Paul Cézanne maloval celý život jeden
kopec pořád do kolečka. Kopec se jmenoval Mont Saint Victoire. Dokonce si
kvůli němu koupil ateliér nad svým rodným městem, aby to měl se
štafličkami blízko k místu, odkud bylo na Mont Saint Victoire dobře vidět
v tom správném světle. Kopec ho nikdy neomrzel. Já nejsem žádný Cézanne,
ale jsem na tom podobně. Moje hory jsou jen maličko víc vzdálené od moře,
ale jinak úplně stejně přitahují mojí duši. Ochotně se do těchto
končin trmácím předlouhou cestou. Ještě nikdy nezklamaly. Nedokážou
omrzet. Na důchod si tam někde koupím kamenný dům a každé ráno se budu z
verandy dívat, jak vypadá stav sněhové pokrývky. Malovat budu tak leda
stopy do prašanu.
Pak jsem profrčela městečkem ještě několikrát, aniž bych mu věnovala
zaslouženou pozornost. Myslela jsem si bláhově, že hory začínají vlastně
až za ním v údolí řeky Guisane. Hrubá chyba!
Montgenèvre musí mít něco do sebe, když bylo sedlo vybráno jako místo
konání běžeckých tréninků při OH v Turíně. Tehdy zmizely zaprášené
budky a také adrenalinové šplhání po serpentinách chráněných jen
občasně kamennou zídkou bylo nahrazeno moderní silnicí splňující
„náročná kriteria kladená na všechny olympijské infrastruktury“. Kus
romantiky mi prostě rozebraly bagry, ale město získalo výměnou fešácký
podjezd pro auta a lyžaři možnost dostat se v klidu z jedné strany průsmyku
na druhou.
Středisko není žádna bomba, ale měla jsem v něm pocit, jako bych objímala
rozesmáté malé děcko nebo jen plyšového medvěda. Montgenèvre se prostě
nikam moc necpe. Spíš sem jezdí Italové z Turína než Češi z Prahy.
Projíždějí se tady po sjezdovkách, které jsou spíš mírné. Radostně se
usmívají, s nikým nezávodí. Tedy především nenamáhají sami sebe. A tu
svojí filozofii, že je všechno „na háku“, tady blahosklonně
rozprašují po sjezdovkách.
Je to infekční životní postoj. I když v zapadlých údolích, kousek za
dál vesnicí jsou pěkné červené, dlouhé, sportovní, tak jsem to tam nikdy
pořádně nerozjela. Zařadila jsem všechny místí tratě do kategorie
„kontemplativní“.
Jen pro upřesnění dodávám, že v době, kdy jsem se na kopcích okolo
této brány Jižních Alp batolila, sněžilo většinu času, jako když
protrhne peřinu. Nebyla jsem při seznamování vůbec omámena
sluníčkem!
Pro úplnost je třeba uvést, že většina těch pořádných sjezdovek není
v péči sněžných děl; ta pracují jen v těsné blízkosti městečka.
Všude jinde budete jezdit na „opravdickém“ sněhu nebo vůbec. Přírodní
podmínky tady jsou poměrně luxusní: Montgenèvre leží ve výšce 1 850 m
n. m. a kolem je několik kopců, které mají přibližně 2 500 m n. m.
V rodokmenu střediska jsou také jedny z prvních běžeckých závodů vůbec.
Konaly se tady v roce 1907 – sto let před olympiádou.
SENTIMENTÁLNÍ POHLEDY NA JIŽNÍ ALPY (2) - MONTGENEVRE
Lyžařské oblasti |
05.12.2008 |
Jana Vlková
Sedlo Montgenvre bývalo státní hranicí mezi Francií a Itálií. Můj první průjezd tímto místem ve mně vzbudil pobavenou závist. Z italské strany bývávala před vesnicí omšelá budka, kde se před nečasem nejspíš nad panáčky grappy choulili carabinieri se žandarmy. V sjednocené Evropě se zvolna rozpadala, podobně jak teď ležérně chátrají naše hraniční přechody.