Lyžování ho bavilo a po prvních úspěšných skocích ze sněhových můstků se o jeho sportovní růst počal starat bratranec Zdeněk Bartoš. Na dobrých výsledcích v dorosteneckém věku měl podíl trenér Skrbek, v juniorské reprezentaci trenér Bělonožník. Jako sedmnáctiletý talent byl neobvykle brzy zařazen do státního reprezentačního družstva, jehož byl členem až do roku 1974. Brzy zaujal dominantní postavení v týmu úspěšných skokanů, které vedl v letech 1960 – 70 Zdeněk Remza a později trenér Bulín. Ve vrcholné mezinárodní soutěži se prosadil až po osmi letech tvrdého tréninku a snad stovce startů v závodech doma i v zahraničí. V roce 1966 obsadil v prestižním Intersportturné 8. místo. O dva roky později neodjel na ZOH v Grenoblu rozhodně jako favorit. Přesto jeho perfektní technika na můstku P-70 slavila úspěch a Raška se stal prvním československým lyžařem – nositelem zlaté olympijské medaile, ke které vybojoval ještě stříbrnou na velkém můstku. Lehké zklamání doprovázelo další jeho stříbrnou medaili na MS ve Vysokých Tatrách v roce 1970. Dvakrát druhý byl v Interspotturné, v roce 1971 zvítězil. Nevyhýbal se nové disciplíně – letům na lyžích a 3. místem na mistrovství světa v letech v Planici se rozloučil s vrcholnými soutěžemi. Po skončení kariéry pracoval jako trenér juniorské a v letech 1978-80 seniorské reprezentace. V 70. a 80. letech byl zaměstnán jako trenér ve frenštátském Středisku vrcholového sportu mládeže až do jeho zrušení v roce 1992. O Raškově osobním profilu hovoří fakt, že byl signatářem provolání „2000 slov“s vědomím, že mu bude za trest odebrán Řád práce, spojený s jistým sociálním zvýhodněním.