Viděli jste? Levi není obtížný svah. Poměrně plochý, pak zlom a slušný, byť nijak drsný hang, po nějakých 10 brankách plynule přecházející do cílové placky. Převýšení 180 metrů také patří ve SP k menším. Aby takový závod měl důstojné parametry SP, museli závodníci ve spodní části hangu zdolávat pořádné zároháky. (Se kterými se například borec kalibru Pinturaulta vůbec nesrovnal.) Nutně musel mít při nájezdu do plochého spodku každý pocit, že jede šíleně pomalu. A o to víc se musel snažit o tempo.

Na plackách před cílem, kde už nečekají velké zatáčky, je vždycky problém maximálně to „narovnat“, prosmýknout se, neztratit a donést maximum rychlosti až do cíle.

Paže mohou sloužit mnohostranně. Stabilizují, zachraňují, ovlivňují těžiště, orientaci trupu, svalové napětí, spoluvytvářejí impulsy. Paže s holí, teoreticky až dvoumetrová páka, může při dynamickém nasazení, máchnutí, vytvořit impuls docela silný. Stačí vzpomenout si na rychlobruslaře na kratších tratích, ale i dlouhotraťaře při dojezdu do cíle.

A co třeba bruslení na lyžích? Když budeme chtít bez holí (my dávní funaři o tom víme až příliš) vybruslit mírný sklon, budeme zcela spontánně máchat pažemi jako diví, abychom dostali ten nejlepší „švunk“.

Jako něco podobného chápu onen norský slalomový walking. Dynamický pohyb paží s holí dopředu (klasický cross-blocking je vlastně velmi umírněná verze téhož) přidává dopředný impuls a uděluje nejenom končetině, nýbrž také hlavě a horní části trupu zrychlení ve směru pohybu. Tím, že jde o části tělesa-lyžaře na periferii, tedy značně vzdálené od pomyslného středu rotace (kontakt lyžař-sníh), vzniká slušný moment setrvačnosti, který už může v dané situaci zapůsobit.

Že opačná paže s holí na principu akce-reakce putuje až za tělo, je už jen nutným důsledkem. Následuje-li podobná bezproblémová branka, stranově opačné dění se opakuje.

Projet takto určité specifické branky je možné, ale těžko říci, zda to skutečně zrychlí. Přinejmenším to ale rozpumpovanému jezdci dodá pocit, že bojoval naplno do posledních centimetrů, že se snažil zrychlovat. Možná to mají někteří i nacvičené a třeba opravdu naměřili, že jim takový způsob v závěru dokáže ubrat pár setin – jež, jak víme, někdy rozhodují.

Rozhodně bych v tom neviděl žádnou „novou techniku“, kterou by nedejbože!!! nějací nadšení žáčci měli napodobovat. Bral bych to jako situační řešení (zatím) některých jezdců ve vrcholné fázi s individualizovanou technikou, u nichž už hraje roli kdejaký detail, někdy i sugestivní povahy.