Polární záře
Jasně barevné závěsy nehlučně se pohybující po obloze, barevný, zdánlivě nehybný žhnoucí oblouk či vodopád barev klouzající po obloze. I tak může polární záře vypadat. Vyskytuje se na obou polokoulích. Pozorujeme-li ji nad severním pólem, jmenuje se aurora borealis, nad jižním pólem pak aurora australis. Název aurora pochází z latinského jména řecké bohyně ranních červánků. První zmínky o ní najdeme už u starých Řeků a Římanů, mluví se o ní i v bibli. Ve středověké Evropě budila polární záře obavy. Podle pověr totiž věštila pohromu. Ve folkloru severských zemí, například u Inuitů, se objevuje aurora borealis velmi často. A podobně je na tom aurora australis. V maorské mytologii se o ní mluví jako o požáru oblohy. Polární záře vzniká v případě, že se elektrony emitované Sluncem setkají s molekulami plynu ve vysoké atmosféře Země (ve výškách 80 až 1 000 km). Elektrony narážejí obrovskou rychlostí (asi 1 600 km/s) na molekuly plynů v atmosféře, způsobují jejich excitaci a uvolnění světelného kvanta. Barva tohoto světla závisí na druhu molekuly, na niž elektron narazí, a na tlaku vzduchu. Tak například molekuly kyslíku vytvoří při nízkém tlaku žlutozelenou polární záři. Červená vzniká při srážkách s kyslíkem v ještě vyšších vrstvách atmosféry, tedy při ještě nižším tlaku. Modré zbarvení vzniká při srážkách s dusíkem.
A proč je polární záře vázána právě na póly? Elektrony mají
záporný náboj, a proto jsou přitahovány magnetickým pólem k severnímu
nebo jižnímu pólu. Můžeme ji pozorovat v kterémkoli ročním období.
Z neznámých důvodů obvykle v době rovnodennosti. Nejčetnější výskyt
registrujeme během jedenáctiletého maxima slunečních skvrn. Z takových
období jsou dokladována pozorování z míst od pólu velmi vzdálených –
třeba z Athén či Mexika. A u nás v Česku? Naposledy jsme mohli žasnout
v noci z 26. na 27. září roku 2011.
26. 9. 2011, Jablonec, autor Martin Gembec
Jakmile jsem v půl jedenácté dorazil na kopec na severovýchodním okraji
Jablonce s výhledem na Jizerské hory, hned jsem se dal do fotografování
severu. Někdy kolem 23.10 jsem si na fotkách všiml náznaku červeného pruhu
nad horami. Pak už to šlo ráz na ráz. Pruhy se začaly objevovat slabě na
severovýchodě a postupně jsem je bez problémů pozoroval i nad severem
a severozápadem.
20.–21. 11. 2003, letiště Vlašim, autor Petr Pazour
Fotografii jsem pořídil v noci z 20. na 21. listopadu 2003 na letišti ve
Vlašimi. Že se něco děje, jsem si uvědomil, když jsem večer odjížděl
z Prahy domů do Vlašimi a upoutal mne zvláštně barevný severní obzor.
Doma jsem rychle popadl fotoaparáty, vytáhl zásobu diapozitivů z mrazáku
a vyrazil na letiště. Věděl jsem, že je tam volný severní obzor a klid.
V hlavě se mi honila vzpomínka na polární záři, kterou jsem z Vlašimi
pozoroval před necelým měsícem. Opět to byla neuvěřitelná podívaná. Na
obloze byla spousta barev i „tvarů” a neustále se vše měnilo.
Polární záře byla tak silná, že vše se odehrávalo nejen nad severním
obzorem, ale záře se střídavě dostávala až do nadhlavníku.
30.–31. 10. 2003, letiště Vlašim, autor Petr Pazour
Fotografie z noci z 30. na 31. října 2003 na letišti ve Vlašimi
30.–31. 10. 2003, Praha, autor Tomáš Tržický
Noční čekání na polární záři se vyplatilo. Až po půlnoci 31.
října 2003 se i na přesvětlené pražské obloze rozprostřely zářící
rudé závěsy, které se během minut zřetelně zeslabovaly a opět
zjasňovaly.
20.–21. 11. 2003 (oba snímky), Praha, autor Tomáš Tržický
Rozsáhlá polární záře byla i z Prahy pozorovatelná nad celým
severním obzorem v noci z 20. na 21. listopadu 2003. Záře dosahovala až do
nadhlavníku a hýřila barvami od zelené přes červenou až po náznaky
fialové. Jasnější polární záři jsem od té doby neviděl.
Alena Zárybnická
Náruživá lyžařka, skialpinistka a pravidelná testérka lyží na
akcích SNOW. Samozřejmě také přední česká meteoroložka působící v
České televizi.
Její další články si můžete přečíst na http://snow.cz/…a-zarybnicka
