V pokoji 5x4 metry se na třech palandách začíná otevírat sedm párů očí. Mezi několika neidentifikovatelnými zvuky lze rozeznat věty typu: "Šedivá rána jsou rána opilcova." "Vždyť je ještě tma, nemůžu hejbat rukou..." nebo "Co je dneska k obědu?" Pak se z jedné postele zvedne neznámá drobná postava s bílýma nohama a odcupitá do vedlejšího pokoje. Následují další osoby s chlupatýma nohama, které dunivě doskakují na podlahu. ...koupelna je prostorná, ale studená, instruktoři se v ní zdržují opravdu jen nutně dlouhou dobu. Další místností, kterou ranní ptáčata navštíví, je kuchyň. V kuchyni je kuchyňská linka, nikdy čistá. Dřez, vždy ucpaný. Odpadkový koš, nikdy prázdný. A stůl. Ten stůl... To je nejoblíbenější nábytek celé ubytovny. I když má na délku sotva dva metry, často kolem něho sedí až dvacet instruktorů, kteří večer po práci čekají, zda-li jim kamarád u plotny nakrmí věčně hladové tělo. Ale teď je ještě ráno. Stůl je mokrý. Ne že by snad někdo včera uklízel, ale po půlnoci se hrála hra "Kdo nejefektivněji vjede na lyžích oknem do kuchyně". Ráno nikdo nevaří, někteří instruktoři mají štěstí, že najdou něco na zub, některým vystačí pevně držená představa voňavého oběda.
A jde se ven, v lyžákách i snowboardových botách. Lesk zmrzlého sněhu oslepuje. Typické ticho hor protíná pouze křupání chůze v čerstvé bílé pokrývce. Od osmi hodin už čekají první klienti, které rozděluje ambiciózní mladík v kanceláři ski-školy. Některý lektor "vyfasuje" náctiletou pokročilou jezdkyni, jiný dostane skupinu šesti Němců, kteří nikdy nestáli na snowboardu a někdo zase deset dětí s lyžičkama, které se těší, až budou závodit v jízdě šusem do potoka.
Po první dvouhodinovce následuje vytoužený oběd a po něm další dvě hodiny práce. Po čtvrté hodině odpolední mají všichni lyžaři sraz na povinném školení na sněhu. To má na starosti vedoucí instruktor, většinou veliký drsňák, velmi oblíbený mezi dívkami a velmi neoblíbený mezi chlapci. Opakují se otravná cvičení pro začátečníky, cvičí se soutěžní - synchronní demo jízda a nakonec se juchá při ježdění na jedné lyži a podobných radostech, dokud vlekař nevypne vlek.
A pak se jde do hospody. Povinně. Hned. A tam se doplňuje energie... Dlouho... Ten kdo má odvahu odejít jako první, si většinou na věšáku splete stejnobarevnou bundu kolegy, čímž způsobí, že si další bundy budou následující den všichni vyměňovat. "Cesta z práce" je podobně příjemná jako ta ranní. Taky všude vládne ticho a klid, sníh křupe pod nohama. Místo Slunce teď svítí na cestu hvězdy a člověku by se chtělo jen tak si lehnout do měkkých závějí a snít... A takhle to chodí každý den, od pondělka do neděle, po celou zimní sezónu. ...
Pak přijde jaro, sníh roztaje a instruktoři se rozjedou do měst za svým "skutečným" životem. Někteří už se do lyžařské ubytovny nikdy nevrátí. Čeká je kariéra inženýrů, bankovních úředníků, učitelů a prodejců skleněných konviček. Všem se po horách stýská, ale většina z nich se s nimi v běžném životě míjí. Občas se ale z jejich řad najde někdo, kdo horám něco vrátí zpět, kdo má nápad, který udělá radost i ostatním konzumentům, kteří mají hory pod kůží. Honza Petráň, jeden z nejhorších instruktorů, který nikdy na ubytovně nevynesl odpadky, který nikdy neměl na starosti skupinku deseti dětí a zásadně dostával přidělené náctileté klientky, od kterých si nechával platit útraty po hospodách, si jednoho dne řekl: "Dost bylo stesku po horách!" A vymyslel deskovou hru, která všem připomene atmosféru horských středisek se všemi radovánkami, které k bílé zimě patří. Jestli si v jakýkoli den v roce chcete zadovádět na sjezdovkách, utrácet falešné peníze a povinně se občerstvovat pod svahem, pořiďte si "Hru na hory". Byla pro vás vyrobena s láskou a péčí a vychází z opravdových zkušeností horských mazáků.
Na stole, na zemi či v posteli, hrajte si a bavte se s přáteli.
www.hranahory.cz
