Leccos z toho, co patří sem, se muselo objevit už loni v textu
o slalomce. Vždyť obě souvisejí se závodním lyžováním a obě
prodělaly zcivilnění.
Jakýsi první slalom vytýčil Matthias Zdarsky už roku 1906 a závodilo se
v něm od počátku. Naopak obří slalom se na velké scéně objevil až roku
1950. Jeho předchůdce Super Gigantissimo na Marmoladě se poprvé jel v roce
1935 a coby „controlled downhill skiing“ v USA na jaře 1937.
Kdysi jen malé rozdíly
Zrod obřačky můžeme umístit až do konce 50., spíše ale až do 60. let
poté, co nové materiály (hliníkové slitiny, plasty) umožnily vyrobit lyže
s citelně odlišným chováním. Obří slalom se zpočátku blížil spíše
dnešním zatočeným slalomům superobřím. Potřeboval tedy na rozdíl od
slalomu lyže co nejrychlejší, v mnohém inspirované sjezdovkami.
Konstrukční rozdíly jsem popisoval loni u slalomky. Rovněž jsem
připomínal, jak Stenmark získal svůj první velký globus na slalomce 205
cm, s níž absolvoval i obřáky. Stejně jako inzerát Dynastaru z roku
1983 o tom, že konkurence běžně tvarově slalomky a obřačky neliší.
A také jsem upozornil, že na našich poměrně krátkých, úzkých
a bídně upravovaných tratích obřačka nebyla ani touhou, ani první volbou
fajnšmekrovou. Takže i mnozí řadoví závodníci používali jen jeden typ
– slalomku.
Zatímco krojení lyží obecně se v období 1940 až 1980 takřka neměnilo,
80. léta se stala dobou skutečné emancipace obřačky. Podepsalo se na ní
několik souvisejících okolností.
Doba obřačky dozrává
Materiály. Zušlechťování hliníku, nakonec v podobě dnes standardní slitiny s komerčním názvem AMAGu Titanal. Dokonalejší a rychlejší skluznice (UHMW). Úhlování hran, strukturování skluznic, strojní brusky. Úprava tratí – pro závody na směsi přírodního a technického sněhu stále tvrdších, postupně díky mechanické úpravě s frézami hladších. Tlumení kmitů, nutné na zmíněných tvrdých tratích: jak interní v lyži (např. VAS Rossignolu, Contact System neboli „srdíčko“ Dynastaru), tak vlivem první tlumicí desky, Bettosiniho Derbyflexu. Ta současně přinesla i postavení výše nad sněhem, tedy výhodnější pro vyšší úhel zahranění, tudíž i pro držení a průhyb lyže.
Toto všechno mělo za následek, že obřačky lépe držely i vedly, byly utlumenější a klidnější. Závodníci tedy lépe zvládali oblouky a dokázali jet rychleji. Autoři tratí jim tedy některé branky začali více zavírat. Na to konstruktéři opatrně zkusili trochu zvětšit konstrukční vykrojení lyží. Sice se vždy uznával vliv telemarského tvaru lyže na zatáčení, ale bez výše vyjmenovaných vymožeností zůstávala ona autokinetika spíše na úrovni teorie a akademických prací.
V sezoně 1988/89 vykázaly obřačky v testu německého SkiMagazinu ještě velmi uniformní „starou“ geometrii Ø 87-65-77/205–210, ale jezdily se už i radikálnější. Například Stenmarkovy poslední Elan Comprex měly při 91-62-79 ve 205 cm cca 39 metrů. Přičemž už předtím tajně testoval lyže ještě vykrojenější, ale na prudkém se mu nezdály.
Lindsey Vonn v sezoně 2011/12 ještě na lyžích s poloměrem ≥23 m,
které oslovovaly i hobíky
Problémy a začátek slávy
Jenže první pokusy Elanu a Kneisslu o vykrojené lyže na závodění se ne zcela vyvedly. Byly příliš dlouhé, příliš krojené, měly příliš široké patky. Příklad: Franko a Skofic vytvořili roku 1991 pokusnou Elan SCX 203 cm s mírami 110-63-105! Poloamatérské Snowridery Reinharda Fischera zase byly příliš široké a na tvrdu nedržely. Bylo nutno nabrat praktické zkušenosti a zkorigovat suchou teorii výpočtů.
Obřačky před 20 lety, tedy těsně před nástupem carvingu, byly s R až okolo 35 metrů vykrojenější a zatáčivější než slalomky. (Např. Heady TR 37,1 versus 42,7 m/200 cm.) Sice byly ještě hodně tvrdé a krájet se s nimi dalo mnohem hůře než s dnešními, ale už zaujaly i sportovní nezávodníky. A právě tehdy začíná jejich zhruba 15 let slávy.
První carvingové lyže byly většinou tvarované opatrně, „carving“ bylo vše pod R 30 metrů. Braly se jako zábavná alternativa lyží „normálních“, „klasických“, ale přinejmenším dražší lyže se tehdy dělaly znatelně výkonnější, „ostřejší“ než dnes. Některé tak dokázaly zaujmout jak sportovní jezdce, tak i radikály a jasnozřivce lyžování závodního. (Nejznámnější kauzou je asi vítězný junior Bode Miller roku 1996 na ne zcela závodních K2 four.)
Tradiční obřačka s tehdejšími středy okolo 62 mm se pod vlivem carvingu postupně zkracovala a tvarově radikalizovala. Například v sezoně 1999/2000 měly Atomic 10.26 a Völkl P40 při skoro 200 cm už jen R 26 metrů a snižování radiusů rychle pokračovalo.
U lyží carvingových vykrystalizoval typ sportovní, vykrojený více než obřačka, ale méně než radikální funcarver. U nás se pro něj slušně etabloval sice zavádějící, ale efektní název racecarver. „Mladší bráška obřačky,“ psalo se v dobovém testu. Jenže této lyži se taky říkalo obřačka. Její závoďácký image rafinovaně živili svou rétorikou i výrobci, potřebovali nakonec obecně srozumitelné krátké pojmenování.
Jednu chvíli se zdálo, že se pravá obřačka a nový racecarver tvarově prolnou. Salomon tehdy dokonce v katalogu sliboval jednu jedinou závodní „obřákoslalomku“!. Záhy se ale definitivně potvrdilo, že k obřáku přílišné krojení nesedí.
A začátek konce
Závodní obřačka je účelové nářadí. Počet změn směru v obřáku dospělých je podle pravidel ICR 901.2.4. dán 11–15 % z převýšení tratě. Z toho vyplývají obvyklé vzdálenosti branek i poloměry projížděných oblouků. Jezdec potřebuje lyži, s níž je zvládne co nejrychleji.
Navíc zasáhla FIS a začala limitovat výšku nad sněhem, šířku lyží v pedálu, délku i radius. Obřačce od sezony 2001/02 předepsali R≥21 m. Jenže brzy nato začaly i závodní lyže měknout, snáze se v oblouku prohýbaly a ochotněji zatáčely. Pro dobrého lyžaře byla taková obřačka parádní, nejlepší závodníci ji už ale prohýbali příliš a navíc jim ve stále odvážnějších náklonech hrozil boot-out. Potřebovali tedy lyži o něco širší. Radiusy takové obřačky začaly zase růst. Všechny ostatní sjezdovkové lyže, nakonec i včetně slalomek, se naopak tvarově čím dál víc radikalizovaly. Kdežto FIS-konformní obřačka šla směrem opačným. To byl začátek jejího konce u veřejnosti.
Mužské modely s R 21+ m vymizely, neboť chlapi záhy začali jezdit až R 27–28 m. FIS pro ně nakonec R ≥27 m od 2007/08 i kodifikovala, pro ženy R ≥23 m. Tou dobou už ale nezávodní lyže pro delší oblouk – taky tvrdošíjně zvaná obřačkou – dávno byla pod 20 metry, znatelně kratší a podstatně krotší. Ta FISová se přestala běžně prodávat. Patnáct let její slávy bylo pryč.
Posledním dějstvím se staly limity současné: R ≥35 u mužů při 195/190 cm s šířkou vepředu ≤98 mm a R ≥30 u žen při 183/188 cm s šířkou ≤103 m, navíc všechny v pedálu ≤65 mm. Tak úzká obřačka už při srovnání s běžnou produkcí evokuje skoro víc běžky než sjezdovky. Jakkoliv hlavně ty dámské zatáčejí pořád ještě hezky, jsou už úplně mimo mainstream.
Ted Ligety si poradil s přechodem z R≥27 na R≥35 ze všech
nejlépe, i když byl předtím jedním z nejhlasitějších
kritiků
Co nám zbylo
Někteří výrobci naštěstí v osiřelých formách stále pečou malá množství předchozí vyzrálé generace FIS obřaček. Víc než hlouček expertů jimi ale oslovit nedokážou. Ti ovšem vědí, že na dámských 182–183 cm je pohodička a že kratší pánské cca 185 cm mohou být na volnější sjezdovku tím nejvděčnějším.
Zajímavým kompromisem jsou modely hlásící se k Masters. Vycházejí z tolerantních materiálových Specifications (1.2.1.) pro veteránské závodění pod FIS, současně ale také lákají na pěkný a dosud nevyždímaný image lyže pro závodícího experta, veterána. Širší než obřačka, vykrojenější, některé ale s R přes 20 m, s plusminus závodní konstrukcí. Pro dobrého sportovního jezdce určitě velmi zajímavá volba.
Pro úplnost připomeňme kdysi velký hit, tzv. crossku. Byla zčásti marketingovým výtvorem, snažícím se vytěžit sexy disciplinu skicross, tehdy začínající. Současně ale reagovala na stav, kdy se obřačka už „vzdálila lyžujícímu lidu“. Nejčastěji nabízel parametry mezi slalomkou a racecarverem, resp. 21m obřačkou, byl ale mírně širší. Novost skicrossu časem vyprchala, všechny lyže začaly být širší, a crosska tak splynula s davem.
Měli bychom „pravé“ obřačce, vytlačené mezi ryzí speciálky, uspořádat obřadné rozloučení?
Ano: v rámci běžné spotřebitelské informace už není tématem.
Ne: je nářadím základní disciplíny alpského lyžování, a tak ji úplně ignorovat nemůžeme ani nechceme.
A co hlavní proud?
Lyže, jež pod tradiční nálepkou obřačka dnes najdeme na trhu, jsou už úplně jiné. V duchu představy o dnešním lyžaři, vesměs alespoň náznakem orockerované. Se snad až podbízivou snahou o točivost a ovladatelnost, s radiusy oproti Ligetymu a spol. polovičními. V kvazizávodních řadách nacházíme modely ještě sportovně výkonné, ale také jejich „hodnější“ verze, u nichž je image „race“ skutečně jen hezkým slovem. To ale není žádná novinka. Obecně se má za to, že obřačka je lyže na dlouhý oblouk. Jenže není!
Definici dlouhého oblouku pravidla neobsahují. Lze se tedy o něm pohádat až do krve. V závodním lyžování mu určitě nejvíc odpovídají sjezdovky (R ≥50 m), případně ještě mužské superobřačky (R ≥45 m). Předchozí obřačky s R 21–27 m byly typicky lyže pro oblouk střední, dnešní pánské s R ≥35 už s ním v reálu závodní tratě mívají problém. Ale „obřačka“ komerční = public = nezávodní s nominálním radiusem mnohdy blízkým 15 metrům a s lopatou špičky přes 115 mm už je blíž k oblouku krátkému. Bez ohledu na to, že ji spousta jezdců bude traverzováním honit od lesa k lesu a živit tak svůj sebeklam rajcovního dlouhého oblouku, už je dávno lyží báječně univerzální i do našich podmínek.
Bylo by snadné ohrnout nad těmito samotočkami s úšklebkem starého rejsáče nos. Jenže proč? Své jezdce si najdou a ti na nich budou spokojení. A jak přece víme, tak je to správné a tak to má být.
Ti ostatní, a vlastně všichni zájemci o jejich nejvyšší modely, by si měli vyzkoušet i výše zmíněné mastersky a bývalé obřačky dámské. Můžeme totiž končit povzbudivě: takový výběr jako dnes jsme ještě nikdy neměli.
