Dámy prominou, ale nepamatuju, kdy jsem naposledy viděl záležitost tak nezajímavou, výkony nepřesvědčivou, ba nudnou. Nepíšu poprvé, že jedinou „pořádnou“ sjezdařkou poslední doby je (byla?) Lindsey. Občas měla momenty Lara Gut, ale pořád ještě není pokračovatelkou té sedmnáctileté juniorky, která tak oslnila na MS 2009. Teď se konečně dobrou sjezdařkou asi stává Tina Weirather a letos se dobře ukazuje Marianne Kaufmann-Abderhalden. Jenže jsou to pořád jen jakési lepší momenty. Možná to tak nepřijde, když není srovnání. Ale tentokrát se hned po nejlepších ženách přecházelo k mužům. Navíc na valgardenskou „leteckou“ sjezdovku Saslong. Konfrontace tedy byla bezprostřední. A krutá.

Ženy: Val d´Isere, 2900/737 metrů, 41 branek, průměr vítězky 97,32 km/h

Tradiční trať Oreiller-Killy je záludná. Nevypadá extra těžká, nemá kritické pasáže, ale jakmile je nerovná, dopoledně prosincová viditelnost, někdy střižená střídáním slunce a stínu, dokáže při průměru skoro 100 km/h pořádně vyklepat. Když se přidaly dva pády, z nichž ten Marie Marchand-Arvier byl i dost ošklivý, vznikla situace, kdy závodnice, navíc vynervované přerušeními po pádech, jely s velkým respektem. Ošklivě a přehnaně, nicméně výstižně, to popsal jeden rakouský diskutér pod článkem v Der Standard: i z tý televize člověk cejtil, jak z nich kape strach.

Po hodině bylo odjetých teprve 15 závodnic a nejsilnější skupina do čísla 22 teprve čekala. Moc by mě zajímalo, kolik diváků se na tohle vydrželo dívat. Já to viděl jen proto, že se mi nechtělo z teplého pelíšku do studena vynášet popel a zatápět. Vím, že bezpečnost je třeba dodržet, zraněnou závodnici nelze jen tak hodit do akije a odlifrovat, ale atraktivnost sportu takovými závody těžce trpí. Řešení ale nenabízím, neznám je. Jedině snad to, po čem volá Schröcksnadel: permanentní tratě pro trénink sjezdu. Mohly by motivovat více zájemců o sjezd a zejména jim umožnit více kvalitního tréninku. Jenže když by na ně sehnali peníze Rakušané, staly by se především jejich konkurenční výhodou. A kolik jiných by mělo peníze na jejich (tvrdě komerční, jak jinak) pronájem? Ale to už je spíš samostatné téma.

Už ani moc nepřekvapilo, že vyhrála Kaufmann-Abderhalden. Letošní Tina Maze na výkonové houpačce byla tentokrát zrovna nahoře, tedy zde druhá. Zato 3.místo až 30. sjezdařky žebříčku, Rakušanky Cornelie Huetter, je senzací. Že by s č. 1 měla výhodně rychlou trať? Tina Weirather jako čtvrtá pokračovala ve svých kvalitních výkonech. Naopak tabulková jednička Höfl-Riesch, devátá, čtyřka Fenninger 11. a pětka Gut až 25.! ukázaly, že žádná z nich pořádnou sjezdařkou není.

Lara, hvězda začátku sezony, již někteří už po pár závodech pasovali skoro na vítězku WC, má ze čtyř odjetých sjezdů bodovou bilanci 100 – 26 – 20 – 6. Přitom by ale sotva někoho překvapilo, kdyby vyhrála sjezd příští. Kde je ale nějaká výkonová konzistence?

Když navíc nedojela a i bez pádu si ještě trochu víc dorazila nedoléčené koleno Lindsey a nedojela sedmička E. Fanchini ani devítka Ross, máme bídu ženského sjezdu jako na dlani.

Závod se stal trumfem Švýcarek: 1., 6., 7., 13., 17., 25., 28. (včetně selhání Lařina). Naopak Rakušanky dopadly nevalně: sice 3., ale pak už jen 10. a 11.

Totálně vybouchly Američanky s jediným bodovaným 14. místem. Děvčata okolo Lindsey, která loni jezdila na bednu, jsou úplně mimo (Ross, Cook), Mancuso je třetinová. Chcete ilustraci? Po tomto závodě mělo Lichtenštejnsko (= Tina Weirather) jen o necelých 100 WC bodů méně než celá bohatá US ženská reprezentace: 582 : 495. A ministát=Tina překonával USA jak ve sjezdu, tak v super-G.

A ještě jedna statistická pikantnost: na Vánoce 2013 bylo ve WC Maďarsko (22 b.) úspěšnější než Finsko (19) i Česko (16). Čtěte jako Miklos : Poutiainen : Záhrobská. Vymknuta z kloubů doba šílí...

Muži: Val Gardena, 3446/839 metrů, 36 branek, průměr vítěze 106,35 km/h

Opačný obraz přinesl klasický sjezd mužů na trati Saslong ve Val Gardeně. Sjezdovka s legendárními Kamelbuckel, třemi „velbloudími hrby“, jež v původní podobě nezapomenutelně skokem z druhého na vrchol třetího zdolal roku 1980 Toni Spieß, je i po jejich snížení pokaždé tratí, kde jezdci stráví nejvíc času ve vzduchu. Letos je málo sněhu, a tak všechny přírodní terénní nerovnosti vynikají více než pod tlustou duchnou. Výsledkem byl nádherný náročný závod, pro mě spolu s Hahnenkammem 2013 nejspektakulárnější sjezd posledních let.

To, co ti borci dokázali „spolykat“ nohama, je úžasné. První desítka z toho ještě byla poněkud vykulená, dva z ní nedojeli, ale potom už náročnou trať zvládlo celkem 64 jezdců ze 70.

Všimněme si ještě jedné věci. Na skoro 3500 metrů délky připadlo jen 36 branek, tedy průměrně skoro 100 metrů na jednu. Podobný poměr délky a branek je jenom v Kitzbuhelu (3312/34). I to je přínos závodu-klasika. Sjezdy kdysi měly jen start a cíl a jelo se opravdu „rovně“. Postupně přibývaly branky a místy se sjezdy zvrhávají do „polosuperdží“. Například v St. Antonu se jezdí na 3086 m 48 branek, v Soči měl dlouhý předolympijský sjezd 3495/1075 m a 45 branek. Jenže každá utaženější zatáčka znamená ohromné síly, jež musí jezdec ustát, a v případě pádu hrozí odlet po tečně až do sítí.

Závod se až na dvě výjimky stal pohřebištěm nadějí elitních pilotů. V pravou chvíli se přihlásil vyhlášený „glider“ a současně výborný technik Guay. Po slabším začátku zrychloval tak, že v samém závěru předstihl až do posledního 5. mezičasu vedoucího Jansruda. Svindal tentokrát nebyl tak rychlý jako obvykle a jel přibližně na své 4. místo. Slušné, ale bohužel pro něj hlavně dalších ztracených 50 bodů v boji o velký globus. Nadchl miláček davů Miller, pátý, uspokojil objev sezony Kueng, šestý. Dobře jeli i 8. Heel, 9. Hudec, 10. Fill.

Losery závodu se stal 2. sjezdař žebříčku Kröll (zde 20.), 3. Innerhofer (až 36.), 4. Reichelt (17.), 5. Theaux (18.). Nejlepší Rakušan Franz byl až 11.! Závod se stal triumfem Kanady (1., 7., 9.) a Norska (2. a 4.) Přerod Jansruda z technika ve sjezdaře se zjevně daří. Ještě r. 2006 měl nejsilnější slalom, 2011 byl 4. v GS, loni 4. v SG, příště už při Parisově zranění pojede v nejlepší sedmičce a v pořadí discipliny je po 3 závodech čtvrtý.

Ondra Bank s č. 62 závod přestál jako 52. Je ale otázkou, zda jsou takové „vyklepání“ a čas strávený okolo vůbec prospěšné. Zejména s ohledem na točivé discipliny.

V tomto závodě ale ani nebylo podstatné, kdo jak dopadl. Stačilo vnímat výkony a sledovat, co všechno na nerovné trati, kde nebyl ani metr odpočinkový, dokážou jak ti nejlepší, tak i ti další. Ondrova ztráta 4:29, přepočtená na 122,24 metrů, sice vypadá velká, ale kdo závod viděl, smekne před všemi.

Tím, jak skoro všichni dojížděli a závod odsejpal, byla za hodinu a čtvrt odjeta třicítka nejlepších. (Připomínám, že těsně předtím ženy měly po hodině v cíli jen 15 jezdkyň.) A bylo i po vedoucím č. 21 Guayovi stále na co koukat. Číslo 27 Kueng jel 2. a 3. mezičas, v cíli šestý. A i třicítka Osborne-Paradis atakoval špičku jedním 4. mezičasem, nakonec sedmý. Zkrátka přes hodinu požitku bez hluchých míst. Opravdu nádhera a zážitek.

S Vánoci na krku se bezprostředně člověk musel hodně držet, aby z něj nevypadla genderově nepřípustná a odsouzeníhodná myšlenka, že někdo by měl péct cukroví a někdo závodit na lyžích. A že možná stejné odměny za nesrovnatelné výkony nemusí být vždycky tou vytouženou spravedlností.

Ale to je jen povzdech do blogu. Nakonec ty pěkné blondýny, co dneska sjezdařině vládnou, mají zase svoje přednosti. Jenže v konkurenci závodu, jakým byl tento, by to u mě nevyhrály ani v plavkách, ani snad bez nich. Takový to byl sjezd.


Diskuzní vlákno pod článkem zahrnuje všechny příspěvky a komentáře ke Světovému poháru v alpském lyžování 2013/14.