Nápis „Lyžujeme na bio sněhu“ (Wir fahren ab auf Bio Schnee) jsem si přečetl v malém středisku úplně na konci lyžařské arény Hochkönig. Nevím, jestli je tohle heslo při současných nestálých zimách úplně dobře prodejné, každopádně mě pobavilo. Bohužel mu v době, kdy jsme ve středisku lyžovali, odpovídal zcela přesně i stav sjezdovek. Nevím, zda se do bio sněhu počítají i trsy trávy, šišky a jehličí, každopádně dobře semleto stařičkým ratrakem to klouzalo a my jsme opravdu mohli na zdejších třech sjezdovkách předvádět „abfahren“.

Ve Vysokém klíně

Nebudu nedočkavé zájemce o návštěvu tohoto retro skvostu déle napínat. Středisko se jmenuje Hochkeil (Vysoký klín) a dostupné je autem, nebo skibusem z Mühlbachu, tedy poslední výspy lyžařské arény Hochkönig (Maria Alm, Dienten, Mühlbach).

Pokud vás tedy po týdenním lyžování bude nudit hučení sněžných děl, wifi připojení v kabinkách, nebo sezení na vyhřívaných sedačkách jako nás, zamiřte na Hochkeil.

Nuda vás rychle přejde a vaše mysl bude okamžitě ve střehu: „Kde už jsem to jenom viděl? Mísečky 1975? Špičák 1981? Praděd 1990?“ Ten pocit něčeho velmi známého ve vás začne růst už při nástupu na jednu ze dvou obstarožních kotev, které obsluhují dvě červené a (pozor, teď se držte) jednu černou sjezdovku. Pocit je dokonán, když si objednáte klobásu na tácku u jednoho ze dvou „okýnek“, které v areálu fungují.

Abych nekřivdil

Ale abych jen nepomlouval, nebo si nestěžoval… Návštěva Hochkeilu jednoznačně stojí za to. Už jen z toho důvodu, že středisko bez jediného sněžného děla, které si na tom navíc zakládá, je v Rakousku téměř unikátní. Částečně zalesněná, 1 783 metrů vysoká homole Hochkeil, ze které vedou dvě červené a jedna černá sjezdovka, navíc nikterak krátké, skýtá při dostatku sněhu kvalitní lyžování s úžasnou scenérií Hochkönigu, kterému jste navíc, narozdíl od stejnojmenné arény, jež ho má přes údolí, opravdu na dosah.

Dětský areál u místního hotýlku Arthurhaus je postaven až na samém úpatí strmých skalních stěn a přitom poskytuje až neuvěřitelný terén pro výuku nejmenších začátečníků i mírně pokročilých. V jeho centru se nalézá i „ohřívárna“, tedy spíše bývalá kůlna, kam se lze schovat před nepříznivým počasím, a kde jsou také uložena všudypřítomná lehátka na opalování, která jsou rozeseta na nejnemožnějších místech v celém středisku. To kdyby náhodou začalo slunce prudce pálit a bio sníh začal naopak rychle docházet. U dětských vleků také najdete neodmyslitelný „slunečník“ (mám podezření, že je to přesně ten, co zbořili před deseti lety v Peci), ze kterého lze u kávy pozorovat potomky, jak si užívají všudypřítomného bio sněhu. Arturhaus s přilehlým parkovištěm je také výchozím bodem pro lehké i těžší skialpové tůry. Dojít můžete třeba do Bischofshofenu.

Pro koho je Hochkeil?

Pro všechny, kteří v nabitých dnech hledají klid a liduprázdné sjezdovky, pro všechny, kteří mají rádi vzpomínky a klidnou domácí atmosféru, pro všechny, kteří by rádi chodili k vleku přes padací most, který vede přes místní silničku a při průjezdu vyšších aut j třeba ho nadzvednout, pro všechny, kteří se chtějí vymykat z „mainstreamu“, stejně jako místní vlekaři. Vleky tu obsluhují bělovlasí sedmdesátníci, co se zde narodili a ve vlekařské budce i umřou, nebo mladí pohodáři v džínách, pro které je protější skiaréna až moc „cool“ a málo „free“.