Generační výměna a ageismus

Největší boom snowboardingu byl v devadesátých letech minulého století – to zní ale blbě, co? Snowboarďáci stárnou, legendám jako Terje Haakonsen nebo Jeremy Jones bude 40 (Haakonsenovi letos, Jonesovi za rok). Mladá krev nepřichází – nebo alespoň ne v takovém počtu jak by bylo potřeba – a marketéři firem tuhle věkovou kategorii zřejmě vůbec nevnímají – především v tom masovém rekreačním segmentu. Nejstarším snowboarďákem, kterého si pamatuji ve filmu (Extrémní svahy, 2005) byl Shawn Farmer, kterému bude letos 50, v době natáčení mu bylo 41. Nejstarší snowboarďák, kterého osobně znám, jsem já sám (někde mezi Haakonsenem a Farmerem, bohužel blíž Farmerovi), ale samozřejmě existují starší – třeba naši „otcové zakladatelé“.

Snowboarding je stále prezentován jako sport pro náctileté nebo dvacetileté. Kategorie 30+ jakoby neexistovala. „Stáří“ holt není cool. Dříve to bylo tak, že mladí se více věnovali freestylu a „staří“ (řekněme právě přes 30) více freeridu a alpskému stylu. Čím byl snowboarďák starší, tím více mu šlo o sportovní výkon a ne tolik o společenskou záležitost. To platí stále, freeride svůj prapor nese hrdě dál, jste-li soutěživí, můžete ve freeridu i závodit (Freeride World Tour sdružuje prknaře i lyžaře a nově má i juniorskou kategorii), ale alpskému snowboardingu se přestalo dařit někdy před 10 lety. Všechny hlavní značky se jím přestaly zabývat, zbylo pár zaměřených na závodníky (ano, alpský snowboarding má svůj Světový pohár a je také olympijským sportem, jak si nyní můžeme povšimnout i díky Ester Ledecké), ale na českých i zahraničních horách tvrdého snowboarďáka téměř nepotkáš. Výjimkou je pár fanatiků extremního carvingu.


Kde je mládež?

Ze snowboardingu se pomalu (a přirozeně) vytratila rebelie, potřeba vzpoury a ujídání zakázaného ovoce. V osmdesátých a devadesátých letech některé ski resorty v USA snowboarding buď zcela zakazovaly nebo omezovaly. Ještě po roce 2008 zbyly v USA tři resorty, které na svých svazích snowboarding úplně zakazovaly. U nás byl zákaz snowboardingu na Lysé hoře v Rokytnici n/Jiz. zrušen až v r. 2005. Takovéto překážky už mladí adepti snowboardingu překonávat nemusejí. Resorty si je nyní předcházejí výstavbou snowparků. Jenže případná vzpoura proti rodičům může dnes vypadat úplně naopak než kdysi: fotr jezdí na snoubiči, tak já na lyžích! Nedaří se však přitáhnout ani ty menší, ani ty, kteří si jako svůj první zimní sport vyberou snowboard. Učit se na lyžích se jeví jako snazší (u malých dětí pod 5 let určitě) a bezpečnější. A když už se na lyžích trochu rozjezdíte, můžete mimo sjezdovku i do snowparku – tedy tam, kde dříve dominovaly snowboardy.


A kde jsou holky?

Statistiky také ukázaly, že chybí snowboarďačky. Ve vrcholovém snowboardingu se jejich procento pohybuje jen kolem 20 % v porovnání s muži. Přitom na samém počátku cesty je poměr holek a kluků přibližně půl na půl. Do naší snowboardové školy se hlásí o něco více holek – asi proto, že jim nevadí přiznat, že něco neumí a chtějí se to naučit. Ale s dalším vývojem jich ubývá. Až na zmíněné procento. Přestože v posledních několika letech se u nás právě dámský vrcholový snowboarding dostává do popředí: Samková, Pančochová, Ledecká. Co za tím je? Možná obavy ze zranění, méně času kvůli péči o potomstvo..? Pokusem o nápravu by snad bylo angažování většího počtu instruktorek, dámské campy nebo nějaké speciální snowboardové akce pro rodiny s dětmi. A třeba právě teď i olympiáda, se svými sympatickými jezdkyněmi ve všech snowboardových kategoriích, pomůže tenhle sport mezi holkama více zpopularizovat.


Co je na snowboardingu tak „cool“ a proč nevyhyne

Je to prostě ten pocit z jízdy na prkně. Kdo nikdy nestál na skejtu nebo surfu, nepochopí. Snowboarding vymysleli surfaři, kteří chtěli surfovat ve sněhu – ta analogie tam prostě je. V prašanu se opravdu surfuje. Rampa je údolí mezi vlnami. Ten prknařský pocit z jízdy je nezaměnitelný, postoj bokem ke směru jízdy, přenášení váhy na hrany, frontside a backside máte i na vlně. Dovolil bych si říci, že je to „archetypální“ pocit, surfing je starý několik tisíc let. Proto snowboarding nikdy nevyhyne. Jen by to chtělo vymyslet něco revolučního v technologii vázání – něco jako byla nášlapná vázání, něco funkčního a takového, co by výrazně zlepšilo uživatelský komfort nástupu a výstupu z vázání a usnadnilo začátky zhýčkaným masám, pro něž je sebemenší osobní nepohodlí překážkou. Zážitky chceme hned, peníze máme, ale námahu a překonávání sami sebe investovat nechceme… Tak to bohužel dneska je.

Autor textu Jan Šilhavý provozuje školu snowboardingu.