Puy Saint-Vincent není žádná lyžařská bomba, zdálo by se na první
pohled. Nabídne jen 75 kilometrů sjezdovek, ale k tomu si můžete dopřát
ještě pořádný zážitkový nebo historický nášup.
Mé dva kratičké pobyty zde jsou pokaždé zarámovány osobností místních
instruktorů. Chovali se vždy velmi korektně, to se prostě musí, ale občas
se v nich probudil jakýsi čertík. A já jsem se spíš cítila jako jejich
kamarádka než jako klientka. Ten první nás doprovázel na prohlídce
areálem na telemarkových lyžích. Kdyby bylo možné, abych se rozdělila ve
svých čtyřiceti na dvě dvacítky, každá s jedním prknem na nohou, tak
bychom jistě na těch snowboardech jezdily za ním. Instruktor nám vždycky
jen ukázal, kudy máme jet a sám se vydal se svou volnou patou do hlubin
zdejších modřínových lesů. Kdo má rád jízdu mezi stromy, cítí se tu
jako v ráji.

Pan instruktor
|
A ten druhý nás mezi ty stromy vzal na jízdu volným terénem, ale zrovna
byly takové sněhové podmínky, že by se snad lépe hodily brusle. Za
odměnu, že jsme jízdu s ním přežili, jsme si mohli připít z jeho
placatice.
Ve vesnici samotné se zde ve zvláštním koktejlu spojuje nádhera
vysokých hor a větřík od Středozemního moře. Když si stoupnete před
mrňavý kostelík, který zdobí chudě zdobené sluneční hodiny s hořce
ironickým nápisem Pour un minute de délice, une eternité de suplice – snad
něco jako Pro minutu potěšení celá věčnost utrpení – vidíte
obojí.
Je odtud výhled do nádherného širokého údolí. Je otázkou, zda ten pohled
připadal okouzlující i místním obyvatelům v roce 1720, kdy odtud
vyhlíželi, zda se k nim neblíží morem nakažení Marseillští. Tehdy se tu
horečně stavěla morová zeď, která končila na břehu nedaleké řeky
Durance. A na druhou stranu je vidět na národní park Écrins a jeho
čtyřtisícovky.
I ženy jsem tu potkala originální. Martine Rolland si pořídila na důchod
zapadlou hospůdku jménem Tournoux. Byla první ženou, která se vlámala do
maskulinního světa horských vůdců a stala se v tomto oboru profesionálkou.
„To otec vás vedl k lásce k horám?“ ptala jsem se jí. „Kvůli
tatínkovi bych něco takového nedělala!“ V létě dosud vodí klienty po
okolních kopcích.
Poslední bizarností, kterou Puy Saint-Vincet nabízí, je pivovar v údolí,
který si pořídil pro změnu místní lyžařský šampión. Asi je to pro
střední věk, kdy už máme natočeno dost výškových kilometrů,
dobré.
Informace o středisku v atlasu středisek
SNOW.CZ
Více fotek ze střediska ve fotogalerii
SNOW.CZ