Film FEW DAYS z dílny Alternative.NOW sleduje dvě skupiny českých
freeskiingových jezdců, z nichž obě mají stejný cíl, avšak odlišný
způsob jeho zdolání. Jedna skupina freeriderů dobývá švédské vrcholky v
pohodlí helikoptéry, zatímco ta druhá si podmaňuje sjezdy v rakouských
horách pomocí svých vlastních sil. Jejich odlišný charakter, ale stejný
přístup k horám ukazuje jednu společnou vášeň: svobodu a čerstvý
prašan. Ve snímku se můžete těšit na českou freeridingovou špičku. Na
heliskiing ve Švédsku se vydal ROBIN KALETA spolu s českým olympionikem
ONDŘEJEM BANKEM. Ve druhé skupině, která si to na rakouské vrcholky
vyšlápla po vlastních nohou, se objeví freerideři LUKÁŠ NIEMCZYK, LUKÁŠ
BILKO, MARTIN KNYBEL nebo také snowboardisté FILIP PASEKA a ALEŠ ZEMAN. V
následujících odstavcích vám svůj pohled na věc přiblíží zástupci
obou skupin – Lukáš Niemczyk alias Buko a Robin Kaleta.
LUKÁŠ
Myslím, že to začalo asi někde v hospodě. Asi spíš určitě, protože mě teď vůbec nenapadá, kde jinde, když spolu zrovna nejsme na lyžích, jsme se mohli potkat. A to nápadem, že bychom mohli vymyslet něco zajímavějšího, něco pro nás nestandardního. Napsat si pak, že tento stav je normální, StatusNormal. Měla by to být expedice, musíme jít do hor, spát rovnou pod kopci. Asi nějak takhle se to začalo nabalovat, samozřejmě čím déle diskutuješ a čím více toho vypiješ, vše se zdá rázem jednodušší. Ten den bylo vymyšlené naprosto vše. Další dny se to člověku rozleží v hlavě a zjišťuješ, že partička má plán, ale v podstatě nemá vůbec nic. Tím myslím stany, vařiče, zkušenosti, místo, kdy, jak. Ještěže je ta partička tak homogenní, že nikoho nenapadlo nad touto myšlenkou vůbec váhat. Nebo spíš váhat nahlas. A tak zcela bez problémů nastal ten krásný den odjezdu. My jsme měli stan – vojenský asi 120kg, měli jsme vařiče, plynové bomby, které za jisté mínusové teploty nefungují, benzínovou centrálu, jídlo – asi 200 kg, domácí sáně, vlastní věci, spacáky, židličky, prodlužky, lyže, no prostě vše – asi dalších 300 kg. A tranzita. Měli jsme už i místo. Myslím, že v tuto chvíli už jsme si nikdo ani v duchu neřekli nevěřím. Naopak, v tuto chvíli to začalo být ideální. A takové to taky bylo i nadále. Byli jsme na místě a čekala nás cesta do údolí - jak daleko, to ještě nikdo nevěděl. Řešit bylo třeba zejména množství celého toho vercajku. A tak jsme celý base camp rozložili téměř na začátku údolí. Na nejbližší kopec tedy bylo cirka 2 až 3 hoďky šlapání. No nic se nedá dělat, každý den nás tedy čekala menší rozcvička, ale musím říct, že byla příjemná. Snídaně vydatná, počasí ideální, no a ta panoramata, jak se říká. Člověk si nemůže snad více přát. Slunce pomalu zapadá, k tomu se přidává únava z celého dne a ve stanu tě čeká teplá večeře nebo spíš pozdní oběd, protože na večeři si René připravuje další specialitku. Tohle jsme měli denně, dámy a pánové. A přesto se musí něco pokazit. Za prvé došla ohnivá voda, což někteří kuchaři nemají rádi, a za druhé spadla škaredá lavina. Jeden z nás je pod tou hromadou sněhu. Brrrr. Nechci to popisovat, nicméně nakonec to dopadlo velmi dobře. Máme půlku tripu, nálada je pod psa, Mart je v nemocnici a my pokračujeme dál. Ještě pár nocí ve stanu a posouváme se o kus dále. Navštěvujeme Sölden a českého guida Karla Kříže. Dlouhé sjezdy, hromada sněhu a pěkně si to slanit do čistého prašánku. No a teď mi přátelé řekněte, co tomu freeridingu může chybět? Je to pěkných FEW DAYS s kamarády. Jo, jinak jde o tuto partičku. Igor, René, Fidel, Zemič, Márt, Sláva, Bilo, Vojta, Venca, Szmek, Snio, a já.
ROBIN
Pro naši část dokumentu jsme si po krátké diskuzi vybrali švédské hory v okolí Kiruny. Jeden z hlavních důvodů byl ten, že tam již druhou sezonu pár víkendů v roce pracuji jako heliguide a tudíž okolní hory trochu znám a jsem schopen vrtulník navést tam, kam potřebujeme.
Celé rozhodování o odjezdu bylo jako obvykle dost vypjaté. V důsledku omezených časových možností Ondry jsme potřebovali co nejlépe využít každý den pobytu a nemělo cenu vyrazit tam na špatnou předpověď. Přiznám se, že momenty rozhodování jsou pro mě celý život prokletím. Možná je to proto, že jsem váhavá váha. Když navíc díky místním zkušenostem leží většina rozhodnutí na mě, je to očistec. Přitom v akci už se rozhoduju obvykle velmi rychle a intuitivně.
Takže tři dny před odletem si neustále s celým týmem voláme a řešíme, dokud nepadne konečné rozhodnutí – v neděli odlet. Najednou, jako by ze mě veškerá tíha spadla – letenky jsou koupené a už je jen na nás, co z aktuálních podmínek vymáčkneme. Tenhle pocit definitivnosti už mám rád a funguju dobře.
Odlétáme tedy s Pedrem a Galasem o dva dny dříve vše připravit a těšit se na přílet krále. První noc na letišti ve Stockholmu je docela vtipná - trávíme ji v dětském koutečku rozeseti v hobitích domečcích. Docela se těším, jak si zdřímnu. Bohužel už ve 4 ráno začínají kolem pobíhat parchanti, kterým nestačí nakouknout do domečku, aby pochopili, že si tam teď hrát nemůžou. Oni tam vodí maminku, tatínka, sestřičku atd., takže je po spánku…
Po výstupu na letišti v Kiruně jsme nasedli do předem zamluveného auta a valili 60 km na západ do vesničky jménem Nikkaluokta. Kouzelné místo s kostelíkem, několika seversky červenými staveními a žádným signálem.
Jsme prakticky na úpatí nejvyšší švédské hory Kebnekaise. Od nás na sever, západ i jih se tyčí nejdivočejší švédské hory, po nichž se prohánějí tisícikusová stáda reindeerů (v podstatě jelenů). A brzy budou rodit mláďata, vzhledem k tomu, že je polovina května. Zima už pomalu odchází, ale díky tomu, že jsme opravdu velmi vysoko nad polárním kruhem, bude to ještě chvíli trvat.
Výhodou je, že teď už slunce zapadá jen asi na 2 hodiny, a co nastane, se rozhodně nedá nazvat tmou, a nám to výrazně zlepšuje šanci na získání dostatečného množství záběrů. O to se také od prvního dne snažíme. Přestože pro Ondru je to s vrtulníkem poprvé, nejeví žádné známky strachu nebo snad respektu. Po tom, co jsem viděl, jak mu to šlo v prašanu na našem freeridovém campu, ale překvapený nejsem. Občas si trochu zasteskne, že by chtěl víc lyžovat, ale natáčení filmu je bohužel daleko víc o přípravách a promýšlení, než o ježdění. Ono platit celý vrtulník jen ve dvou lidech taky není žádná sranda a klade to na mě velké vnitřní nároky na efektivitu.
Pomalu se prokousáváme potřebnými záběry, a přestože jsme si asi všichni slibovali trochu lepší podmínky, za nichž by se dalo něco předvést, odjíždíme nakonec spokojeni. Myslím, že pro všechny z nás to byla velmi zajímavá zkušenost, která nás zase o kousek posunula. A přestože výhradně v chlapské společnosti a s velmi omezenými zásobami alkoholu, to byly velmi zajímavé večery, jestli se to dá vůbec říci. Dny jsme si totiž posouvali podle počasí, takže jsme lyžovali třeba v 21:00 nebo taky v 6:00.
Díky skvělému teamu – Pedrovi, Galasovi, Banymu a také našemu pilotovi Goranovi, který s námi létal, kdykoli jsme si umanuli.
