Často v souvislosti s tvým jménem slýchávám příměr česká Lindsey Vonn, včera, když jsme spolu mluvili po telefonu, jsi Lindsey také několikrát zmínila, tak jak to vlastně je?

No je to vtipný, ale už se mi stalo, že si nás spletli.

*Fakt si vás pletou?*

Teď už asi tolik ne, ale dřív se mi několikrát stalo, že si fanoušci mysleli, že jsem Lindsey. Jeden mi po zkaženém sjezdu, který Lindsey vyhrála, začal hrozně gratulovat, tak jsem se divila, on taky a pak říká: „Vy nejste Lindsey?“ Asi tam je nějaká drobná podoba, máme stejnou barvu vlasů, roli hraje i stejná výška.

Ptát se tě, jak ses dostala k lyžování, je asi dost zbytečná otázka.

Losování doma. Ba ne, naši mi řekli, že mě začali učit lyžovat proto, abych jim nepřekážela na svahu. Ale jinak jsme byla na lyžích od raného věku, ani jsme ještě neuměla chodit. Mamka učila na vysoké škole tělocvik, takže byla celou zimu na lyžích a vozila mě na zádech a já jsem tam odtud komentovala veškeré lyžařské dění okolo.

Kde jsi začínala s lyžováním?

Na Portáši, to je tam u nás, za Zlínem, to jsou takové naše Krkonoše. Byly mi asi tři roky. Ale pak už jsme začali s našima jezdit hodně i do Krkonoš a všude možně i po světě.


Ty se specializuješ hlavně na klouzavé disciplíny, sjezd, super-G…

Klouzavky jezdím ve Světovém a Evropském poháru, ale jinak jezdím všechno. Ale k těm klouzavým disciplínám jsem se vlastně dostala při přechodu z žáků do juniorů, kdy mě naši poslali do Ameriky, tam mě trénoval Pavel Šťastný a poprvé jsme si tam vlastně vyzkoušela sjezd. A tak mě to chytlo, že jsem si řekla, že už ty krátký potvory slalomky nechci na nohy. Slalom jsem jezdila v té době docela slušně, ale když jsem zkusila sjezd, bylo rozhodnuto. Navíc jsem asi vždycky tíhla víc k rychlosti, už od 15 jsem jezdila na motorce. A já nechci nikoho urazit, obdivuju holky slalomářky, ale mně ten krátký oblouk prostě nic neříká. Potřebuju dlouhý oblouk, potřebuju si každý oblouk nějak užít a ne se tam pořád nějak šmrdlat.

Takže to nebylo pod vlivem mamky a jejích výsledků?

Pozor, ono se to často plete. Mamka byla původně taky hlavně slalomářka. Ale doma to slyším pořád, že nemám jezdit jen jednu disciplínu, ale všechno. Ale jelikož je superkombinace, tak se snažím jezdit i ten slalom a trénovat ho. I když je to asi dost vtipné vidět mě jezdit slalom, dokonce si ze mě trenéři dělají srandu. Ale když je ten kopec tak nějak normální a není to úplný led, tak ho umím jezdit i docela dobře. I když… to na sebe teď prásknu, že poprvé jsem se rozbrečela na kopci paradoxně ne při prohlídce sjezdu, ale slalomu.

Rozbrečela při prohlídce?

To bylo v St. Moritz na svěťáku při superkombinaci, bylo to prolité vodou, technická četa chodila v mačkách. Já byla na prohlídce, první čtyři brány dobrý, pak se to zlomilo, já jsem začala stresovat, hysterčit a pak jsem jen viděla, jak se trenér vzdaluje a potkala jsem ho zase až v cíli. Tam jsem to chtěla zabalit, tak mě nechal vydýchat a řekl, že se uvidíme na trati. Ale nakonec jsem jela a skončila jsem 31.


A ty teď zase občas trénuješ s Pavlem Šťastným…

Trochu jo, beru ho jako poradce, trénoval kdysi i mamku. Takže jsme byli loni na jaře na několik dní společně na ledovci.

Co se ti líbí na sjezdu?

Rychlost, koncentrace, ve sjezdu se prostě nedá nic dohnat. Přesně to vystihla moje mamka. Říkala, že když si stoupne na start sjezdu, tak si jde odcvičit gymnastickou sestavu. Na sjezdu nic nevymyslíš, musíš trať znát nazpaměť a všechno si vyzkoušet při tréninku. Změnit to pak může jen počasí.

Jakou trať máš nejraději?

Určitě St. Moritz. Ale není to kvůli tomu, že už jsem tam bodovala. Ale je tam úplně všechno, technické pasáže, rovinky, vlny… prohlídka je tam strašně důležitá, protože třeba čtyři pět oblouků nevidíš z brány do brány a musíš mít tu trať perfektně uloženou v hlavě.


Bojíš se někdy na lyžích?

Bojím, ale nesmím si to připustit. Bojím se ve slalomu.

Ale tam jedeš třetinovou rychlostí…

To jo, ale je tam mnohem víc bran :-).

Tak to se ale spíš bojíš, že vypadneš nebo špatně najedeš a nějaká brána tě vezme po hlavě, ne?

To ani ne. I když si pamatuju, jak jsem jednou přišla za mamkou, že nemůžu ty slalomy vlastně vůbec jezdit, protože se bojím o zuby, abych si je třeba nevyrazila o tyč. Mamka nic neřekla a za pár dní říká, že jsem objednaná k zubaři. Tak jsem se divila proč, že jsem byla nedávno na kontrole, a ona na to, že mi zubařka udělá otisk na chrániče zubů. Takže jsem s tímhle důvodem zase neuspěla. Ale i ve sjezdu jsou samozřejmě chvíle, kdy se bojíš. Mám vždycky respekt při prvním tréninku. Neznáš trať, nevíš, jak dlouhé budou skoky, takže jedu vždycky tak napůl a pak dole si říkám, že jsem mohla klidně jet o mnoho rychleji. Vždycky, když jsem v cíli, chtěla bych jet hned znovu, abych to mohla zkusit rychleji, ale musím počkat 24 hodin a mezitím se to tělo dostane do jiného režimu, takže druhý den na prohlídce už zase přemýšlím a vymýšlím.

A jak vlastně trénuješ na sjezd? V Čechách to přece moc nejde...

Loni jsem jela první sjezd teprve 14 dnů před závody v Lake Louise… Je to těžké, loni jsem neměla ani moc financí, abych mohla jet přes léto trénovat do Jižní Ameriky, tak jsme změnili trochu přípravu a věnovali se víc točivým disciplínám, na které zas na začátku sezony nemám moc čas, takže to taky bylo k něčemu. A letos jsme to trochu přehodnotili a vynechám závody SP na začátku sezony v Kanadě a za ušetřené peníze teď poletím trénovat s francouzským týmem do Argentiny.

A dá se třeba v Čechách trénovat alespoň nějak po kouskách, třeba volně?

Jako že bych si stoupla ráno na černou ve Špindlu a jela rovně dolů? To nejde.

Ale můžeš trénovat třeba skoky…

To trénuju. V létě jezdím k Aleši Valentovi do Štítů. Má tam i jeden skok, který je podobný těm našim sjezdařským, a skáču tam okolo 20 metrů, takže pro trénink ideální. Vlastně jsem tam začala jezdit proto, že jsem měla jednu sezonu problémy na skocích, pořád jsem padala a pak už z toho začneš mít respekt. Tak jsme začali jezdit do Štítů a hrozně mi to pomohlo, hlavně v té letové fázi.

A rodiče se o tebe nebojí?

Já se jich moc radši neptám. Mamka to vidí z pohledu závodníka, takže ta je v pohodě, a taťka vlastně ani nevím. Babička Charvátová, ta je na to zvyklá, ale druhá babička vždycky prý odchází od televize a volá do obýváku na dědu, jestli už jsem v pořádku dole. Je fakt, že to na obrazovce vypadá mnohem hůř, než jak já to pak cítím při závodě. Proto se ani na startu radši nedívám na přímý přenos, který tam často běží, abych neměla zbytečně respekt, když bych viděla, že měl někdo z holek na trati někde problém.


V čem je vlastně mezi sjezdaři největší rozdíl? Trať už není moc technická jako slalom nebo obřák, takže to vypadá, že když se nahoře postaví všichni do stejného sjezdového postoje, musí dojet téměř stejně. Je to tedy materiál, mazání, nebo ještě něco jiného?

Největší roli asi hrajou servismeni a materiál. Čím výš jsi na závodním žebříčku, čím výš jsi na žebříčku ve fabrice, dostáváš se k lepším a lepším lyžím. Není to ani materiál, ale hlavně skluznice. Takže když jsi v hierarchii až někde na konci, tak se často dostaneš k lyžím, které někdo ze světové špičky při testování jen obul a vyzul.

A co třeba doping?

V lyžování by asi moc doping nefungoval. Sjezd je takový vytrvalostní sprint, taková osmistovka. Takže jedině růstové hormony, ale nic víc si nějak nedovedu představit.

Máš čas myslet při sjezdu ještě na něco jiného než na samotnou trať?

Jednou jsem si vzpomněla na svého psa, co asi dělá. A pak si říkám, že to snad není možný, že se mám soustředit na sjezd a myslím přitom na psa.

To sis stihla všechno říct? Myslet na psa a ještě si za to v duchu vynadat?

No stihla, ale to se mi stalo jen jednou na rovince. Když jsou nějaké strmé nebo technické pasáže, tak na to čas určitě nemáš. Ale když jedeš zrovna 200 metrů rovně… Ale to se mi stalo jen jednou nebo dvakrát. Jinak spíš myslím na to, co bude dál, probírám si v hlavě další trať a techniku.

A co si říkáš bezprostředně před startem, už jsi před startovní brankou, máš za ní připravené hole, na co myslíš?

V jednu dobu jsem s tím měla docela problém, bála jsem se zranění a přemýšlela jsem na startu, co by se mohlo všechno stát. Takže to jsem samozřejmě po čase zavrhla, protože to opravdu nefungovalo. Takže teď se snažím být v klidu, dívám se na hodiny, když mám jedenáct vteřin do startu, připravím si hůlky a pak přichází takový pocit radosti, že už tam stojím a můžu konečně jet. Nejhorší je to čekání na start.


Máš třeba před startem nějaké rituály, kromě těch magických jedenácti vteřin?

Mám třeba danou rozcvičku, obuju si vždycky pravou lyži, i když je to krkolomné, tak vždycky pravou, takže servisák už si na to zvykl a vždycky mi lyže tak přichystá.

Kam bys to chtěla v lyžování dotáhnout?

V dětství jsem si naprosto automaticky říkala, že budu mít olympijskou medaili, když se mě na tohle někdo ptal, vždycky jsem odpovídala, že mamka má medaili, tak já budu mít taky. Pak jsem zjistila, že to tak jednoduché není, takže můj cíl byl se dostat na olympiádu, což se mi povedlo. Ale samozřejmě bych si přála mít alespoň jeden cenný kov z mistrovství světa nebo olympiády.

Co je víc, Světový pohár, nebo olympiáda?

Olympiáda. Myslím si, že pro jakéhokoliv sportovce to tak je. Většina sportovců tak odpoví, i cyklisti, pro které je třeba Tour de France vrchol. Olympiáda je prostě svátek sportu.

Myslíš, že jsi někdy pod tlakem mámina úspěchu na olympiádě?

Asi ani ne ze strany rodičů, ale trochu to tam je. Ten ocásek „dcera bronzové medailistky ze Sarajeva“ s sebou nosíš pořád. Jsem hrdá na to, co mamka dokázala, ale ten určitý tlak tam pořád podvědomě je. Na druhou stranu jsem to dřív brala, že musím něco dokázat, ale když něco musíš, tak to většinou nedopadne. Takže dnes si to už moc nepřipouštím.

A jak bojuješ s porážkami?

Jako děcko jsem dělala scény, to bylo hrozné. Teď dělám v cíli hrdinku a pak přijdu na pokoj a tam jsem sama, a kde jsem sama, tam jsem sama.

*A tam, kde jsi sama, se děje co?*

Tam zavřu dveře, shodím ze sebe vztekle všechno oblečení, lyžáky hodím do rohu a naštvaně si lehnu do postele a snažím se přemýšlet úplně o něčem jiném.

Co pro tebe znamená lyžování?

Volnost. Příroda. Nemohla bych třeba dělat plavání, plavat ode zdi ke zdi. A samozřejmě je to moje živobytí, ale vím, že jednou to závodní lyžování skončí, takže to není to úplně nejdůležitější na světě. Ale lyžovat budu vždycky, dokud obuju lyžáky.

Lyžování, nebo láska?

Obojí. Protože to je to samé, mám ráda lyžování.

Tak já to vezmu jinak. Máš přítele?

Mám.

A jak se srovnává s tím, že jsi celý rok pryč?

On pracuje v lyžování, takže to chápe. On navíc není Čech, takže je daleko. Ale je určitě fajn, že když se vidíme, můžeme si povídat o lyžování, což dřív s bývalým přítelem moc nešlo. Být partnerem jakéhokoliv vrcholového sportovce je těžké a spousta vztahů nakonec končí až ve chvíli, kdy ten sportovec svoji kariéru ukončí.

Proč si to myslíš?

Protože ten vztah je najednou úplně o něčem jiném. Test toho vztahu probíhá už v průběhu kariéry, ale když se pak po jejím skončení sportovec usadí doma, začne probíhat jiný test, jestli to ti dva spolu doma přežijí. Ten sportovec musí najednou přepnout na režim normálního života a jeho partner, který ho celou dobu akceptoval jako sportovce, který je pryč a pořád trénuje, a zvykl si na to, může být najednou překvapený, že to je jinak.

A když budeš mít partnera vrcholového lyžaře a skončíš svoji kariéru dřív než on…

Tak to ne. Já budu sedět doma na zadku a on si bude někde trajdat, tak to ne. Takže můžeme napsat, že Klára Křížová uvažuje o vážném vztahu až po skončení kariéry, ideálně až tak rok po ní, až si to srovná v hlavě. To zas ne, já jsem taková neřízená střela, rozhoduju se impulzivně, a když se naskytne nějaká šance, jdu za ní. Tím teď nemyslím vztahy, ale mám prostě takový přístup k životu.

Věříš na horoskopy?

Věřím. Ne, že si každý týden čtu, jak to se mnou vypadá, ale mám ráda všechny trochu duchovní věci, jógu, meditace nebo třeba vykládání karet, takže dávám horoskopům nějakou váhu. Věřím na hvězdy.

Třeba v tvém horoskopu na dnešní den se píše, že se máš milovat ve vaně, protože je pro to ten nejvhodnější den.

Tak to nevím, jak zvládnu, když je můj přítel až ve Francii. Hvězdy asi někdy trochu lžou. Tak já si to vystřihnu, a až pojedu do Francie, vezmu si to s sebou. Datum nějak zfalšujeme.

Stačil by ti tvůj přítel na lyžích?

Dřív závodil, tak asi jo. Ale ne na sjezdových. Jednou jsem ho viděla na lyžích pro super-G, jak je zajížděl holkám z týmu a řekla jsem mu, ať si je radši vyzuje, nebo se zabije. Na takové lyže musíš být zvyklý. Ale v obřáku, kdo ví? Samotnou by mě to docela zajímalo, jestli by mně dal na frak.


Mluvila jsi o motorkách, máš motorku?

Nemám. Nejsou na to peníze. Ale můj sen je mít rychlou silniční motorku, ale jezdit jen na okruhu. Nejlíp aby byl hned za barákem.

A v autě jezdíš rychle? Zajímalo by mě to porovnání rychlosti na lyžích a v autě...

Na těch lyžích mi to tak nepřijde. Když pak jedu v autě po dálnici a podívám se na tachometr, tak se úplně leknu, že jsem takhle rychle jela na těch lyžích. V té helmě, brýlích nevnímám tu rychlost tak jako v autě.

*Ale na té motorce je už ten pocit jiný, ne? *

To je, ale já nechci motorku kvůli rychlosti, mně se prostě líbí ten pohyb, náklony do zatáček, ten oblouk, odstředivá síla. Takže tam je možná ta souvislost s lyžováním.

Jaký jsi člověk?

Dobrý :-). Jsem cholerik a také lidem až moc důvěřuju. Ale jinak jsem fajn, super, cool a tak. A taky mám přezdívku koza, protože jsem strašně tvrdohlavá. Proto mám i na všech lyžích namalovanou kozu. Maluje mi ji tam můj servisák.

Co si myslíš, že budeš dělat touhle dobou za deset let?

Flákat se. Ba ne, to mi bude třiatřicet, tak to už bych chtěla mít nějakou rodinu a chtěla bych být asi někde v zahraničí.

A kde v zahraničí?

To záleží, kam mě vítr zavane. Ale vybrala bych si asi Francii nebo třeba Španělsko.

Takže by ses z Čech odstěhovala?

Asi jo, ale kdo ví, jak to bude za deset let. Teď jsem spíš rozhodnutá, že tady v Čechách žít nebudu, protože se mi nelíbí naše česká povaha, mnohokrát jsem se tu spálila, a jak člověk cestuje a poznává ty jiné národnosti, je to ještě horší. Jsem hrdá, že jsem Česka, ale žít bych asi chtěla někde jinde.

V čem se ti nelíbí česká povaha?

Závist, zlost, nepřejícnost.

A co myslíš, že budeš v zahraničí dělat?

Určitě nebudu trénovat, ale líbila by se mi práce instruktora lyžování, právě třeba ve Francii. Ta práce je tam úplně na jiné úrovni než u nás, je to do určité míry i prestižní zaměstnání. Ráda bych prostě zůstala u lyžování.

Odpočíváš někdy vůbec?

Samozřejmě, to musíš, to je vlastně součást tréninku. Odpočinek je alfa omega úspěchu.

A jak odpočíváš, co děláš ve volném čase?

Jdu na procházku se psem. To mi vždycky vyčistí hlavu. A jinak cvičím jógu a jsem strašně ráda venku, v přírodě. Dobíjím baterky.

A co takhle nějaká párty?

V sezoně určitě ne a časem jsem přišla nato, že ani v mimosezoně. Když se někde opiješ, jsi pak druhý den tak zničený, že nejde pořádně trénovat. Ale umím se bavit i bez alkoholu. A jako holka z Moravy vím, že víno není alkohol, takže mě můžeš občas se skleničkou vína někde potkat.

Viděl jsem nějaké fotky z Valtic…

Valtice, to je moje srdcovka. Tam já se budu jednou vdávat, to už teď vím.

Klára Křížová se narodila 13. července 1989 ve Zlíně v rodině olympijské medailistky ve sjezdu, Olgy Charvátové. Po úspěších v žákovských i juniorských kategoriích se zaměřila hlavně na klouzavé disciplíny, v nichž pravidelně boduje v Evropském poháru a její jméno se začíná objevovat i na bodovaných místech poháru Světového. Mezi čerstvé letošní úspěchy patří 2., 3., 7. a 9. místo ve sjezdech Evropského poháru. Přes svůj nízký věk není nováčkem ani na vrcholných akcích. Za sebou má účast na olympiádě ve Vancouveru nebo MS 2011 v Garmish Partenkirchen a MS 2009 ve francouzském Val d`Isére, na nedávném Mistrovství světa ve Schladmingu jí patřilo 24. místo ve sjezdu a 25. místo v super-G. Jedním z jejích dosavadních největších úspěchů je 7. místo v celkovém hodnocení Evropského poháru v disciplíně sjezd.


Valentina Volopichová

Na rozhovor přišla rozevlátá, uspěchaná, udýchaná a se slovy „kluci, jsem úplně kantáre“ dosedla na gauč a požádala o minerálku. Nápis na jejím tričku ve mně vyvolal mnoho otázek. Brunettes Rule – brunety vládnou.
Vyšlo ve SNOW 68



Filip Trejbal

S Filipem jsme se potkali uprostřed parného léta v kavárně na okraji Liberce. Nad námi se tyčil majestátní Ještěd a působil tajemně, stejně jako velký chlap s vzezřením vikingského válečníka, který seděl naproti mně. Z jeho hlasu ale zaznívala dobrota i pokora a já se přestal bát, že mě za špatně položenou otázku třeba přišpendlí lyžařskou hůlkou do kavárenského křesílka.
Vyšlo ve SNOW 70



Kateřina Pauláthová

Potkat se s Kateřinou nebylo vůbec jednoduché. Tato mladá sympatická dáma je vytížena tréninky, cestováním i povinnostmi vůči sponzorům a volného času jí moc nezbývá.
Vyšlo ve SNOW 72



Kryštof Krýzl

To nejzajímavější jsem z chlapíka, který nejdříve působil téměř tichým dojmem, dostal až na konci našeho rozhovoru, který se tentokrát točil kolem lyžování víc, než kdy předtím. Kryštof je lyžováním posedlý a rád řeší technické detaily, a protože jsem na tom podobně, bylo velmi těžké se nenechat unést.
Vyšlo ve SNOW 73