evropy by je nepustili; i dnes nás tam mají rádi tak akorát na návštěvu. Ale třeba na Balkáně by to bylo v pohodě. Moře na každé straně a uprostřed super hory. Oni se ale asi tolik nezajímali o lyžování. Možná, a je to dost pravdědopodné, pro ně byla úrodná půda cennější než svahy dvě stě dnů v roce pokryté sněhem. Ach, bláhoví to naši předkové. Nerad bych si ale stěžoval; kdyby se fakt dostali na Západ, tak by na nás mohlo zbýt tak akorát geograficky nevděčné Nizozemí nebo nedejbože Belgie, jak říká Nigel Farage: "...Belgium, which is pretty much a non-country". Ale aspoň mají moře. Nebo ještě hůř, mohli jít na opačnou stranu a mohli jsme skončit v centrální Africe nebo na indickém subkontinentu, kde je nechutně vlhké a horké klima s chuťovkami jako je například malárie. Vím o čem mluvím, vyžral jsem si obé při pracovních pobytech v Africe. Ale cílem této úvahy není přemýšlet nad horšími místy, než je naše rodná Česká republika. Cílem je snít o lepších místech.

Česká republika jako nejlepší země na světě, ne však pro lyžaře a surfaře

Samozřejmě, že naše země je Zemský ráj to na pohled. Vaří se tu nejlepší pivo, po ulicích chodí nejhezčí holky, ve výzkumu bádají nejchytřejší lidi, na koncertech zpívají ne zpěváci, ale Bohové, zemi nemusí bránit armáda, ale neporazitelní hokejisté, stavaři umějí nejdražší dálnice, a omnipotentní politikové dokáží přeměnit víno v hotovost... Seznam si jistě dotvoříte sami. To, že naši zem namyšleně považujeme za lepší než ostatní, se o nás dokonce píše i v zahraničních průvodcích. Je to, jak to je. Ale, jistě se mnou budete souhlasit, že z pohledu lyžaře a surfaře naše země až tak moc top není.

Pozor, lyžování a surfování jsem nevybral náhodně. Mnoho lyžařů totiž v létě surfuje a mnoho surfařů v zimě lyžuje. Navíc, naprosto objektivně, že ano, tohle je můj článek a nebudu skrývat, že jsou tyto sporty od mého dětství mé dva nejoblíbenější sporty. I když v Londýně jsem to skrýval a v pondělí jsem v práci přitakával, když se mě zeptali: "It was such a windy weekend, did you go sailing again?" Protože kitesurfing a windsurfing spadá pod sailing, tak jsem vlastně nelhal. Ale kitesurfing a windsurfing není tak nóbl jako sailing a v kruzích londýnského finančního světa se nosí spíše golf, polo, horse racing a co se týče pohybu po vodě, tak maximálně ten sailing. Ale musíte u toho mít hodinky Omega. Tady to ale neskrývám, jsem především lyžař a surfař.

Lyžování máme pěkné, ale prostě existuje i lepší. A surfování? Existuje v Evropě země, kde to mají horší? V sedmadvacítce EU států najdete jen další čtyři, které nemají moře. Pokud počítáte korektně geograficky, včetně východu a pidizemí, tak je v Evropě padesát států. Snad jen jediný stát má horší surfování než ČR. Moldávie. Tam jsem jednou surfoval na jejich jediné větší přehradě, ale když jsem nahazoval kite, musel jsem projít stádem krav. Věděli jste, že dokonce i Bosna má dvacet kiláků moře?

Takže z pohledu nadšence do klouzání, který chce svištět po vodě ať kapalné nebo pevné, je potřeba říct hezky česky: "Let us pour the clear wine to each other". Ski and surf eldorádo to tady není. Opakuju, nestěžuju si, ešte na nás mohla zbýt Moskva nebo Minsk.

Lago di Como

Kolem Lago di Com jsme projížděli v sobotu kolem oběda. Všude plno cyklistů a nikdo ani jednou nezatroubil. Zkuste jet dva cyklisti vedle sebe v Bruntále nebo v Berouně! Hledal jsem na mapě místo, kde bychom mohli zajet až k vodě a naskytnul by se nám výhled přes hladinu na zasněžené alpské vrcholy. To místo jsem našel na poloostrově Dervio Prostě nádhera. I když byla teprve polovina dubna, nemohl jsem odolat prvnímu jarnímu plavání. O teplotě vody bych se raději nezmiňoval, protože jen když na ni pomyslím, tak, jak bych to řekl, se stávám méně mužným, a to by se přítelkyni nemuselo líbit.

Majitel CITY SKI Pavel Trčala a instruktor Aleš Němčanský vítají jaro na pláži Dervio...


Plavání v Lago di Como v polovině dubna...


Palec nahoru neznamená, že voda je teplá, avšak, že voda je ledová, ale žiju...

Každopádně, místo je to nádherné. Obrázek za tisíc slov, takže, co vám budu vykládat, podívejte se sami. Možná si pamatujete ze zeměpisu, že jediná dvě naše přírodní jezera jsou dva plivance na Šumavě. Zbytek jsou rybníky a přehrady. Jezero v horách, to je krása. Zrovna k pláži přijel na člunu tatínek se synem. Měli kitesurf i wakeboard výbavu. Když začne foukat, tak jdou kitesurfovat, když ne, tak si dají wake session za lodí. Voda je průzračná a nikde žádný zákazy plavby. Pro svou rezidenci si Lago di Como vybral i George Clooney. A to je fešák, který, jistě uznáte, si může bydlet kdekoli na světě. "Stejně jako ty!," říká náš instruktor Aleš Němčanský. "Já umím akorát česky, já bych tu žít nemohl. Ale ty umíš sedm jazyků, tak si můžeš vybrat místo, kde chceš bydlet," dodává. Nicméně do vody se mnou nevleze. "Zas takovej magor nejsu".

Kde si vybrat životní centrum

A Aleš, aniž to tušil, nakousl opravdu vážné téma, se kterým soupeřím už nějakou tu dobu. Zatímco naši rodičové vystudovali vysokou školu a dostali více méně přidělené místo a někdy i byt v rámci Československa a tam pak prostě bydleli, protože socialistické plánování to tak vyžadovalo, my si můžeme žít naprosto, kde chceme. Osobně je to pro mě dilema tak od desíti let, kdy jsem dostal k narozeninám atlas světa. Od střední školy, kdy jsem odešel studovat do Spojených států, se pro mě toto dilema stalo reálnějším. Jak by řekl můj kamarád Martin, to cut the long story short, po deseti letech v zahraničí jsem se vrátil domů. Ale pořád mi to v hlavě šrotuje.

Moje úvaha o hledání ideálního místa je buržoazní a rozežraná. Netlačí nás ekonomická ani politická nutnost. No, ta politická možná trochu ano, záleží ze kterého úhlu politického spektra se díváte, ale to asi patří ke koloritu naší země. V letadle z Indonésie jsem seděl vedle krásné ruské dívky. Byla navštívit přítele, který si jen tak odjel do Indonésie surfovat na rok. To mě naštvalo. A dvojitě. Protože já jsem musel letět zpět bez surfování a protože slovo přítel jaksi automaticky notně ovlažilo naši třináctihodinovou konverzaci a z členství v Mile High Club zase nic nebylo. Nejsme sice bohatí jako Novorusyjská mládež, naši tatínkové neprivatizovali ropné společnosti, ale můžeme si bydlet, kde chceme. A proto je moje úvaha právem palčivá.

Samozřejmě, je těžké vyseparovat okolnosti jako práci, rodinu, zdravotní stav vás či vašich blízkých, nemyslet na povinnosti a přemýšlet o životním centru jen podle geografie. Ale zkusme to!

Sankt Moritz

Od jezera v nížině jsme vystoupali do 1 800 metrů vysoko položené pohádky Sankt Moritz. Loni jsem tudy projížděl stopem na závody Red Bull Skills. Je tam slavná klinika Gut, kde možná menisky transplantují. Prý operace stojí padesát tisíc franků. Mimochodem, chtěli byste bydlet dole u Lago di Como a mít u baráku palmy a jezdit na kole celý rok? Když byste se cítili jako na lyžování, tak byste vyjeli hodinu nahoru. Nebo byste chtěli bydlet přímo u sjezdovky v Sankt Moritz a kdyby vám chyběly palmy a cyklistické kraťasy, sjeli byste si hodinu dolů?

Sankt Moritz je odtud hodinu autem...


A takto to vypadá o hodinu později v Engadinu...

Můj kamarád Martin, který vlastní několik úspěšných firem radí: "Ty vole, venku už všechno je, tam byznys nerozjedeš. U nás je na byznys nejlepší Brno, protože v Praze je ve všem velká konkurence a z Brna je všechno jednoduše dostupný. Já mužů teď večer zajít do garáže, sednout do auta a za čtyři hodiny su ve Schladmingu. A na surfu su na Mušově za dvacet minut." Nutno podotknout, že Martinův nový bavorák s náhonem na všechna čtyři kola, head-up displejem a více koňmi než všechny hřebčíny v okrese Brno-venkov by to zvládl i za deset minut. Pokud však budete brát zřetel na možnost vyrojení pomahačů a chránitelů kolem cesty, zejména po dešti a za slunečného počasí (všimněte si prosím analogie s houbami), tak vám cesta zabere minut třicet. Což je furt luxus.

Další můj surf kamarád Roman, také majitel úspěšně firmy a vychutnavač surf revírů po světě: "Všude budeš vždycky cizinec, aj když budeš umět jazyk a budeš tam mít práci". Do jisté míry má pravdu, rozhodně v rámci Evropy. Pokud jste se v dětství nedívali na stejné pohádky, budete out. Nověji osídlené části světa takovým problémem nejsou. Například v USA, Kanadě, Austrálii, Jižní Americe nebo na Novém Zélandě jsou jaksi přistěhovaní vlastně všichni, a tak je pro člověka začlenění jednodušší. Tam je zase problém vzdálenost od domova, ale nepředbíhejme.

Pro surfaře je lepší Brno než Praha

Už mám den po operaci a právě byla velká vizita. Paní doktorka Kateřina, která si mého případu všimla, protože jsem uvedl jako příčinu úrazu surfování, mě přišla pozdravit. Při vizitě si prý uvědomila, že mě zná z lyží i ze surfu. V Brně je nová a úplně jásala, že se přestěhovala z Prahy do Brna. "Než jsem se z centra dostala na Nechranice, tak to byla hodina a půl. A navíc tam vítr přechází Krušný hory a fouká sto metrů nad hladinou, takže často sice předpověď je, ale jezdit se nedá. Tady v Brně jsem za půl hodiny na vodě." A paní doktorka není ledajaký surfařský ořezávátko. Už dvakrát byla s přítelem dát velký vlny na Havaji.

Ale zpátky k Martinovi. Jeho přítelkyně Lucie, která je první holkou, se kterou jsem spal v posteli... To bych asi měl uvést na pravou míru. Bylo to asi tak ve třetí třídě. Tak to bych asi měl teprve uvést na pravou míru. Byli jsme totiž ve stejném ročníku oddílu závodního lyžování a náš trenér nás často propašoval na trénink do Tater tak, že nás přifařil k lyžařskému kurzu nějaké střední nebo vysoké školy. S ohledem na ekonomizovaní nákladů nás jako děti dávali na postele po dvou a na dvoupostele po čtyřech. Ale mohli jsme takto strávit prakticky každý druhý týden v Tatrách nebo na Fatře. V dnešní době by to byl luxus. Když na to teď myslím s kolenem pod ledem, tak jsem si asi tehdy na těch ledových sjezdovkách luxusně načal ty menisky.

Pryč odtud, radí Lucie

Takže, Lucie, která při své bývalé kariéře jako profi lyžařská instruktorka a pozdější kariéře jako letuška, měla dříve vážné vztahy se západními účastníky zájezdu a žila dlouhodobě například ve Švýcarsku nebo v Austrálii, se na věc dívá jinak: "Já bych jela hned. Například v Austrálii bych mohla bydlet napořád". Oponuji, že ano, Austrálie je super, sám jsem ji prosurfoval od Brisbane po Perth, ale je to prostě daleko a vyžaduje to totální přestěhování, založení nové rodiny a zapomenutí na své rodiště. edna věc je bydlet ve Švýcarsku nebo v Anglii dvě hodiny letadlem od domova a druhá věc je bydlet na druhým konci světa třicet hodin letadlem a jedenáct hodin jet-lag-em. A Martin to potvrzuje mnohem výstižněji než já: "Prostě nechcu vidět rodiče zestárnout po Skypu." A ještě dodává: "Navíc tam máš na zemi veškerou jedovatou havěť světa a ve vodě nemůžeš plavat, protože jsou všude žraloci." To potvrzuji zase já svou story o setkání s šestimetrovým žralokem při surfování v západní Austrálii. Ale to vám řeknu jindy, až budeme spolu stucklí na lanovce.

Martin argumentuje, že tady může vydělávat, jak by jinde nemohl, a když se mu chce, tak si zaletí k moři nebo na hory. Já mu ale namítám: "To je v pohodě, ale musíš tam letět, nebo jet daleko autem. Představ si, že bydlíš v Barceloně. Na surf to máš deset minut, celej rok můžeš jezdit na kole v mega scenérii jak v terénu tak na silnici. A za hodinu a půl stojíš dva metry v prašanu. Nebo třeba v Černé Hoře, tam je to všechno ještě blíž k sobě."

Stěhování dvakrát do roka

Ještě před operací, abych přeskočil pořadník k panu doktorovi, mi Lenička domluvila prohlídku v jeho mimobrněnské ambulanci, kde je to bez čekání. I vyrazil jsem tam v rámci tréninku na kole. Bylo to kousek od Mušova a kámoš mě tam lákal na surfařsky sraz, tak jsem si tam zajel. Inu u vody jsem potkal i kamarádku Jitku s přítelem, kteří se právě vrátili z Davosu. Celou sezónu tam instruktorovali, jako již mnohokrát. "Teď jsme si udělali dva týdny klasický kolečko po rodině na Moravě a už nám to tu stačí," vysvětlila mi před nabaleným autem. "V šest ráno vyrážíme směr Maďarsko, Srbsko, Makedonie. Už máme zaplacenej trajekt ze Soluně", popisovala jejich routing na řecký ostrov Rhodos, kde stráví celé léto až do podzimu. "Jako instruktoři si tam ňáký joby najdem a hlavně budem každej den surfovat," dodává. Takže někdy v říjnu listopadu zase návštěva doma a zpátky do Davosu, odhaduju. "Přesně tak." I tohle je řešení. Žádný dojíždění. Prostě v zimě ráno vstát a skočit do vázání. V létě ráno vstát a skočit do poutek. Možná ale nepotřebujete lyžovat ,respektive surfovat každý den, ale upřednostňovali byste místo, kde byste se mohli usadit, založit rodinu a mít zimní i letní playgroundy jednoduše dostupné, řekněme do dvou hodin autem.

Když jsem toto téma nadhodil u většiny kámošů a kámošek lyžařů i surfařů, tak majoritně hlasovali pro život u moře, ale v dojezdové vzdálenosti jednodenního výletu na lyže. I já toto vidím jako ideál. Ale jsem zvědav na váš pohled. Hlasujte v anketě pod článkem!

Domov je tam, kde jsou blízcí

Je třeba dodat, že historicky potvrzené pravidlo hlásá, že člověku je dobře tam, kde má své milované osoby. Když jsem bydlel v Dakaru a mohl surfovat i během polední přestávky, chyběly mi hory a hlavně rodina. Měl jsem nejlepší plat v životě, americkou přítelkyni a celý rok sun, ale úplně happy bych tam asi být nemohl. Jedna americká kolegyně, která již zažila mnoho různých misí v různých zemích, mi to vysvětlila: "Abys mohl být šťastný a také šťastný ve vztahu, musíš být v prvé řadě spokojen s místem, kde žiješ. Když ti bude dlouhodobě něco chybět, nemůžeš být šťastný."

Jitka a David se stěhují tam a zpět společně. Martin a Lucka jsou vždy pár týdnů doma, aby se firmy nerozdivočely, ale pak hned zase na pár týdnů vypadnou. Alpy, Kapverdy, Provence, Brazílie, Indonésie, Maroko. Teď popisuju jejich posledních šest měsíců. Taky jsem to dřív dělal, ale měli bychom se zajímat o karbonový otisk, který po sobě zanecháváme? Ne že by to bylo z mojí hlavy, ale něco na tom bude. Jednou jsem zažil opravdu top surfařský den v anglickém Devonu, BTW vítr a vlny byly tehdy tak dobrý, že se dostavil i mistr světa Mark Shinn a měl jsem tu čest s ním sdílet vlnu. Z pláže nás fotil profi fotograf. "Dřív jsem lítal po světě, chvíli Pacifik, pak Karibik, ale teď jsem si řekl, že se usadím. Koupil jsem si obytňák a spíše se pohybuju po Evropě. Všechny ty lety, to jsou tuny oxidu uhličitého do atmosféry," a hodil si vajíčko na pánev s výhledem na čtyřmetrové hřebeny Atlantiku.

Pokud již máte rodinu, museli byste se přestěhovat s rodinou, a to by jistě bylo logisticky komplikovanější. Zaprvé, váš partner nebo partnerka by musel/a sdílet vaši vášeň pro sníh a vodu. Zadruhé, museli byste správně zakomponovat do vašeho strategického plánu i vaše ratolesti. Ale bylo by to jistě super. Děti by se naučily nový jazyk a měly by zážitky. Osobně bych chtěl, aby moje děti vyrůstaly alespoň část předškolního a školního věku v různých zahraničních teritoriích, aby měly jazyky od malička a přirozeně v sobě. Pokud však rodinu ještě nemáte, tak jako Martin, Lucie, nebo autor této hyperbolické hypotézy, která vás přivádí k hypnóze, tak musíte do rovnice možných destinací také přidat fakt kalkulující s výběrem partnera, případně možnostmi založení rodiny a vychovávání dětí v dané lokaci.

Aleš Němčanský, který má již za sebou dvě děti a rozvod (tím chci jen říct, že je podstatně zkušenější než já), radí: "Pro tebe je to jednoduchý, prostě si vyber zem, ve které chceš žít, najdi si tam manželku a máš to." Pak ale dodává: "Jenže jednodušší je přesadit květinku než strom". A já mám být jakože strom? Já jsem z toho spíš jelen!

Odloučení od domova je nelehká věc

Nemohu si však odpustit: "Všude dobře, doma nejlíp". Když mi bylo pětadvacet, podnikl jsem cestu kolem světa. Na ní jsem se také zastavil v Buenos Aires, abych našel naše příbuzné, kteří emigrovali v roce 1948, ale po letech se ztratil kontakt. Našel jsem dva bratrance, dvě sestřenice a dva strýce - maminčiny bratrance. Jejich tatínek byl tehdy vysoký manažer u Bati, a tak byla emigrace víceméně nezbytná. V nové domovině založili rodiny, měli firmy i farmy. Ale když mi strýc ukazoval fotky z rodné Bystřičky na Valašsku, kterou jsem zmiňoval v jednom z mých předchozích článků ve spojitosti s kotvičkovým vlekem, na kterém jsem se naučil lyžovat, tekly mu slzy. Prožil celý život v pro něho cizí zemí. Samozřejmě, pro jeho děti a vnoučata už to tak nebylo. Pro emigranty ze socialismu ať v Americe, Kanadě, Austrálii či Švýcarsku, to bylo obdobně těžké, své příbuzné vidět nemohli.

Jednou jsem jel stopem přes nekonečné pláně Mali (nekonečné také proto, že stařičký tirák to vytáhl max. na čtyřicítku a alternativou bylo čekat tři dny na ještě pomalejší vlak) a četl vánoční dvojvydání časopisu Economist, ve kterém bylo hodně článků věnovaných migraci. Mimo jiné je prý emigrace pro lidskou psychiku těžší než válka nebo chudoba, protože tyto člověk překonává v kruhu svých blízkých. Dlouhodobé odloučení od rodiny a blízkých je však psychicky nejobtížnější strádání. "Somewhere at the back of it all lurks homesickness, which metastasises over time into its incurable variant, nostalgia." Když to říká Economist, tak na tom asi něco bude. A sám jsem to zažil a mohu to potvrdit. Nikdo mě ale nechápe, proč jsem se po studiu a práci v USA, vrátil zpět domů. Pruský filozof Herder napsal: “Each nationality contains its centre of happiness within itself.”

Závěr

Ve škole nás učili, že úvaha by měla mít závěr. Nasrat. Já za toto žádnou známku nedostanu, tak si mužů napsat, co chcu. Vlastně si mužů závěr vymyslet. Lyžařům a surfařům, kteří jsou Češi bych přál, aby mohli bydlet v Praze, místo Řípu mít Grossglockner a místo Nechranic Tarifu. Nebo v Hradci Králové, to je super město a místo Kunratické Hory Triglav a místo Rozkoše Fuerteventuru. Jako moravský nadšenec těchto sportů bych chtěl bydlet v Brně, místo Pálavy mít Mount Hood a místo Mušova Maui. Pokud jste třeba z Uherskýho Hradiště, což je pro změnu super moravský město, tak vám přeju místo Velké Javořiny Mount Cook a místo Ostrožské Nové Vsi například Lefkadu. Pokud chcete závěr, který by nebyl z naivní lyžařsko-surfařské pohádky, budete si muset počkat na další díl Snow show, ve kterém jsem pro vás připravil shrnutí dle mého nejatraktivnějších lokací na život z pohledu lyžaře a surfaře. Ležím doma s mraženou zeleninou na noze, jak přikázal pan doktor, a tak jsem si dal na výběru životních míst snů opravdu záležet. Máte se na co těšit!

První díl čtěte v článku Do francouzských Alp přes rovník aneb jak to letos bylo s jarem!

V druhém díle trojdílného eposu o jeho neobvyklém tripu do francouzských Alp přes tropy, Pavel Trčala popisuje výborné sněhové podmínky ve střediscích Risoul a Vars včetně sjezdu letmého kilometru.

Autor je majitelem firmy CITY SPORTS s.r.o., jejíž program CITY SKI je největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů v České republice.