Po ukončení studia na právnické fakultě pracoval v České národní bance. Jeho neskrývaná apolitičnost měla v roce 1957 za následek přeřazení kvalifikovaného odborníka „do výroby“, přesněji na místo skladníka. V té době už byl znám v lyžařském hnutí jako erudovaný a obětavý funkcionář. Kulhánkovy odborné dispozice ocenil tehdejší předseda Ústřední lyžařské sekce Smola a dopomohl mu k přijetí na místo právníka na ředitelství automobilového průmyslu. K práci v lyžařském svazu přivedlo Kulhánka brzy po válce náhodné setkání s jedním z členů řídícího lyžařského orgánu. Díky jazykové vybavenosti se rychle zapracoval ve sféře mezinárodní svazové agendy a jako právník se aktivně zapojil do práce sboru lyžařských rozhodčí. Ve funkci arbitra absolvoval za čtyři desetiletí stovky lyžařských závodů a vyškolil několik generací kvalifikovaných rozhodčí. Druhou oblastí, ve které se realizoval na poli lyžařského sportu, byla mimořádně obsáhlá a kultivovaná publikační činnost. 20 let byl členem redakční rady svazového měsíčníku Lyžařství a jeho pravidelné a obsáhlé komentáře především k významným soutěžím v alpských zemích, byly v dobách tuhé izolace vzácným a vítaným zdrojem informací. Více jak 10 let pracoval na dvou publikacích, jejichž mimořádnou hodnotu neoslabil ani tvrdý cenzurní dohled za dob husákovské normalizace. Kulhánek byl hlavním editorem a vedoucím kolektivu 14 spoluautorů Malé encyklopedie lyžování – knihy malé formátem, ale velké počtem textově zpracovaných hesel. Sám pak napsal Zlatou knihu lyžování (1989) shrnující na šesti stech stranách historii lyžování způsobem, který musí vyvolávat trvalý obdiv odborníků i široké lyžařské obce.