Image pro středisko, jež se snaží vybudovat si pozici freeskiingové mekky. Sám o sobě je to podnikatelský záměr chytrý a navíc rozumný, neboť přírodní parametry pro náročnější sjíždění chybějí. Ovšem budovat image pomocí matrace původně prý vymyšlené pro trénink sportovců?
Instinkt či pud sebezáchovy? V mediálním podání (MF Dnes) provozovatel Martínek praví: „Dokonce je i jedno, jak na matraci lidé dopadnou. Mohou spadnout na hlavu, na bok, jak budou chtít.“
No potěš pámbu. Co při takovém „šikovném“ pádu, kdy se pod lyžařem kroutí nohy s lyžemi, udělá vázání? Nejspíše nic, neboť pro fungování v takovém režimu není konstruované. Už i dopady v terénu do prašanu nebo při akrobatických skocích jsou na hraně, ale tam jde vesměs o výborné lyžaře či závodníky. Jak jsem ale vyrozuměl, zde se k pádům s lyžemi povzbuzuje široká veřejnost. Jestli nemá Martínek od právníků neprůstřelně zformulované „prohlášení skákajícího“, je podnikatelský kamikaze.
Jako obchodník bych od nynějška registroval možný důvod zamítnutí reklamace: „že vy jste s tím skákal v Rejdicích do matrace? Jó milej pane, na tohle lyže není dělaná a na tohle vám nikdo reklamaci neuzná!“
Nemám úplně dobrý pocit ani z toho, když lidem nastavuju vázání na základě jimi dodaných údajů, byť podle platných tabulek a ke sjíždění oficiálních tratí. Posílat lyžaře a snowboardisty vzduchem po hlavě do jakési matrace bych se ale neodvážil. Asi jsem příliš ze staré školy a ctím zásadu, že důležitější než adrenalin je zůstat zdravý. Imidž neimidž, instinkt neinstinkt.
Přesto přeju Martinu Martínkovi úspěšnou sezonu a návštěvníkům jeho areálu hezké zážitky. A budu zvědavý, jestli se některý z mladých free-kolegů ze Snow vypraví tuto lahůdku vyzkoušet.