Slalomky od A do Z

Jak je to se slalomkou?

Takže jak? Utajená? Jednoúčelové nářadí? Několikanásobná univerzálka? Omyl?

Emeritní odborník, mj. osm let druhý trenér reprezentace, vyzdvihl dokonce trojí univerzálnost slalomky a postavil ji do rozporu s hojně tradovaným image této lyže coby náročného specializovaného nářadí pro krátké oblouky. Následná diskuze ale ukázala, že jednotný názor se nenašel. Je věc opravdu tak individuální, jsou lyžaři opravdu natolik nejednotní až hádaví, nebo se jen ve svých argumentech kvůli formulacím zmatečně míjíme? Pokusím se o odpovědi.

Motto 1:

Slalomka je lyže pro krátké oblouky na prudkých ledových svazích. (často tradovaná charakteristika)

Motto 2:

Slalomka je dobrá na chvíli, ale příliš specializovaná, jako hlavní či jedinou ne! (jiný častý názor mnoha sportovních lyžařů)

Motto 3:

Na slalomce mě baví její univerzálnost. (hlavní myšlenka jarního článku Karla Hampla Slalomka jako předmět utajení)

Motto 4:

„Používal jsem slalomky jako univerzální lyže 10 let a byl to můj největší lyžařský omyl.“ (Uznávaný uživatel „Mirek“ v diskuzi ke zmíněnému článku)

Co je vlastně „slalomka“?

Sice to „přece všichni víme“, ale bez vymezení nemusíme myslet totéž. Lyže takto obecně titulovaná, většinou asi se „SL“ v názvu, může mít několik podob.

První: skutečně závodní FIS lyže. Tu nechme stranou, nezávodníci si ji běžně nekupují.

Druhá: výkonný sportovní tzv. top model, vrchol „závodní“ řady, hovorově často „závodní slalomka“.

Třetí: méně výkonný model model téže řady, „sportovní slalomka“.

Některý výrobce dokonce může přidat další, už spíše sportovně-rekreační model, jejž z marketingových důvodů opatří atraktivním designem závodní řady. Je jasné, že mezi jmenovanými budou i při stejných délkách a nevelkých odlišnostech v geometrii rozdíly. „Slalomka“ s výjimkou té první není žádná homogenní kategorie. U všech nezávodních modelů jde jen o tradiční nálepku s vděčným image. S disciplínou slalom nemá nic společného. Nemožně neohrabaně by se mohla jmenovat třeba „sportovní značně vykrojená kratší lyže“. A tím jsme u toho, co mají společného: délku cca 150 až 170 cm, konstrukční rádius cca 10 až 13 m, širokou špičku až přes 120 mm, relativně úzký střed cca 70 mm. Nejnověji dostávají i malé přizvednutí špičky – „rocker“.

Všichni jsme Gogo

Jsou to míry, jimiž by slalomky v segmentu sjezdovkových lyží byly nějak specifické? Vůbec ne. Naopak, podobně přece dnes vypadá většina nezávodních lyží na upravené tratě. „Slalomové parametry“ jsou dnes sjezdovkový mainstream, standard. Skoro všechno je „gogo“, jistě rozumíte. Přijatelná délka, šířka ve středu umožňující snadné zahranění, tvar podporující zatáčení i při nízké rychlosti a malém hranění – typické prvky rekreační většinové jízdy – se zjevně ukazují pro většinu uživatelů jako vhodné. Bezpochyby jsou pro ně takové lyže univerzální. Logicky jsou tedy pro ně univerzální i ty z nich, jež nesou ono magické SL. Tím spíš, že tyto komerční modely už dnes vesměs postrádají nekompromisnost slalomek dávných. Poměrně měkké v ohybu, bez tvrdých „kopajících“ patek jsou vesměs uživatelsky příjemné. Dávají hodně, aniž by od jezdce požadovaly bůhvíco. Lety dobře vyšlechtěné, chcete-li.

Kde se tedy vzalo tvrzení uvedené v mottu č. 1? Podle mě vzniklo historicky a, podobně jako nejrůznější překonaná stará „moudra“, se drží naživu otrockým opakováním.

Staré moudro

Původně se sjezdové lyže neodlišovaly. Existovala naopak povinnost absolvovat obě součásti kombinace, sjezd i slalom, na týchž. Diferenciace začala až koncem 40. let minulého století a prosadila se po zavedení obřího slalomu v letech padesátých. Jenže i tak se geometrie tehdejších lyží s výjimkou těch na sjezd a později i super-G až do 80. let vyvíjela a lišila jen velmi málo – z dnešního pohledu byly „všechny stejně rovné“, „plusminusmili­metr“. Roku 1983 Dynastar v inzerátu na odlišně tvarovanou slalomku Omeglass a obřačku MV 5 píše: „Byli byste překvapeni, kolik výrobců používá totéž krojení pro závodní slalomky i obřačky.“ Svůj první velký globus si Stenmark vyjezdil na 205cm slalomce a do používání 210cm obřačky ho poté museli hodně tlačit, vzpomínal jeho trenér. Neboli žádný extra rozdíl.

Jediná pořádná ledobijka

Jedině trochu v konstrukci a materiálech. U lyží sjezdových a částečně i obřákových se prosadilo vrstvení materiálů (sendvič), vyšší hmotnost, nosné pláty z hliníkových slitin. Tyto lyže tak mohly být měkčí v ohybu a rychlejší, ale na úkor torze, tedy držení na tvrdém. Naopak živější, pružnější slalomky dokázaly až do roku 1964 vyhrávat jen se dřevem (Kästle), poté si především kvůli držení oblíbily krabicovou konstrukci, tzv. torzní box (Dynamic, Völkl, K2 a další) a hojně začaly využívat plastické hmoty (různě zušlechťovaný polyuretan). Byly tedy tužší, zejména v zadní části, aby unesly velký tlak v ukončení oblouku, jenž zabezpečoval neustřelení a držení a podporoval dynamiku ukončení. Také toto přinášelo oběť: slalomka jako tvrdší, méně elastická lyže byla znatelně pomalejší. Jenže slalomy byly tehdy rychlostně úplně jinde než dnes (stačí podívat se ještě i na mladého Stenmarka v polovině 70. let, natož předtím) a účinné „zaseknutí“ hrany bylo důležitější než skluz v přímé jízdě.

Slalomka se tak logicky stala miláčkem i nezávodících sportovců. Rychlost je nezajímala, ale nikdo nechtěl na „ledové hoře“ vypadat jako příslovečná koza na ledě. Nutno dodat, že tehdejší lyže držely nesrovnatelně hůř než dnešní a v plenkách bylo i broušení (úhluje se až od 80. let).

Je možné, že profesionál jako Karel Hampl i kdysi preferoval obřačky (byť, jak píše, na čas zřejmě „podlehl“ kratším kompaktům), když měl „k dispozici rozmanité modely obřaček renomovaných výrobců“. Tím se ale lišil od běžného plebsu, který do roku 1990 kvalitní lyže sháněl těžce a nejčastěji, když už kupoval lyže závodní, se orientoval právě na dostupnější slalomky. Ani tehdejší úzké tratě a jejich povrch mnohdy delšímu oblouku moc nenahrával. Na výkonnostní úrovni se běžně na (delších) slalomkách jezdily i obří slalomy.

Slalomka miláček

Dokonce i v Americe 80. let byla vizitkou fajnšmekrů K2 VO Slalom, vítězný model bratrů Mahreových v r. 1984, poté v prodeji i s cedulkou udávající tvrdost – „čím vyšší číslo, tím větší borec“. V té Americe, na jejímž západě už prý posledních pár let lyže na sjezdovku v obchodech nenajdete.

Toto jsou kořeny setrvalé obliby slalomky u nás. Neohrozilo ji ani dění posledních let. Nejprve začala mít před 20 lety mírně větší vykrojení obřačka (stále ale okolo 35 metrů) a přetáhla na svou stranu některé dobré sportovní jezdce.Na kahánku měla slalomka na samém sklonku tisíciletí, kdy lyže zachvátil carving a ona zůstala jako poslední mimo tento trend. Pamatuju, jak coby vývojový dinosaurus málem vypadla ze Supertestu. Firmy si ji nakonec uhájily – snad i proto, že vývojáři už pracovali na její nové vykrojené generaci. Ta záhy přišla, zachytila ducha doby, zkanibalizovala funcarvery a zvítězila.

V našich podmínkách slalomku neohrozil ani nástup širších lyží allmountainových. Jsme lid kultury sjezdovkové a masovkou u nás logicky zůstávají lyže určené na upravené středoevropské tratě. Náš lyžař slalomku miluje, kupuje a používá i tehdy, kdy by něco delšího či širšího bylo vhodnější. To už ale do malého historického exkurzu nepatří.

Náročná?

A co tvrzení, že slalomka je náročná lyže, „se kterou si mohou ‚rozumět‘ jen trénovaní sportsmani“?

Nedorozumění vzniká nejspíše tím, že skutečně po hraně jeté oblouky odpovídající konstrukčnímu R 13 m jsou už na běžném červeném sklonu „palba“, kdy jezdec lítá z oblouku do oblouku a po určité době už takové staccato neustojí a neudýchá. Pokud tedy vůbec je takové jízdy schopen. A na opravdu prudkém už takovou jízdu nedá nikdo z nás smrtelníků.

Jenže takto jezdit nikdo nikoho nenutí. Jedním z hlavních kouzel slalomkovitého krojení je možnost kroužit snadno a elegantně i bez rychlosti a velkého hranění. Slalomka, s níž něco takového nejde, je v 99 % jenom špatně nabroušená. Každého i jen středně pokročilého rekreanta bych bez váhání postavil na slalomku, kterou, již ojetou, před deseti lety nechal svým servismanům náš tehdy nejlepší slalomář Stanley Hayer. Zažil jsem máloco tak příjemného na svezení, a to počítám i desítky běžných modelů lyží v různých testech. Dnešní nová komerční slalomka rozhodně nebude tvrdší než ona vyměklá (ježdění, zbroušené hrany a formátováním ztenčené bočnice) Stanleyho echt závodní. Proč by tedy měla být náročnější?

Naopak. Když v sezonách 1999/00 a 2000/01 vykrojené slalomky začínaly, panovala dost divočina: horečně se testovalo, lyže se měnily někdy i těsně před náběhem výroby, různé modely se chovaly i značně odlišně. Za těch patnáct sezon od té doby se ale usadily, v rámci obecného lyžařského trendu uživatelsky zpříjemnily.

Pro koho?

Zastavme se ještě u uživatelů. Jak víme, lyžařskou výzbroj nelze hodnotit bez vazby na lyžaře. „Dobré lyže? Přijde na to, pro koho“ (a do jakých podmínek, to za chvíli). Jak jsem zmínil, pro lyžaře rekreačního a většinu těch, kdo se považují za „sportovní“ (další vágní nálepka, ale dovolím si její obsah nyní nepitvat), bude slalomka šikovná. Mnozí na ní nadšeně vykružují to, co někteří pohrdlivě označujeme za „superdží oblouky“. Ty lze při troše umu a snahy rýsovat i na metrových blejdech. Nijak ideálně, ale jde to. Vždyť ono nakonec na lyžích jde skoro všechno. Když před šedesáti lety fascinoval Stein Ericsen Ameriku svými salty, neměl žádné twintipové freestylovky, nýbrž rovné dřevěné dvěstěpatnáctky. Na širokých lyžích se v prašanu jezdí sotva 25 let. Na lyžích můžete přejet jezírko vody, lze jezdit po mokrém listí, sjíždět písečné duny nebo Monte Kaolino a tvrďáci zvládnou i kamení.

Někteří chtějí makat a růst

Jenže pro ambiciózního sportovce, který chce z materiálu vyždímat maximum a který chce pracovat na své technice – a to jsou typičtí opinion leaders a hlavní debatéři lyžařských diskuzí – lyže s R 13 m pro oblouky střední až delší už vhodná nebude. Teorii o úhlu zahranění, prohnutí lyže a výsledném rádiusu známe. Pořádně zahraněná a prohnutá slalomka prostě „chce“ či „musí“ točit. Jistě, dokážu ji přinutit k traverzu a vytvořit tak iluzi „dlouhého“ oblouku. Lze na ní ustát i poměrně vysokou rychlost (byť 80 km/h v oblouku už bych za vhodnou a bezpečnou nepovažoval). Jenže nesedí to už ani fyzikálně a pro zmíněného jezdce to není oblouk podle jeho představ a ambicí. Také třeba i proto, že jde takřka bez námahy, lyže „zatáčí skoro sama“. Pro někoho nádhera – „nenadřu se, víc vydržím a najezdím“ –, jiný ale „šidítko rádiusu“ nehledá, nepotřebuje, ba mu překáží. Jistě to není postoj většinový, ale zatáčení si „odmakat“ a cítit, že lyžím diktuju já, a ne že ony vrtí mnou, má bezpochyby svůj půvab.

Takový lyžař logicky alespoň někdy sáhne po lyži krojené méně. Pro tento účel vhodnější. Slalomka pak pro něj už tou pravou univerzálkou být nemůže. Je to i případ Mirkův, ten svůj lyžařský „přerod“ už dříve v jiném vláknu diskuze takřka učebnicově vylíčil.

Kdo se má přizpůsobit?

V obecné rovině bychom tak mohli až materiálově-technicky filozofovat: má se lyžař snažit zvládat různorodé podmínky na jedněch univerzálních lyžích a dokazovat si tak svou variabilitu? Nebo je lépe vzít si do určitých podmínek optimální speciálky? Má se přizpůsobovat lyžař, nebo materiál? Kdy, kde a proč?

Asi nejlépe bude nechat to na příslovečné volbě každého soudruha a nenálepkovat ji jako lepší či horší. Měl by si ale uvědomovat, že pro nácvik kvalitního oblouku po hraně není mnohá dnes tak propagovaná širší lyže tím pravým ořechovým – a nic na tom nemění skutečnost, že „to jde“ a že spousta lyžařů bude přesvědčovat, že „to v pohodě dávají“. Kdežto právě parametry slalomky se štíhlým středem velice vhodné budou.

Ale také to, že od určité rychlosti a na horším povrchu vyžaduje kratší a vykrojená slalomka určitě vyšší úsilí a dostatečnou techniku.

Naše běžné podmínky

Zapadnout samozřejmě nesmí stěžejní moment: bavíme se pořád o jízdě po upravených tratích. V našem středoevropském pojetí tedy většinou poměrně natvrdo preparovaných. V našich horách navíc nepříliš dlouhých, nejčastěji omezeně širokých a hojně zalidněných. Když toto všechno platí, je lyže slalomových parametrů dobrou volbou.

Co když ale neplatí? Stačí něco nového sněhu k ránu a agilní rolbisté před začátkem provozu. Během chvilky máme oraniště, v němž úzké a navíc i dost krátké lyži nijak zvlášť dobře není.

Ale také častější možnost, starý vysušený technický sníh rozšmelcovaný ježděním a úpravami do nesoudržné „soli“, není s úzkou sjezdovkovou lyží ničím příjemným. Jindy zase třeba nedostatečně promrzlý firn na jaře.

Ve všech těchto situacích nedokáže lyže s úzkým středem stlačit pod sebou dostatečnou vrstvu sněhu k opoře. Slalomku trochu zachraňují bohatýrské šířky konců, zejména špičky, a také rocker bude ku pomoci, ale nějakých 70 mm pod těžším lyžařem na potřebnou oporu a dobrý pocit v takové situaci nestačí. A zase jsme u paušalizace: 60kilového lyžaře či ještě lehčí děvče slalomka ponese úplně jinak než metrákového pořízka. I to je docela obyčejná fyzika.

Splétání copů, nebo lajna?

Karel Hampl má pravdu, že na směšně úzkých prkýnkách jezdily v prašanu generace lyžařů, takže na dnešní plácačkovité slalomce to jde ještě krásně. Nevýhodou ale je, že prakticky každý pojede, cituji, „důsledně úzkou stopou, kdy se musí obě lyže současně střídavě propadat pod určitým úhlem a vyjíždět na povrch ve stereotypním rytmu krátkých oblouků.“ Lyžař je tak více méně odsouzen ke skládání kratičkých rytmických obloučků, „splétání copů“. Mají svůj půvab, ale opravdu byste tak chtěli jet ranní volnou, čerstvě zapadanou dvoukilometrovou sjezdovku? Nemluvě o širých pláních, které volají po pořádné otevřené „lajně“ – jakou dnešní široké allmountainy a freeridovky maximálně usnadňují.

V zemích, kde se jezdí především v terénu, by nikoho ani nenapadlo považovat slalomku za cosi univerzálního. Neboli: sice to lze, ale s omezeními, za které považuji:
- terén (jen upravené pevné tratě)
- osobu uživatele (její parametry, lyžařskou zdatnost, ambice a preference)

Domnívám se, že slalomka na našem trhu propagaci a obhajobu nepotřebuje. Image má pevný a její pozici nahrává i to, že má míry značně shodné s většinou sjezdovkových modelů. Náš lyžař je značně konzervativní a spíš potřebuje povzbudit a motivovat, aby zkoušel něco jiného a rozšiřoval tak svoje obzory. Byť nakonec mnohdy zůstane u lyže slalomkovitého typu, neboť právě její přednosti si bude cenit nejvýše.

Co je ideál?

Od určité úrovně lyžaře a jízdy (rychlost, technika, náklony, hranění) bych za vhodnější sjezdovkovou univerzálku považoval plnohodnotnou sendvičovku v délce až okolo 180 cm (podle lyžaře) s rádiusem až něco přes 20 metrů a středem do 70 mm. Nakonec tzv. masters-modely nefisových obřaček jdou právě touto cestou. Veteránští závodníci a mnozí učitelé lyžování jsou podle mne skupinami, s nimiž se velmi dobrý sportovní lyžař, náš modelový fajnšmekr, příznivce a partner v diskuzích, může ztotožnit nejsnáze. Jakou lyži si takoví pro volné ježdění po sjezdovce vezmou nejspíše?

Naštěstí se ale podle jiných řídit nemusíme. Možností vyzkoušet slušně až velmi dobře připravené lyže je poměrně dost. S patřičnými informacemi tedy nechť si každý svéprávný lyžař vybere, co mu okolnosti, nadšení, peněženka a manželka dovolí.

K onomu „utajení“ z Karlova článku: respektuju sugestivnost atraktivního titulku, ale neřekl bych, že vlastnosti a použitelnost slalomky u nás zůstaly „utajeny“. Našel jsem si v archivu něco už z roku 2000, kdy se slalomky teprve postupně měnily do carvingové podoby. „Všechno nasvědčuje tomu, že se slalomka – alespoň ve světě – stane královnou sezony. Ač stále ve vývinu, je to v řadě exemplářů už dnes výborná a vděčná lyže… Technicky zdatný sportovní jezdec, připravený a schopný odvést určitou potřebnou práci, v ní získává lyži, která mu na sjezdovce poslouží jak pro krátký oblouk, tak i pro požitkový funcarvingový. Některé modely umožní i méně zdatným lyžařům jet i klasickou jízdu po vnější, s pravidelným pícháním holí a s určitým podílem smyku. Vyloženě nepodrazí ani v prašanu (široká špička) a snese i umírněné boule (je krátká)…
Slalomku jako lyži jedinou? Proč ne, v tom případě ale poněkud delší (170 až 175 cm) a raději ne tu úplně nejvykrojenější. Její slalomový charakter se tím ale poněkud potlačí a je to hledání všestrannosti za dost peněz…“
Necituju proto, abych oslňoval svou starou jasnozřivostí, nýbrž abych doložil, že informace existovaly a jsou. Všeobecné povědomí a všemožné názory ale občas mívají svoje zátočiny…

Celý článek Slalomka jako předmět utajení čtěte zde.

Test slalomek najdete v sekci Testy.

Tento článek vyšel v časopise SNOW 77.