Paul Cézanne maloval celý život jeden kopec pořád do kolečka. Kopec se jmenoval Mont Saint Victoire. Dokonce si kvůli němu koupil ateliér nad svým rodným městem, aby to měl se štafličkami blízko k místu, odkud bylo na Mont Saint Victoire dobře vidět v tom správném světle. Kopec ho nikdy neomrzel. Já nejsem žádný Cézanne, ale jsem na tom podobně. Moje hory jsou jen maličko víc vzdálené od moře, ale jinak úplně stejně přitahují mojí duši. Ochotně se do těchto končin trmácím předlouhou cestou. Ještě nikdy nezklamaly. Nedokážou omrzet. Na důchod si tam někde koupím kamenný dům a každé ráno se budu z verandy dívat, jak vypadá stav sněhové pokrývky. Malovat budu tak leda stopy do prašanu.

Pak jsem profrčela městečkem ještě několikrát, aniž bych mu věnovala zaslouženou pozornost. Myslela jsem si bláhově, že hory začínají vlastně až za ním v údolí řeky Guisane. Hrubá chyba!
Montgenèvre musí mít něco do sebe, když bylo sedlo vybráno jako místo konání běžeckých tréninků při OH v Turíně. Tehdy zmizely zaprášené budky a také adrenalinové šplhání po serpentinách chráněných jen občasně kamennou zídkou bylo nahrazeno moderní silnicí splňující „náročná kriteria kladená na všechny olympijské infrastruktury“. Kus romantiky mi prostě rozebraly bagry, ale město získalo  výměnou fešácký podjezd pro auta a lyžaři možnost dostat se v klidu z jedné strany průsmyku na druhou.
Středisko není žádna bomba, ale měla jsem v něm pocit, jako bych objímala rozesmáté malé děcko nebo jen plyšového medvěda. Montgenèvre se prostě nikam moc necpe. Spíš sem jezdí Italové z Turína než Češi z Prahy. Projíždějí se tady po sjezdovkách, které jsou spíš mírné. Radostně se usmívají, s nikým nezávodí. Tedy především nenamáhají sami sebe. A tu svojí filozofii, že je všechno „na háku“, tady blahosklonně rozprašují po sjezdovkách.
Je to infekční životní postoj. I když v zapadlých údolích, kousek za  dál vesnicí jsou pěkné červené, dlouhé, sportovní, tak jsem to tam nikdy pořádně nerozjela. Zařadila jsem všechny místí tratě do kategorie „kontemplativní“.
Jen pro upřesnění dodávám, že v době, kdy jsem se  na kopcích okolo této brány Jižních Alp batolila, sněžilo většinu času, jako když protrhne peřinu. Nebyla jsem při seznamování vůbec omámena sluníčkem!
Pro úplnost je třeba uvést, že většina těch pořádných sjezdovek není v péči sněžných děl; ta pracují jen v těsné blízkosti městečka. Všude jinde budete jezdit na „opravdickém“ sněhu nebo vůbec. Přírodní podmínky tady jsou poměrně luxusní: Montgenèvre leží ve výšce 1 850 m n. m. a kolem je několik kopců, které mají přibližně 2 500 m n. m.
V rodokmenu střediska jsou také jedny z prvních běžeckých závodů vůbec. Konaly se tady v roce 1907 – sto let před olympiádou.