Na „zabijáckých kravách“ si okamžitě smlsl německý Bild a následně zaujaly až v Americe.

Cokoliv související s cestovním ruchem se v Rakousku bere smrtelně vážně. Takto negativní reklamu v době, kdy se na letní turistiku klade stále větší důraz, nelze nechat bez patřičných reakcí. V rekordním čase vznikla informační brožura, pracuje se na nových informačních tabulích a předělávkách těch dosavadních. Napříště už budete například vědět, že se krávě nemáte dlouze dívat do očí...

Bez ohledu na specifika kauzy, kdy krávy-matky, ochraňující mláďata, prý rozdráždil nešťastničin pes, lze obecně vidět problém městského a televizního člověka vnikajícího do přírody, v níž žijí „skutečná“ zvířata. Prastaré vzorce vzájemného chování jsou civilizací dávno rozrušené. Takový člověk má sklon vnímat vše v rámci draze placené dovolené jako lunapark či disneyland, v němž to slouží k jeho pobavení. A zvířata jako roztomilé polidštěné chlupáčky k polaskání. Personifikace zvířat „frčí“ už od dob Ezopových bajek, ale až televize a film ji dovedly ad absurdum. A tato naivní městská televizní děcka už dnes jsou rodiči, kteří štrádují se svými ještě oblblejšími potomky přírodou.

Roli také nesporně hrají tzv. petting zoos, německy Streichelzoos, kde děti mohou hladit a krmit pečlivě vybraná zvířata. Roztomilá koza či ovečka, tam běžná, ale neznamená, že telátko na pastvě je podobný mazlík.

Chovatelský odborník také upozorňuje, že současná praxe volného chovu znamená zmenšený kontakt zvířete s člověkem. Kráva uvázaná v maštali byla na člověka zvyklá, kdysi i na ruční dojení, dnes ale každá není.

Zůstaňme u lyžování. Svůj podíl si tady nesporně musí připsat i fialová Milka. Roztomilá kravička, k níž se v reklamách takřka lísají i lyžařské Milka-girls včetně naší Šárky. Proč si pak třeba nepohladit telátko živé?

„Svět je komedie pro toho, kdo myslí,“ můžeme se už skoro 250 let smát s Horacem Walpolem. Občas je to dokonce pro zachování duševního zdraví ta nejrozumnější reakce. Mnoho dotčených, nejenom nešťastná rodina, to ale nyní takhle nevidí. A s výhledem na případné závazné směrnice, rezignující na zdravý rozum a tupě regulující tyto a podobné situace, smích poněkud hořkne. Nemusíme ale končit chmurně, neboť ironie naštěstí v ohlasech na internetu nezemřela. „Základní pravidlo při kontaktu: zalehnout na zem obličejem dolů a vyčkat pomoci. Když nepřijde, modlit se.“