Zatím posledním příkladem je pro mě odhalení, že většina lyžařských středisek a areálů v Alpách si přibarvovala své statistiky. Délky tratí, onen stěžejní údaj, jimiž všechna operují, narazily na ověření německého publicisty a cestovatele, využívajícího moderní technologie. A ejhle, ukázalo se, jak neomaleně si mnohá vymýšlejí. Nešlo jen o nepřesnosti v rámci jakési technické či metodologické tolerance. U mnohých byly údaje nafouknuté tak, že by se klidně dalo hovořit o klamání a podvodu na zákaznících. V řadě jiných situací by něco podobného vedlo možná až k diskreditaci, zesměšnění, znemožnění.

Korekci tradovaných údajů dala prostor média. Samotní hříšníci se ji neodvážili napadnout a přinejlepším kostrbatě zdůvodňovali své „metody výpočtu“. Mnozí krotce svěsili ocas a potichoučku polehoučku svoje navymýšlená hausnumera zredukovali. Pozoruhodné.

Jenže, a tím se dostávám zpátky k úvodu, žádná bouře oblbovaných zákazníků se nekoná. Ano, téma šestnácti stranami příspěvků zabralo třeba na populárně odborném internetovém Alpinforu, kde tradičně všímaví a kritičtí diskutéři určité údaje zpochybnili už před deseti lety. Také z americké a kanadské mánie brát a pojmenovávat jako trať kdejakou kratičkou spojnici, si už dávno dělali legraci ve Ski Canada a dokonce jsem o tom kdysi psal.

Ani třeba u nás ve SNOW, kde si někteří rádi namlouváme, jak nemainstreamoví a odborní jsme, téma žádný větší ohlas nevzbudilo.

A co víc, odlehčená verze článku pro iDNES.cz dopadla podobně i tam.

Nechápu. Jsou situace, kdy kdejaký drobný lapsus vyvolává mediální bouři. Celebritka, sportovec, politik. Policie. Jídlo. Atakdále. Ovšem, je to v televizi, v novinách, na internetu. Takzvané vytváření agendy a zaplňování mediálního prostoru líbivými banalitami. Tak to chodí, nic nového.

Jistě, lyžování je jen lyžování, kdežto politika a bulvár, to je sousto. Nelze srovnávat. Jenže pro lyžaře i pro branži by podle mého názoru tohle mělo být aférou desetiletí.

Být na horách kanály, měli by se příslušní šéfové a manažeři středisek dost dlouho ploužit právě jimi. Nestačilo jim skutečnost přibarvit jen trochu. Nafoukli ji tak, až prodávali něco, co vlastně neexistuje. Vymýšleli si čísla a poté „metodiky“, jež je ospravedlňovaly. Nepokrytě, oraženě, drze.

Vím, že k nim zase pojedeme, i když nás podváděli. Nečekám, že hříšník s největším kontrastem mezi prospektem a realitou skončí zahanben s ostudou. Tvrdá kritika, odsudek a projevená nevole je ale podle mne minimem, jež si zaslouží.
Přinejmenším proto, aby si nemysleli, že si mohou dovolit kdeco. Aby si připomněli, že všechny ty jímavé proklamace v duchu „náš zákazník – náš pán“ nesmí být jenom píárovými slogany.

Přitom toho pro své klienty nedělají málo a mnohde poskytují služby opravdu výborné. Jinak bychom se přece tak nadšeně netrmáceli stovky kilometrů a nenechávali tam hromadu peněz. Kdo vlastně asi kdysi jednou spustil tento původně drobný podvůdek – trošku si přidáme, vždyť támhle za kopcem se mi taky nezdají, na nějž zareagovali další a strhli tak lavinu? Snad proto, že na tvrdě konkurenčním trhu si vymýšlí kdekdo, od hokynářů po politiky? Jenom mnohdy umně používají úhybná a kluzká slova a rafinované formulace, jež jim procházejí.

Možná bychom si mohli až zafilozofovat, že šlo o pouhé přizpůsobení ve společnosti ovládané diktátem neustálého růstu, zvyšování, zlepšování všeho možného. Stále větší skiregiony, více kilometrů pod jednou jízdenkou, vyšší kapacity lanovek, vyšší obrat, více lyžodnů a lyžonoclehů... A to všechno přesto, že lyžařů nepřibývá. Nebo právě proto?

Že bychom byli tak otrlí a na klam a šalbu natolik zvyklí, že nás už ani nezvedne ze židle? Protože jim přece na ty řeči neskáčeme...

Opravdu? Kolik let se ony „marketingové kilometráže“ braly za oficiální údaje, čísla posvátná málem jako to Ludolfovo? V kolika podobných situacích se denně nalézáme?