Tento článek vyšel v časopise SNOW 63 (listopad 2011).
Ti, co za svých školních let byli účastníky povinných školních výcvikových lyžařských kurzů, si ještě občas na nějaká pravidla vzpomenou. Ale dnešní třicátníci a mladší často ani netuší, o čem je řeč. Mezinárodní lyžařská federace stanovila 10 pravidel bezpečného pohybu na sjezdovkách již v roce 1967. Budou-li je všichni dodržovat, máme skoro vyhráno.
Doba se mění, proto je dříve doporučovaná píšťalka dnes nahrazena mobilem (nabitým a s kreditem!), podobně i šátek dnes již vozí málokdo. Stále však platí, že zastavujeme na kraji sjezdovky, řadíme se pod sebe a ten, co dojíždí, se zařadí jako poslední pod všechny stojící osoby (zastaví-li nad nimi, může je sice efektně ohodit sněhem, ale stejně tak jim může zlámat nohy, pokud mu lyže ustřelí). Nezastavujeme a neodpočíváme pod horizontem. Rozjíždějící se lyžař se musí podívat nahoru na kopec, aby někomu nevjel do cesty (je to stejné jako v autě). Předjíždět naopak můžeme ze všech stran, ale v bezpečné vzdálenosti. Jedeme-li ve skupině, nemůžeme zabrat celou šířku sjezdovky. Nedojíždíme až do kraje sjezdovky – asi dva metry necháváme jako únikový prostor pro nečekaný manévr. Při křížení více tratí nebo sjezdovky a vleku zpomalujeme a jedeme tak, abychom nikoho neohrozili.
Nezapomeneme, že jsme povinni poskytnout první pomoc zraněnému. Nad zraněným zapíchneme šikmo zkřížené lyže, což brání dalšímu ohrožení zraněného a urychlí to jeho lokalizaci ze strany záchranářů. Telefon na záchrannou službu najdeme na většině permanentek.
V horách se pohybujeme minimálně ve třech lidech.
FIS bezpečnostní desatero
1) Ohled na ostatní lyžaře
Každý lyžař nebo snowboardista se musí neustále chovat tak, aby neohrožoval nebo nepoškozoval někoho jiného.
2) Zvládnutí rychlosti a způsobu jízdy
Každý lyžař nebo snowboardista musí jezdit na dohled. Svou rychlost a svůj způsob jízdy musí přizpůsobit svým schopnostem, terénním, sněhovým a povětrnostním poměrům, jakož i hustotě provozu.
3) Volba jízdní stopy
Lyžař nebo snowboardista přijíždějící zezadu musí svou jízdní stopu volit tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním.
4) Předjíždění
Předjíždět se může shora nebo zespodu, zprava nebo zleva, ale vždy jen s odstupem, který poskytne předjížděnému lyžaři či snowboardistovi pro všechny jeho pohyby dostatek prostoru.
5) Vjíždění a rozjíždění
Každý lyžař nebo snowboardista, který chce vjet do sjezdové tratě nebo se chce po zastavení opět rozjet, se musí rozhlédnout nahoru a dolů a přesvědčit se, že to může učinit bez ohrožení sebe nebo ostatních.
6) Zastavení
Každý lyžař nebo snowboardista se musí vyhýbat tomu, aby se zbytečně zdržoval na úzkých nebo nepřehledných místech sjezdové tratě. Lyžař nebo snowboardista, který upadl, musí takové místo uvolnit co nejrychleji.
7) Stoupání a sestup
Lyžař nebo snowboardista, který stoupá nebo sestupuje pěšky, musí používat okraj sjezdové tratě.
8) Respektování značek
Každý lyžař nebo snowboardista musí respektovat značení a signalizaci na tratích.
9) Chování při úrazech
Při úrazech je každý lyžař nebo snowboardista povinen poskytnout první pomoc.
10) Povinnost prokázání totožnosti
Každý lyžař nebo snowboardista, ať svědek, nebo účastník, ať odpovědný, nebo ne, je povinen v případě úrazu prokázat svou totožnost.
Bezpečnost začátečníků
Důležitá je viditelnost malého dítěte, což, pokud nemá výraznou barvu lyžařského oblečení, je možné dohnat bezpečnostní vestičkou (IKEA je prodává za pár kaček ve všech velikostech). Lyžař oblečený do bílé lyžařské soupravy je – zejména za snížené viditelnosti – velmi špatně vidět.
Také místo, kde se začínající lyžař pohybuje, musí být bezpečné, nesmí být prudké, nesmí končit lesem, srázem, potokem, ale ani budovou, či dokonce silnicí. Prostor pro začínajícího lyžaře by měl být ohraničen tak, aby začátečník nebyl ohrožen jinými osobami, ať již lyžujícími, či jen sáňkaři a chodci. Začátečníka nemůžeme vzít na sjezdovku, pokud neumí sám bezpečně zastavit.
Dítě na laně? Ne!
Toto doporučení ignoruje mnoho rodičů, kteří jsou přesvědčeni, že naučí svého malého potomka lyžovat sami. Část z nich při vědomí, že dítě samo nezastaví, si dítě prostě přiváže na špagát. Někteří jej povolují, jiní mají dítě na gumě, ale ať už je dítě jakkoliv přivázané, vždy je nebezpečné. Jak pro sebe, tak pro okolí. Proč? Dítě se nebojí, neboť je přivázané. Plně důvěřuje rodiči, nekontroluje svou rychlost a jede klidně kolmo dolů. Rodič jej brzdí, čímž jej stáhne dozadu na patky a kazí mu základní postoj. Zezadu přijíždějící lyžař či snowbordista lano mezi rodičem a dítětem snadno přehlédne. I dospělý sám může upadnout. Z každé srážky dopadne nejhůř právě malé dítě. Poté, co jej rodič odváže, neboť nelze být stále na laně, dítě neví, že vlastně neumí ovládat lyže a rychlost, což je další hrozba.
Co je tedy pro začátečníka nejbezpečnější?
Na takřka rovině jej naučit zastavit pluhem, zatáčet v pluhu na obě strany a teprve pak jej vzít na cvičnou sjezdovku. Tak to dělají ve všech lyžařských školách a všimněte si, že před začátečníkem jede učitel pozpátku. Není to frajeřina, jedná se opět o bezpečnost. Pokud se začátečníkovi lyže splaší a jedou příliš rychle, vjede do náruče učitele, který jej přibrzdí.
