Tahle bruneta zatím bez zaváhání ovládala kategorie žáků a juniorů českého, ale i světového sjezdového lyžování. Bude za čas vládnout i ve vodách dospělého, světového lyžování? Nejen na to jsem se Valentiny Volopichové, členky reprezentačního výběru ČR v alpských disciplínách, chtěl zeptat. Byť jsem si předsevzal, že tentokrát u lyžování neskončíme, neustále jsme se k němu vraceli. Pro Tínu je lyžování momentálně téměř vše, tak se není čemu divit.

TÍNA LYŽUJÍCÍ

Jak ses vlastně dostala k lyžování?

Naši oba závodili, máma byla dokonce akademická mistryně Evropy, takže jsem začala já a později i ségra. No a poměrně brzo jsem zjistila, že na Šumavě, kam jsme z Plzně logicky jezdili nejvíc, už všechny porážím, tak jsme se jeli podívat na nějaký závody do Špindlu a už jsme tam v podstatě zůstali.

Momentálně jsi v reprezentačním výběru…

Splnila jsem kritéria do A reprezentace, ale tam může být jen 5 holek, a protože některé byly lepší, tak jsem se mezi pětku pro tuhle sezonu nedostala a jsem takový jakoby náhradník.

Jaké máš pro nadcházející a ty další sezony cíle?

Letos chceme začít jezdit Evropský pohár. Hlavně slalom a obřák a pravidelně do 15. místa.

A co super-G nebo sjezd?

Super-G se chci začít taky trochu víc věnovat. Už jenom kvůli tréninku a zlepšení v obřáku. Zvyknout si na rychlost a tak, takže letos mám v plánu jet určitě několik FIS závodů v super-G. No a sjezd? Ten mě upřímně ani moc neláká. Paradoxně je to zvláštní, protože v autě se nebojím, ale na lyžích jo.

Ty se na lyžích bojíš?

Já vždycky říkám, že jsem nejpodělanější z těch našich mladejch holek. Ony jsou všechny takový odvážný a já se prostě trochu víc bojím.

Co znamená jet hodně rychle na lyžích? Máš představu, kolik třeba jedeš?

Kolik jedu? To vůbec netuším. Ale ta hranice rychlosti se vždycky posune, když absolvuju pár super-G. Pak je to hned lepší. Ale jsem prostě opatrnější. Nejsem absolutní kamikadze a nepustím se úplně do všeho.

A jak se ti jezdí na lyžích s novými parametry?

Super. Boží. Je to o mnoho lepší. Nebo pro mě konkrétně určitě jo.

V čem to je lepší?

Ty lyže líp vedou. Já jsem vymýšlela v průběhu oblouku strašný nesmysly, který tam vůbec nemají být, a to mně tyhle lyže vůbec nedovolí. Byla jsem dřív při jízdě zbytečně neklidná a rozházená, protože jsme měla dojem, že potřebuju tu jízdu zrychlit, a ty starý lyže mi tohle všechno dovolovaly a ty nový mi to prostě nedovolí. Takže já jsem z nich nadšená. Je fakt, že zatím jsme jezdili hlavně na mírnějších sklonech, uvidíme, až přijdeme na strmější kopce, jako je třeba ten v Söldenu.

Jaké to vlastně bylo v Söldenu? Jela jsi tam svůj první závod Světového poháru…

Musím upřímně říct, že už si to moc nepamatuju, je to už skoro tři roky. Od tý doby se udála spousta věcí, hlavně v mojí hlavě. Ale bylo to určitě zajímavý. I když musím říct, že tím, jak jsem byla mlaďounká, a navíc od malička jsem byla dobrá, v žácích jsem vyhrávala s přehledem, tak jsem i ten světák brala tak nějak automaticky a dneska si uvědomuju mnohem víc, co je to za práci se tam pohybovat a jezdit pravidelně takovýhle závody a navíc bodovat. A tehdy jsem akorát věděla, že je to prudký, a chtěla jsem dojet do cíle, jinak vlastně nic. Prostě jsem to brala jen jako další závod, pohodička.

A jaký jsi tam vlastně měla pocit? Když kolem sebe vidíš všechny ty hvězdy, zkušené soupeřky… , a najednou se objeví na startu taková sebevědomá mladá dívka… Jak se vlastně dívali oni na tebe?

Nijak. To je totiž asi to umění těch nejlepších. Srandičky, pohoda, ale jakmile přijdou na kopec, začnou se maximálně soustředit na svoji jízdu a nic jiného je nezajímá. Oni hlavně ani nezávodí mezi sebou, ale závodí jenom sami se sebou. S odstupem času si hlavně uvědomuju a obdivuju tu strašnou vůli a dřinu, to, že se hecli a dokázali tomu všechno obětovat.

Ale ty se přece chystáš na to samé. Nebo nechceš lyžování obětovat to všechno?

Chci, teď už určitě ano.


TÍNA DÍVKA, KRÁSKA A ZVÍŘE

Jsi celou zimu po závodech, tréninků přibývá, odhodlání podřizovat vše úspěchu také… Co na to tvůj přítel?

Měla jsem přítele 4 roky, což je v devatenácti letech docela dlouho. A…

A ten to vzdal kvůli lyžování. Jezdila jsi na něj moc rychle…

To ne, ale spíš jsem to asi vzdala já. Je to těžký. Člověk asi musí být svým způsobem trochu sobec, i když to bolí, a bolí to většinou nejvíc právě ty lidi, které má rád. Je pak sice sám, ale ví, proč to dělá.

Takže to je tvá první oběť lyžování?

Dá se to tak říct. Je strašně složitý být pořád pryč a pak ještě to minimum volného času, který ti zbývá, věnovat někomu dalšímu. Myslím, že pokud tvůj partner není třeba členem týmu, tak musí vedle každého vrcholového sportovce určitým způsobem trpět.

Lyžování pro tebe znamená asi docela dost…

Jak to říct. Samozřejmě, že to znamená hodně, ale uvědomuju si, že se může stát strašně moc věcí, můžu se zranit, může mi to jít špatně… Pak bych si musela asi najít něco jinýho, něco, v čem bych mohla vyniknout. Potřebuju prostě v něčem vynikat, být v něčem nejlepší. Od malička jsem byla taková. Řekni zmiji, ať není jedovatá…

Takže typický kozoroh. Kozorozi jsou tvrdí a jdou si za svým. Věříš na znamení a horoskopy?

Ani ne, velmi málo, nebo spíš vůbec. Základní charakteristiky znamení tuším, ale na horoskopy moc nevěřím. Hlavně jsou vždycky napsaný tak, aby se tam každý našel.

Jaký jsi člověk?

To já sama za sebe nemůžu soudit. Ale jsem cholerik. Těžkej cholerik a extrovert. Ale na druhou stranu se cítím strašně nejistě mezi cizími lidmi a to přehrávám nebo zastírám neskutečným entusiasmem. Takže aby to nikdo nepoznal, že mi není zrovna příjemně mezi cizími, tak se ještě víc předvádím a za to mě spousta lidí nesnáší. Obecně asi nejsem typ člověka, kterého by lidi měli rádi.

Proč?

Říkám, co si myslím. A několikrát už jsem si namlela a určitě si ještě mnohokrát namelu.

Takže jsi taková prořízlá pusa…

To jsem. Je fakt, že čím jsem starší, tím víc zvažuju důsledky toho, co řeknu, ale…

… ve většině případů stále dřív mluvíš, než myslíš?

To taky ne, to já vím moc dobře, co řeknu a že z toho bude průšvih. Ale spíš už poslední dobou víc zvažuju, jestli mi to za ten průšvih stojí. Ale snažím se být upřímná. Nemám ráda podvody, lži a různý kličky. Určitě jsem taky v životě řekla o někom špatný věci, aniž by u toho byl, ale kdo to v životě neudělal? Já se aspoň pak netvářím, že je všechno v pohodě.


Co bys na sobě chtěla změnit?

Ježíš, to je ale debilní otázka… Chtěla bych být na lidi milejší. Strašně mě mrzí, jak se chovám k těm nejbližším, k rodině. Často nemám čas něco řešit, tak lidi kolem sebe rychle odpálkuju a pak mě to mrzí. Já prostě nejsem taková ta typická ženská ťuťuňuňu, řeknu všechno rovnou. Vím, že třeba mámě jsem hodněkrát tímhle ublížila, se ségrou taky vedu často úplně zbytečný války… tak to bych si asi taky přála trochu změnit. No a chtěla bych se uklidnit. Protože to je velký mínus i v tom sportu. Uklidnit se, co se týče psychiky.

Takže jsi třeba nervózní na závodech?

To ani ne. Potřebuju se uklidnit ve smyslu „Take it easy“. Snažím se pořád všechno stihnout, jsem roztěkaná, gestikuluju a vůbec. Však se na mě podívej, vypadám jak lidi na perníku. A to už mi řeklo hodně lidí.

A zkoušela jsi vlastně nějaké drogy?

Žádný tvrdý drogy jsem nikdy nezkoušela a ani po tom netoužím. Ale pokud myslíš, jestli jsem si jako dala někdy marjánku, tak to zas jo.

Jsi party girl?

No jasně. Já říkám, že jsem „hroznej pankáč“.. Ne co se týče hudby, kultury, ale spíš obecně takový revolty. Mě prostě baví lidi trochu štvát a provokovat, takže já na tu párty jdu už jen proto, že si lidi pak říkají: „Jéžiš, ta Volopichová je zas někde…“ Ale na druhou stranu, trénuju dvakrát, třikrát denně a nemůžu pak jít a všechnu tu dřinu prostě vypít. Takže občas třeba na party jdu, ale nepiju. Kamarádi jsou z toho vždycky trochu paf.

Tak to musí být otrava, ne?

Ne, náhodou vůbec ne. To je právě pecka. Člověk v 6 ráno vyleze z tý putyky, už je světlo a já jsem čerstvá a jdu rovnou běhat, zatímco ostatní si ťukaj na čelo a potácejí se domů.


TÍNA ZLOBIVÁ

Jezdíš ráda rychle autem?

Ráda, ale slíbila jsem tátovi, že budu jezdit pomalu.

Myslíš, že máš tuhle zálibu v rychlosti z lyžování? Lyžaři většinou rádi jezdí rychle autem…

Myslím, že jo, že to je z těch lyží. Ale na druhou stranu je v tom i taková trocha exhibicionismu, protože když jedeš a vidíš kolem sebe ty chlapy v těch silných autech, vedle sebe mladou přítelkyni a teď najednou koukaj, jak se jim nějaká ženská lepí na zadek a jsou z toho nepříčetný. Tak to mě baví.

Takže tě baví vytáčet…

… lidi obecně.

A co tě baví víc? Jen si tak lyžovat, vytáčet chlapy, vyšlápnout si někam na freeride, nebo prostě závodit?

Freeride určitě. Když je čas, tak chodím v zimě i ve Špindlu do volného terénu nebo ráda jezdím jen tak volně, po upravené sjezdovce, ale na druhou stranu mám pořád potřebu se hecnout, udělat něco líp než minule a to prostě při freeridu moc nejde. Rok jsem vlastně kvůli zdravotním problémům ani nezávodila a rozhodovala se co dál, takže jsem lyžovala docela dost volně, ale nebylo to ono. Mám prostě potřebu soutěžit.

Co si myslíš o dopingu?

Odpovím ti otázkou: Proč se ženský malujou? Protože to dělá každá! A ty míň hezký dohánějí líčením ty, který jsou přirozeně krásný od přírody. Já bych klidně doping povolila, nebo spíš s ním nějak pracovala. Dnes už to stejně ani jinak nejde, jednou se s tím začalo a nikdo už to nedokáže vrátit zpátky. Všichni dělají sport pro peníze. Ze začátku určitě ne, ale později na elitní úrovni už to tak prostě je. Investuješ spoustu svých peněz a chceš je minimálně dostat zpátky. Takže pak uděláš cokoliv, abys dohnal rozdíl mezi někým, kdo má genetické vlohy pro nějaký sport a vyčnívá z davu, a mezi sebou, když třeba takové vlohy nemáš. Olympijská myšlenka jde stranou. A proto jsem ráda, že dělám lyžování. Můžeš si vzít, co chceš, a pak chytíš v první bráně špicara a všechno je hned jinak.


TÍNA ZAMYŠLENÁ

Jaký máš názor na svět?

No to já ale nemůžu říct. To nejde… Myslím, že lidi málo přemýšlejí. Kdyby přemýšleli víc, nevolili by komunisty, nestarali se sami o sebe a táhli víc za jeden provaz. Celá společnost je dost zkažená, plná ústupků a intrik. Na druhou stranu se mi třeba v Čechách líbí ta neuvěřitelná svoboda. To už nikde po světě, kde jsem byla, není. Nemůžeš si jen tak koupit pivo a jít si ho vypít do parku.

A kdybys musela někdy emigrovat, protože by se sem, do Čech, vrátil starý režim. Kam by to bylo?

Monako.

Monako? Tak to bych od lyžařky nečekal…

V Monaku je spousta peněz. Jednou se chci živit sama, až skončím se závoděním, a Monako mi pro správu vlastních peněz a jejich investování přijde dobrý. Hlavně se tam člověk dostane k zajímavým kontaktům a může svoje jméno, které získal při své kariéře, nějak využít. Třeba ve prospěch druhých. A navíc jsou v Monaku hezký kluci a dobře se oblíkají ;-).

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Rodina. I když to tak nevypadá. Vždycky jsem se s celou rodinou hádala, ale každý má nějaký chyby, já taky a vážím si svojí rodiny, protože mě respektuje takovou, jaká jsem.

U čeho si nejvíc odpočineš?

Spím. Na nic jinýho stejně nezbývá čas. Ale jinak ráda čtu, strašně ráda vařím a hlavně jím. A taky si dost odpočinu, když jsem zrovna s tou svojí bláznivou famílií. Sice se pořád něco děje, někdo se s někým dohaduje, někdo za mnou chodí a nabízí mi něco k jídlu a je to na jednu stranu trochu stres, ale na druhou stranu zase taková symbióza, která mě uklidňuje. Podívám se na to všechno kolem a říkám si, že tohle je moje rodina. Jen moje.

Co myslíš, že budeš dělat touhle dobou za deset let?

Co myslím, nebo co bych chtěla dělat? Co myslím, tak to vůbec netuším. Já totiž pořádně nevím, co budu dělat za hodinu. A co bych chtěla dělat? No já doufám, že to s tím lyžováním někam dotáhnu a že budu schopná úspěšně těžit z prestiže, kterou získám. A ještě předtím si užít všech těch věcí, které teď nemůžu dělat. Být víc s rodinou, jet na dovolenou, koupit si psa a… já fakt nevím. Nic neplánuju.


Mluvila jsi o prestiži, které bys chtěla dosáhnout a hlavně ji nějak využít…

Ne že bych chtěla někoho trénovat, ale třeba předat nějaké zkušenosti, kdyby o to někdo stál. Ale hlavně být soběstačná, vydělávat nějaký peníze a být se svým jménem prospěšná. Třeba Aleš Valenta dokázal svoje jméno skvěle marketingově využít. Ne že bych chtěla dělat třeba moderátorku v rádiu, ale…

A co bys chtěla dělat, až skončíš s lyžováním?

Chtěla bych studovat práva. A chtěla bych se právničině věnovat. Třeba právnímu zastoupení sportovců v souvislosti s reklamou a marketingem nebo se angažovat na Svazu lyžařů.

A nenapadlo tě někdy živit se modelingem? Máte to přece v rodině…

Napadlo mě to, určitě. Ten jeden rok, co jsem nemohla lyžovat, jsem s modelingem i docela dost koketovala. Nafotila jsem i pár fotek, ale pak jsem se rozhodla pro lyžování. Kariéra modelky pro mě začala být stresující. Pořád jen myslíš na jídlo. Respektive na to všechno, co nesmíš sníst. A myslíš, že bych jako dělala modelku, až skončím s lyžováním? To bych musela shodit tak sto kilo a stejně, už bych byla stará. Moje máma sice modeling dělala až po skončení kariéry, ale taky ji to nenaplňovalo a věnovala se nejdřív soudnictví a pak teprve nám se sestrou, za což jí děkuju já a časem určitě i Josefína.

Myslíš, že být špičková modelka je stejně náročné jako být špičková lyžařka?

Být špičková modelka už zase není tak moc náročný. Ale dostat se na tu úroveň je dlouhá cesta a několik let dřiny. Když už jsi na vrcholu, tak to jen udržuješ. U lyžování musíš dřít pořád.


TÍNA LYŽUJÍCÍ PODRUHÉ

Tak se zase vrátíme k lyžování. Co děláš před závodem? Máš nějaký rituál? Posloucháš třeba muziku, když jsi na startu?

Jak kdy, někdy poslouchám muziku, AC/DC, starý Zeppeliny, ale i hardcore. A někdy se jen tak rozhlížím po horách, protože to dodává strašnou energii. Často třeba taky telefonuju s tátou. To mě uklidňuje. Už od mala mi nikdy nevyčítal, že se mi nepovedl závod, ale to, že jsem byla vzteklá, roztěkaná, jeho to štvalo, protože jsem byla ošklivá i na něj. A když jsem byla takhle nesoustředěná a roztěkaná před závodem, asi mě vždycky nějak začaroval, protože se mi ten závod fakt nepovedl. Takže on je takový můj uklidňovací prášek. Vždycky mi říká, že když se to nepovede teď, půjde to příště, a i když každý závod strašně prožívá, investuje do mě svůj čas a peníze, tak mi nikdy neřekl: „Tys jela ale úplně blbě!“. A to mi dlouhodobě hrozně dodává sebevědomí.

Na co myslíš, když máš za sebou úspěšné první kolo a jdeš do druhého?

Na nic. Když vím, že jsem jela dobře, nezkoumám, kdo je přede mnou, o kolik, podívám se jen na svůj čas, na videu na svoji jízdu a víc neřeším. Zatím nejsem na úrovni, že bych mohla nebo musela volit nějakou taktiku. Prostě buď, anebo.

Co bys chtěla změnit na svém lyžování?

Je to vlastně stejné jako v životě, jako před závodem, jako po závodě. Potřebuju se uklidnit. Uklidnit svoji jízdu, začít jezdit více plynule. Když se podíváš třeba na jízdu Lindsey Vonn, tak vypadá, že hraje nějakou baladu. Je to strašně klidná a harmonická jízda. V angličtině tomu říkají finesse, což znamená třeba zručnost nebo obratnost, ale zároveň také plynulost nebo zjemnění pohybů.

Když jedeš závod, myslíš na něco? Máš vůbec čas na něco myslet?

Právě že mám. A vymyslím většinou dost nesmyslů. Dřív jsem třeba dokázala vymyslet, kde by se dalo v druhém kole vypadnout, kdyby se mi první nepovedlo a už jsem neměla šanci na dobrý umístění. No, a když se to první fakt nepovedlo, dokázala jsem to i realizovat. Ale to už je dávno. Nicméně dodnes nesnáším dojet dvacátá. A na domácích závodech musím být na bedně, jinak jsem naštvaná.

Tak já ti, Tíno, přeju, ať ti to zdravé naštvání vydrží i dál a nemusíš hledat místa k vypadnutí. Díky za rozhovor!

Valentina Volopichová se narodila 5. ledna 1993 v Plzni modelce Brigitě Volopichové a právníkovi Danu Volopichovi. Po mamince zdědila kromě talentu k modelingu i talent lyžařský a začala velmi brzy závodit, již ve třech letech. Na krajské úrovni brzy ovládla svoji kategorii a její kralování postupně pokračovalo i na republikové úrovni. V kategorii žáků pak zaznamenala největší úspěchy v letech 2005, 2006 a 2007, kdy postupně dokázala vystoupat na elitní pódia Mistrovství světa žactva, zejména v disciplínách slalom a obří slalom, zvítězit v Českém poháru a stát se dvojnásobnou mistryní republiky. Velkou naději českého lyžování pak na jednu sezonu zastavilo zranění, ale po návratu se dokázala opět umisťovat na nejvyšších příčkách republikových závodů či Mistrovství ČR v alpských disciplínách. Za sebou má už i jeden start ve Světovém poháru, a byť ho dnes považuje za ukvapený, chce se v budoucnosti na elitní úroveň znovu podívat. Bezpochyby jí v tom pomůže její vůle i typické vlastnosti vytrvalého a tvrdého kozoroha, v jehož znamení se narodila.




Filip Trejbal

S Filipem jsme se potkali uprostřed parného léta v kavárně na okraji Liberce. Nad námi se tyčil majestátní Ještěd a působil tajemně, stejně jako velký chlap s vzezřením vikingského válečníka, který seděl naproti mně. Z jeho hlasu ale zaznívala dobrota i pokora a já se přestal bát, že mě za špatně položenou otázku třeba přišpendlí lyžařskou hůlkou do kavárenského křesílka.
Vyšlo ve SNOW 70



Kateřina Pauláthová

Potkat se s Kateřinou nebylo vůbec jednoduché. Tato mladá sympatická dáma je vytížena tréninky, cestováním i povinnostmi vůči sponzorům a volného času jí moc nezbývá.
Vyšlo ve SNOW 72



Kryštof Krýzl

To nejzajímavější jsem z chlapíka, který nejdříve působil téměř tichým dojmem, dostal až na konci našeho rozhovoru, který se tentokrát točil kolem lyžování víc, než kdy předtím. Kryštof je lyžováním posedlý a rád řeší technické detaily, a protože jsem na tom podobně, bylo velmi těžké se nenechat unést.
Vyšlo ve SNOW 73



Klára Křížová

Se sympatickou Klárou jsme se setkali na vyhřáté zahrádce příjemné trutnovské kavárny. Byl srpen, teplo, tiché nedělní odpoledne na maloměstě a proti mně seděla krásná, vtipná, veselá mladá dáma, která umí navíc dobře lyžovat. Co víc jsem si mohl přát! Narozena na Moravě mluvila spisovně a rozhovor plynul pomalu, přirozeně, prostě nedělně a já ho nechal stejně tak plynout i pro vás. Přeskakující vesele z jednoho na druhé, živý jako voda, živý jako Klára samotná.
Vyšlo ve SNOW 74