Tento článek vyšel v časopise SNOW 75.
Robin Kaleta
- profesionální freerider, poslední mistr ČR ve freeridu a člen HUDY teamu
- spolupachatel několika filmů: Aljaška v prašanu, Knocking on heaven's door (dokument o seskoku do Macochy)
- double taťka, šťastně ženatý
- organizuje freeridové kempy a heliski výlety po světě
Vrtulníkem jsem toho už nalítal hodně v mnoha koutech světa – od Zélandu přes Uzbek, Alpy, Švédsko, Norsko i Kanadu až po metu nejvyšší – Aljašku.
Když srovnám šlapání a heliskiing, jsem momentálně ve stadiu preferování vrtulníku. Dřina mi nevadí, ale časová náročnost výstupu klade zejména při filmování a focení velké nároky na zkušenosti s konkrétní oblastí a znalost pohybu světla na svazích. Důvod je jasný – musíte vědět, v kolik bude váš svah nasvícený a jak dlouho na něj polezete, abyste něco smysluplného vyfotili nebo natočili.
U heliskiingu je tahle problematika výrazně jednodušší – mrknete na svah a za pár minut stojíte nahoře, takže slunce nemá moc času kamkoli utéct. Navíc pokud máte dobrého pilota, prohlédnete si svah z ptačí perspektivy a to hodně pomůže. Jako klienta vás to v podstatě zajímat nemusí, ale váš guide se díky tomu může daleko lépe zorientovat a najít ideální sklon s nejlepším sněhem. Především je ale létání velmi povznášející a létání na zasněžené kopce, kde si pak kreslíte vlastní linie, je ještě víc…
A jak tedy funguje heliskiing v jednotlivých částech světa? Je nějaký důvod proč si vybrat to či ono? Co dalšího bych měl vzít v potaz? Těmito otázkami jsem se musel zabývat a rád se s vámi o své zkušenosti, pozorování a dojmy podělím.
Alpy
Začnu od těch cenově nejdostupnějších možností. To jsou pro nás
samozřejmě Alpy. Ne všechny alpské země komerční heliskiing povolují.
Například ve Francii je zcela zakázán (rozuměj zakázáno přistávat
vrtulníkem na francouzských kopcích), další země jako Itálie, Švýcarsko
a Rakousko heliskiing umožňují, ale vždy s určitými omezeními,
z nichž vyplývají mnohé nevýhody. Jde zejména o to, že v Alpách je
velmi omezen počet přistávacích míst pro vrtulníky, takže se bohužel
nemůžete nechat vyvézt na jakýkoli kopec, který se vám zlíbí, jak tomu
je třeba ve Švédsku, Kanadě nebo na Aljašce. Relativně největší počet
přistávaček je ve Švýcarsku – například kolem Verbier jsou čtyři. Ve
Sv. Mořici máte taky možnost zalyžovat si s vrtulníkem, ale bohužel jen
jedna ze čtyř přistávaček je zde mimo středisko. Ostatní jsou na
vršcích sjezdovek, takže vám heli operátoři v podstatě nabízejí být
první na manšestru a nemuset se mačkat v lanovce…
Přistávací místo nedaleko vrcholu trient ve Wallisu. Výlet zabere celé
dopoledne
V Alpách je pravidlem velký vertikální rozdíl jednotlivých sjezdů, dole
vás vrtulník nečeká, protože tam nesmí přistát, takže se musíte
s pomocí lanovek nebo taxíkem dopravit na heliport, odkud můžete teoreticky
absolvovat další sjezd. Je to ale časově velmi náročné, a i proto se
velmi zřídka sjíždí za den víc než dvakrát. Nevýhodou je
i proměnlivost sněhových podmínek v průběhu celého sjezdu, takže se
vám prakticky nemůže stát, že budete mít prašan v průběhu celého
sjezdu. Na bezpečnost je zde samozřejmě kladem velký důraz, ale sněhové
podmínky – množství ani kvalita – se s heliski velmocemi nedají
srovnávat. Je to dáno hlavně charakterem podnebí – Alpy mají už trochu
vnitrozemské podnebí, proto jsou srážkově výrazně slabší než
například Chuchagh na Aljašce. Navíc se zde neustále střídají různé
frontální systémy, které se sněhem dělají divy. Naštěstí je zde ale
skvělá možnost kombinovat heliskiing s lyžováním ve střediscích. Takže
stručně řečeno – jako ochutnávka lyžování s vrtulníkem jsou Alpy
fajn, ale to, co můžete zažít trochu dál, je jinde.
Hotel Le Relais des Neiges v údolí Lourtier. Helikoptéra vyzvedne
člověka hned po snídani rovnou na zahradě a hurá vzhůru do hor!
Blízký i vzdálený východ
Další variantou je Blízký a vzdálenější
východ – je zde poměrně hodně heliskiingových destinací – Rumunsko,
Bulharsko, Turecko, Uzbekistán, Gruzie, Kavkaz i daleká Kamčatka nebo
Kašmír. Měl jsem možnost se do těchto končin (konkrétně Uzbekistánu
a Kašmíru) podívat a mí známí byli i v dalších oblastech. Za sebe
mohu říct, že to byla velmi příjemná zkušenost, ale spíše než
úchvatné lyžování to byl nádherný kulturní zážitek.
S bezpečností v těchto končinách je to už trochu horší. Nemají zde sofistikovanou lavinovou předpověď, a tak o sjezdu rozhoduje vedoucí guide na základě svých zkušeností, což nemusí být nutně špatně. Nicméně pravděpodobnost chyby je daleko větší. Dalším problémem může být zdravotní a nemocniční péče, která zde samozřejmě nedosahuje evropských standardů, na něž jsme zvyklí, a pokud nemá provozovatel heliskiingu podchycenou nějakou VIP nemocnici (například pro diplomaty), případný pobyt v tamní nemocnici může být dobrodružství samo o sobě. Bohužel znám dost ne zrovna veselých příběhů na toto téma…
Sněhové podmínky se liší pohoří od pohoří – Kamčatka údajně
schytá podobné množství sněhu jako Aljaška, Uzbekistán jak kdy atd.
Místní heliski poskytovatelé zpravidla používají vrtulníky typu MI 8 –
staré, ruské, obrovské. Na palubu se vejde snad až 20 lidí, což už je
při sjezdu dolů skoro velká partička. I do těchto končin ale pomalu
proniká evropská civilizace a to platí i pro heliskiing. Zejména v těch
bližších zemích už létají zkušení švýcarští, francouzští
a rakouští guidi v malých A-Starech. Cenově se ale takový helisking už
blíží Západu.
Hannah Expedition 2007 - Kazbeg region, Kavkaz
Severské země
Hlavní heliskiingovou destinací Skandinávie je
Riksgränsen. Středisko v severním cípu Švédska, asi 50 km od norského
Narviku. Riksgränsen je velmi známé, nevelké lyžařské středisko, kde se
pořádá v polovině května největší severský freeridový festival
Scandinavian Championships. Díky své severní poloze nad polárním kruhem zde
zima trvá dlouho a délka denního světla kolem začátku května dosahuje
až 20 hodin. To je spousta času si zalyžovat. V tomhle malém středisku
operují čtyři heli společnosti, což mluví samo za sebe. Heliskiingu se zde
opravdu daří. Přestože sněhově je na tom Švédsko o malinko hůře než
sousední přímořské Norsko, bohatě to stačí. Bylo by krásné, kdyby
nebyl komerční heliskiing v Norsku zakázaný, ale Norové si na své hory
nenechají sáhnout a údajně je to proto, že chtějí mít v horách klid.
To se jim asi nedá zazlívat.
Ale zpátky k Riksgränsenu – tohle místo má pro mě zvláštní
význam. Minulou zimu jsem si tu splnil svůj další lyžařský sen. Majitel
Arctic Elements – největšího heliski poskytovatele ve Švédsku – mě
pozval, abych pro něj guidoval. Víte, ono je jedna věc lítat vrtulníkem,
ale sedět vepředu, přemýšlel o tom, kudy pojedete, a domlouvat se
s pilotem, kde vás vysadí a kde počká, je dokonalé vyústění mých 15
let lyžování v prašanu. Při heliguidingu mohu využít všechny své
zkušenosti a najít pro klienty ten nejlepší sníh a svah. Navíc v tak
nádherných horách, jako jsou ty místní. Kdo v těchhle končinách už
někdy byl, ví, o čem mluvím. Nejsou to nijak vysoké kopce, ale některé
sjezdy přesto mají i víc než 1 000 vertikálních metrů. Jak ale
vypadají? Jsou úplně jiné než Alpy, na které jsme zvyklí. Mohutné
pevninské ledovce zde vyhloubily krásně zaoblená údolí, mezi nimiž jsou
obrovské homole. Na jednu stranu mírné svahy, na druhou kolmé srázy.
Nezvyklé a moc krásné je vznášet se nad těmito horami a přemýšlet,
kudy to pokreslíme příští jízdou. Servis je zde samozřejmě na
nejvyšší úrovni. Létá se A-Stary pro 4–5 klientů, v poledne pauza na
oběd a po ježdění je možno zalyžovat si ve středisku nebo se třeba
projet na sněžných skútrech po zamrzlém jezeře.
Švédsko je coby heliski destinace poměrně neznámá, ale nabízí hned
několik výhod – třeba snadnou a rychlou dostupnost z Česka, takže tam
můžete vyrazit jen na prodloužený víkend
Kanada
Největší světovou heli velmocí je pravděpodobně Kanada. Není se čemu
divit, mají nádherné hory a vynikající sněhové podmínky – množstvím
i kvalitou. Současně je Kanada velmocí, i co se týká problematiky lavin.
Stát zde investuje ročně spousty peněz, aby se díky výzkumu lavin dařilo
předcházet neštěstím, a heli operátoři samozřejmě těchto zkušeností
využívají. Rozloha Kanady je obrovská a velká část území je pokryta
horami. Samotného by mě zajímalo, kolik je v Kanadě heli operátorů.
Neustále totiž narážím na další názvy, které jsem předtím nikdy
neslyšel. Díky velké konkurenci jsou zde služby a ceny opravdu vyváženy
a skoro nemůžete šlápnout vedle. Mezi největší hráče patří Mike
Wiegele, Last Frontier a zejména CMH – s těmi jsem si už několikrát
zalétal a zážitek to je opravdu ohromující. Tím spíš, že už jsem
v tomhle ohledu něco zažil.
Každá lajna někde úplně jinde, vždy ale tam, kde je to stoprocentně
bezpečné. To je specifikum Kanady
Společnost CMH vlastní 11 heli lodží, velkých a luxusně vybavených
horských hotelů, z nichž většina jsou „fly-in", což znamená, že se
tam dostanete pouze vrtulníkem. Díky tomu jste opravdu v divočině a celý
týden potkáváte jen ty, co se o vás starají, a ty, kteří si to
užívají s vámi. Vytváří se tak velmi příjemná a nenucená
atmosféra, v níž si každý den ráno vezmete lyže, které jste si vybrali,
uděláte 20 kroků a nastupujete do vrtulníku, který vás odveze za
nádhernými svahy. CMH zpravidla kombinuje použití několika typů
vrtulníků od 11místných Bell 212 až po 4místné A-Stary. Bezpečnost je
vyladěna až do takové míry, že jeden vrtulník létá pouze s guidem
a před tím, než se vyšle skupina klientů na sjezd, zkontroluje guide na
konkrétním sněhu stabilitu sněhové pokrývky všemi možnými testy.
O bezpečnost je u CMH postaráno opravdu dokonale.
Při heliskiingu v Kanadě rozváží obědy často speciální vrtulník.
Stravovací rituál pak probíhá někde v opuštěném údolí
Aljaška
No a skoro nakonec meta nejvyšší – Aljaška, moje srdeční
záležitost. Měl jsem to štěstí už se tam několikrát lyžařsky podívat
a vždy to byly velmi intenzivní zážitky. Lyžovat na Aljašce je pro
každého freeridera sen. Nikam dál už se posouvat nedá. Pokud tedy hledáte
tohle, tak tady je ten nejlepší sníh na nejprudších svazích světa.
Heliskiing zde začal před nějakými 25 lety. První freerideři-pionýři sem
přicházeli zejména z Jackson Hole – pravděpodobné kolébky freeridingu,
jak jej dnes známe. Většinou se jednalo o členy pronásledovaného tajného
spolku Jackson Hole Air Force. Dnes už je tu heliskiing jinde a punkové
začátky, kdy byli piloti většinou vietnamští veteráni a jízda stála 25
babek, je bohužel dávno pryč. Sníh a hory ale zůstaly. Za unikátní
podmínky vděčí Aljaška především kombinaci přímořského
a pevninského podnebí. Když na Thompson Passu – hlavní heli destinaci –
sněží, je to díky vlhkosti, která přichází od moře. Při teplotě kolem
nuly zde napadají obrovská kvanta relativně těžkého sněhu. Pak mraky
vytlačí suchý a studený vzduch z parku Denali, který vytáhne ze
sněhové pokrývky vlhkost – a zůstane jen dokonale stabilní prašan,
který drží i na neuvěřitelně prudkých svazích. V Kanadě říkají,
že hodnotit lavinovou situaci na Aljašce není žádná práce. V Kanadě se
totiž počasí vyvíjí pořád jinak a díky velkým srážkám je neustále
potřeba sledovat nejen, co se děje na povrchu sněhu, ale také, co se děje
pod ním. Na Aljašce naproti tomu platí hlavně jedno – den po sněžení to
padá všude, dva dny méně a za tři dny jsou všechny světové strany
a většina nadmořských výšek stabilní (samozřejmě trochu přeháním).
Zdá se, že sníh zde daleko lépe odolává vlivům počasí jako slunce,
vítr a změny teplot, které zde probíhají podle stejného vzorce: je teplo
– sněží, je zima – azuro.
I na takové svahy se můžete dostat – když ukážete, že na ně
máte
Tyto unikátní sněhové podmínky jsou ale vykoupeny relativně
nepředvídatelnou předpovědí. Thompson Pass leží opravdu velmi blízko
moře, a proto se zde neustále přetlačují výše zmiňované tlakové
systémy. Jen těžko se ale daří odhadnout, který systém převládne. Proto
se občas může stát, že na Thompson Passu mnoho dnů sněží a je
nelyžovatelno, když se pak ale rozjasní, bude to velmi pravděpodobně
nejlepší den vašeho života.
Já jsem se na Thompson Pass podíval už dvakrát a zažil jsem obojí.
Pokaždé to byla úžasná lekce o horách. Když jsem pak začal organizovat
heliski výlety po světě, přirozeně jsem toužil po tom, vzít klienty i na
Aljašku. Nad Thompson Passem jsem ale v tomhle případě spíš váhal –
přestože má v téhle oblasti základnu pět heli společností, není to
zrovna pro každého. Kdo sem přijede na více než dva týdny a nemá
problém s dojížděním z Valdez nebo s bydlením v karavanu, bude
nadšen. Má totiž možnost krom heliskiingu i šlapat na pásech nebo
využít skútrtaxi a za dva týdny už tak určitě něco najezdí, i kdyby
bylo špatné počasí. Ale mnoho lidí, kteří uvažují o heliskiingu,
hledá větší jistotu počasí a komfort, protože prostě nemají čas.
Pro přepravu do vzdálenějších lyžařských lokalit se v TML
využívá tenhle krásný stroj
Po několika letech hledání a tápání jsem podobné místo na Aljašce na
doporučení známého našel. Tordrillo Mountain Lodge leží asi hodinu letu
severozápadně letadlem z Anchorage. Jedná se o zcela opuštěné místo na
úpatí Tordrillo Mountains. Tyto hory jsou již částečně ve vnitrozemí,
díky čemuž mají daleko stabilnější počasí, ale stále ten pověstný
aljašský sníh. Jejich nejlepší vizitkou je film světoznámého
snowboardisty Travise Rice The Art of Flight, jehož velká (úvodní) část
byla natočena právě zde. Heli společnost, která zde operuje, si vybrala
skvělé hory a současně se zaměřila na vysoký komfort servisu. Po
příletu do Anchorage vás vyzvedne jejich letadlo a dopraví rovnou do hotelu
v Tordrillos. Vybaví vás prašanovými lyžemi, lavinovými batohy, pípáky
atd. a pak se můžete vypravit na nejlepší svahy světa. Mnoho ze sjezdů,
které zde budete sjíždět, budou velmi pravděpodobně prvosjezdy…
Nový Zéland
V době, kdy každý normální Evropan užívá léto, mají na jižní
polokouli zimu. I zde se provozuje heliskiing. V Jižní Americe, stejně jako
na Novém Zélandu. Před pár lety jsem absolvoval několik dní heliskiingu
nedaleko zélandského Christchurch na Jižním ostrově. Do té doby jsem nic
podobného nezažil. Heliskiing na Zélandu funguje zase trochu jinak. Tamní
podnebí je velmi podobné tomu našemu s tím rozdílem, že jste kousek od
moře. Vlivem toho jsou zde zimy daleko mírnější a čára sněhu je
zpravidla někde v půlce kopce. Zřídkakdy napadne sníh dole ve městech,
a proto i k lyžařským střediskům musíte kus vyjet. Obvykle po prašné
nezpevněné cestě. Působí to v civilizované zemi trochu zvláštně, ale
patří to k místnímu koloritu. Když jsme se vydali na základnu Methven
heliski, jeli jsme asi hodinu po šotolině podél řeky, jejíž koryto bylo
více než kilometr široké, dokud jsme nedojeli na farmu. Farmář měl před
domem dva vrtulníky a odtamtud jsme létali ještě dál do hor. Na jednom
vrtulníku jsme se střídali my, zatímco druhý měl pronajatý Burton
team.
Snímek z výpravy na Nový Zéland. Robin Kaleta skáče pro fotografy
back flipa
Lyžování bylo – ostatně jako skoro vždy při heliskiingu – výborné,
ale ty scenérie… Nejtypičtější obrázek novozélandského lyžování je
rozprach, v jehož pozadí jsou zelené louky. Převýšení některých
sjezdů bylo i kilometr, což každému samozřejmě bohatě stačí. Samotný
servis se samozřejmě nedá srovnat s luxusními lodžemi v Kanadě, ale
stačí, když to budete brát jako součást nádherného zélandského
koloritu, a tenhle ostrov si vás určitě získá.
Typický pohled z hor na Novém Zélandu
Tento článek vyšel v časopisu SNOW 75.
