Nejen Česko, ale v podstatě i celé Švýcarsko skuhralo nad tím, jak
dlouho studené proudění prohrávalo přetlačovanou s teplým. Na sněhové
mapě ale bylo zřejmé, že jeden z výčnělků Švýcarska dostal naděleno
dostatek prachové hmoty. Byl to ten na hranici s Itálií, kde leží
lyžařský prostor Engadin Svatý Mořic. A právě tam se konal letošní
PeakPerformance SNOWfest.
Místo si účastníci vybrali sami v hlasování, po třech letech v
Lenzerheide už byl nejvyšší čas na změnu. Svatý Mořic doporučil Tom
Elias, guru SNOWfestu, a z části asi i proto většina hlasovala právě pro
něj. Jak bychom asi dopadli, kdyby zvítězilo Lenzerheide, které se pralo se
silným sněhovým podprůměrem? V Mořici jsme se naopak mohli nořit do
hlubokých peřin nadílky, kterou meteorologové označovali jako 150 až 170 %
toho, co je touto dobou v těchto místech v zimě obvyklé. Na náhody
nevěřím, nezbývá mi tedy než přijmout variantu zázrak. Není možné,
aby pohyb sněhových mraků ovlivnila touha sněhomilců vysílaná intenzivně
od podzimu z české kotliny?
První den mělo ještě padat, tak se všechny skupiny vydaly z Pontresiny, kde
jsme bydleli v mládežnické ubytovně pár kroků od nádraží vlaku i
skibusu (koho by to zajímalo, více
zde – můžeme vřele doporučit zjm. pro milý personál a výborné
jídlo!) do Celeriny, potažmo oblasti Corviglia, kde jsou řídké lesy
ideální pro lyžování za snížené viditelnosti. Mraky se ale po
zahřívací jízdě začaly trhat a nám odkryly rozlehlé panenské plochy na
bočních hřebenech střediska. Bez nebo s malým traverzem šlo jezdit dlouhé
čisté lajny, než jsme se označili za hladoví a unavení. Po obědě
přišel na řadu nezbytný lavinový trénink.
I druhý den skupiny vyrazily na Corviglii. První polovinu týdne bylo
účastníků akorát na tři skupiny po osmi lidech, takže nebyl problém
jezdit společně do jedné oblasti. Počasí se mírně zlepšilo, ochladilo
se, ale údolím se stále povalovaly chuchvalce mraků, které sem tam obsadily
celé údolí.
To pravý kýčovitý počasí přišlo třetí den – nebe modré, všude
čistě bílo, cestou vlakem na Diavolezzu zkrásňovaly ojíněné keře a
stromy zasažené zkrystalizovanými výpary z potoka jakou kouzelnou berlou
mrazilkou. Diavolezza je krásná hora: přehledná, s několika prašanovými
hřišti a s jedním z nejsilnějších horských divadel – panoramatem s Piz
Palü a Piz Bernina. Kdo to jednou viděl, musí se tam vracet. Neokoukatelný
horský svět s divokými ledovci trpělivě tekoucími do údolí. Obraz tam
čeká jen na vás a vám podobné, kteří se lanovkou vyšplhali na vrchol k
Berghausu. Kyvadlová lanovka jen střídmě přisypává další diváky,
takže máte pocit, že jste tam docela sami a nikdo tam člověka neruší ze
silné horské meditace. Ostatně, nízká přepravní kapacita lanovky stojí i
za volnými sjezdovkami 
(když si chvíli počkáte, jedete sami) a hlavně málo
rozjetým prašanem! No, však se na ty fotky podívejte… Některé skupiny si
den zpestřili i na protějším Lagalbu.
A největší požitkáři to po obědě zabalili a zbytek dne strávili ve
vířivce – nejvýše položené vířivce v Evropě, která tvoří
neobvyklou regenerační tribunu pro vzhlížení na ty největší krásy kolem
s ledovcem Morteratsch na svém dně – i na ten dojde.
Ve čtvrtek se zase zatáhlo, přidali se ale noví koučové – Tomáš
Horáček a Zbyněk Pavelčík (oba APUL A učící lyžování ve Sv. Mořici),
kteří odhalili další freeridová esa – tentokrát na Corvatschi a
Furtschellas. V podobném duchu se nesl i pátek, kdy trošku střídavé
počasí nabádalo k tomu být v dosahu lesa, kdyby se prudce snížila
viditelnost. Svatý Mořic se skládá ze tří základních lyžařských
areálů, z nich každý sám nabízí velké zásoby prašanových kopců,
navíc i typická klientela je jiná než freeridová, takže kdo to zde zná,
ještě dlouho po sněžení si dokáže ukousnout z panenské sněhové
šlehačky.
Sobota přinesla opět slunce. Přidal se ale studený vítr, který zpočátku
zanesl sněhem rozježděné plochy – dopoledne tak bylo opět parádní.
Skupiny se rozdělily, nejromantičtější kousek předvedla skupina Toma
Eliase, která se z vrcholu Corvatsche vydala do bočního údolí Roseg, aby
poté slyžovala po jeho dně zpět do Pontresiny. Většina skupin se po
obědě sešla na Diavolezze, odkud dvě z nich zakončily celý týden sjezdem
ledovce Morteratsch. To je ten, který stéká z nejvyšší hory Graubündenu,
Piz Berniny (mimochodem taky jediné 4tisícovky mimo kanton Wallis). Po něm a
následně údolím se dostanete pohodlně až k zastávce vlaku, jedné z
mála, kde je výhodou, když vlak jede až za dlouho. To díky přilehlé
útulné hospůdce, kde se splachují ty nejsilnější prožitky z lyžování
a z horské přírody.
A právě takovéto mimořádně patřičné zakončení krásné týdenní
akce potkalo i nás.
P.S.: Myslím, že se sluší všem poděkovat, zejména kaučům
(Tom Elias, Honza Schauer, Lukáš Pálka, Tomáš Horáček a Zbyněk
Pavelčík), všem pomocníkům, partnerům (zejména PeakPerformance a Hudy),
ale i všem účastníkům, že vytvořili tak dobrou partu. Jeden speciální
dík pak posílám někam do nebes – za to, že nám bylo přiděleno tolik
sněhu (jak jsem uvedl, na náhody nevěřím).
Díky!
